Pavel Ptáčník se narodil s oční vadou, kvůli které kolem sedmého roku života ztratil zrak úplně. Nastoupil tedy do speciální základní školy pro zrakově hendikepované. „Tenkrát samozřejmě žádné integrační procesy neběžely, dítě s takovým postižením nemohlo být přijímáno na běžnou školu. Takže já jsem dítě, které absolvovalo speciální vzdělávání až do maturity,” popisuje. Svoji kariéru chtěl původně zaměřit na učitelství. Protože ale dle svých slov neměl správný profil socialistického učitele a nebyl silný zdravý jedinec, zvolil si nakonec právo. Po maturitě na gymnáziu tak absolvoval právnickou fakultu a následně získal i titul JUDr. „Asi jsem se s tím i smířil a jsem ve své profesi spokojený,” říká dnes Pavel Ptáčník, který už téměř 25 let pracuje jako vedoucí a právník v oddělení Sekretariátu Vládního výboru pro zdravotně postižené občany.
Vládní výbor pro zdravotně postižené občany je iniciačním a poradním orgánem vlády, jehož účelem je koordinovat státní politiku ve prospěch těchto lidí. Pavel Ptáčník podotýká, že se netýká pouze zrakově postižených, ale zastupuje zájmy všech lidí se zdravotním postižením. Druhů postižení je celá škála od viditelných, jako je třeba zrakové a tělesné, po ty neviditelné jako třeba sluchové nebo ty interní. „Velkou skupinou lidí, kterým je třeba věnovat zvýšenou pozornost, jsou i lidé s duševním onemocněním,” připomíná Ptáčník. Výbor se věnuje zejména prioritním oblastem, jako je vzdělávání, zaměstnání, sociální zabezpečení, ale neopomíná ani kulturní život lidí se zdravotním postižením.
„Vývoj za těch dvacet pět let samozřejmě popošel velký kus dopředu a troufnu si říct, že i kus pozitivní, protože když jsme začínali po tom devětaosmdesátém roce, byla problematika řešena pouze v sociální oblasti, ale v oblasti lidských práv nic moc nebylo. To znamená, že první kroky, které bylo potřeba udělat, bylo promítnout ta lidská práva do legislativy,” vysvětluje. „To znamená zabezpečit, aby děti se zdravotním postižením měly stejná práva na vzdělání jako ostatní, aby lidé s postižením mohli vykonávat zaměstnání, být do něj přijímáni a aby i v oblasti sociálního zabezpečení byla tato skupina lidí ošetřena dávkami tak, aby neklesala jejich životní úroveň,” shrnuje Ptáčník.
Rovné příležitosti
Dnes je zásadní aktivitou orgánu vypracovávání Národních plánů podpory rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením, které se připravují na 5 let, jsou schvalovány vládou a vláda je také každoročně monitoruje. Další důležitou aktivitou je národní rozvojový Program mobility. Jde o dotační program určený pro podporu měst a obcí, které se rozhodnou odstraňovat bariéry ve svých budovách a na komunikacích. „Samozřejmě také připomínkujeme novelizované právní předpisy tak, aby problematika lidí se zdravotním postižením byla obsažena všude tam, kde je to potřebné a vhodné,” vypočítává Ptáčník. „Aktuálně je pro nás například důležité přijetí podpůrných opatření pro lidi s poruchou autistického spektra a jejich rodin, protože to je dlouhodobě opomíjené téma a v této chvíli se mu intenzivně věnujeme,” doplňuje.
Vzdělávání osob s hendikepem
Velký pokrok podle Pavla Ptáčníka proběhl od revoluce nejen v oblasti lidských práv, ale i vzdělávání. „Moje studium bylo poměrně náročné, protože tehdy nebyly žádné pomůcky. My jsme měli magnetofon, pásky, člověk si to nahrál a z toho to poté přepsal do brailla, nebo se učil ze zvukových knih podle magnetofonu, což samozřejmě bylo poměrně složité,” popisuje a dodává, že dnes mají studenti k dispozici pomůcky výpočetní techniky, které srovnají podmínky víceméně plnohodnotně. Existují digitalizované studijní materiály, které si studenti mohou nechat předčítat hlasově nebo pracovat s textem prostřednictvím braillských řádků
Každý svého štěstí strůjcem
Jedním z úkolů Vládního výboru pro zdravotně postižené občany je snaha o zvýšení počtu zaměstnaných. „Myslím si ale, že každý jsme svého štěstí strůjcem a štěstí a náhodě je potřeba trochu pomáhat,” vysvětluje Ptáčník. „Aby se člověk mohl zapojit do společnosti a zejména do pracovního procesu, je potřeba získat vzdělání. To je základ pro kvalitní integraci do společnosti. Dále existuje řada psychosociálních bariér, které zaměstnavatele odrazují od zaměstnávání zdravotně postižených, ale je potřeba nebát se, přesvědčit zaměstnavatele, dokázat mu, že mám na tuto práci, a potom být maximálně soběstačný, abych zaměstnavatele nebo spolupracovníky nezatěžoval,” uzavírá.