Mají hendikepovaní sexuální potřeby? Jaká je jejich startovní čára při navazování citových i sexuálních vztahů? Jsou na řešení sexuálních potřeb připravena zařízení, ve kterých někteří žijí, případně rodiče? Proč se o sexualitě hendikepovaných příliš nemluví? A o čem přesně je sexuální asistence? I o tom v následujícím rozhovoru mluví Petr Eisner. V oblasti práce s lidmi s hendikepem se pohybuje už sedmnáct let. Poslední roky se specializuje zejména na vzdělávání pracovníků v sociálních službách v oblasti sexuality lidí s hendikepem. Vedle dalších snímků a publikací je spoluautorem úspěšného animovaného filmu O sexu.
Mají lidé s hendikepem nějakou sexualitu?
Samozřejmě že ano. To je základní premisa, se kterou do toho tématu vstupujeme. Člověk je pohlavní bytost a z toho mu vyplývají nějaké sexuální potřeby, potažmo vztahové. Takže to platí samozřejmě i pro člověka s jakýmkoliv postižením nebo onemocněním. Někdy s tím musíme bojovat, protože jsou tu stále lidé, kteří tvrdí, že lidé s postižením nejsou pohlavní bytosti. A mají tendenci se k nim také chovat nepohlavně nebo bez toho, aby u nich nějak s tou perspektivou sexuálního nebo vztahového života pracovali. Pokud jde o rodiče, udržují mnohdy toho člověka v takové bezpohlavní roli. Pořád je to pro ně malá holčička nebo malý chlapeček. Podporují to také diagnostiky, kdy lékař rodičům řekne, že jejich potomek bude například „na úrovni tříletého dítěte“. Rodiče pak mají proto někdy pocit, že dítěti ta sexualita nenáleží ani když dospěje. Přestože jde o základní otázku, tak dnes část společnosti tento fakt, že lidé s postižením sexualitu také mají, stále nepřijímá.
Čím to je?
Třeba proto, že v minulých dobách nebyla sexualita u lidí s postižením vnímána – ať už laickou veřejností, tak i některými odborníky. A tak vznikaly hlavní hendikepy v oblasti sexuality u lidí s postižením. Ty pak nejsou často způsobeny tím postižením samotným, ale podmínkami, ve kterých ti lidé kvůli svému postižení museli žít nebo vyrůstat. Na jednu stranu je to děsivé, protože se tak dozvídáme, že to způsobujeme my jako společnost, zároveň je to dobrá zpráva, protože podmínky můžeme změnit.
Je sexualita u lidí s hendikepem něčím specifická?
Není. Spousta lidí na to nahlíží tak, že když jsou ti lidé postižení, tak i ta sexualita musí být nějaká divná - postižená. Je tu spousta mýtů. Jeden z nich říká, že jsou lidé s postižením asexuální, jiný naopak že jsou hypersexuální. Jsou to všechno nesmysly. Každý člověk pojímá sexualitu svým specifickým způsobem a ta škála toho pojetí je úplně stejná jak u lidí s postižením, tak bez něj. Co je výjimkou a co souvisí s těmi podmínkami, o kterých jsem mluvil, je to, že lidé s hendikepem mají většinou velmi omezené možnosti pro naplňování svých sexuálních potřeb. Což je staví do nevýhodných pozic a někdy je to nutí k chování, které může být vnímáno jako patologické a společensky nežádoucí. Nevyplývá to ale ze sexuality jako takové, ale z nedostatku možností a příležitostí. Kdybychom se v takových podmínkách ocitli my, chovali bychom se brzy stejně nevhodně.
Proč myslíš, že je sexuální život lidí s postižením, podobně jako například u seniorů, stále tabu?
Vnímám v tom takový paradox. Přestože naše současná společnost je až přeerotizovaná, tak toto téma je v tomto ohledu skutečně stále tabu. Já tomu nerozumím, nevím, odkud se to přesně bere. Je pravda, že mnozí lidé jsou třeba velmi překvapení, že lidé s postižením tyhle věci taky řeší. Řeknu svou domněnku, kterou ale nemám potvrzenou. Možná bude znít i drsně. Ale pokud bychom měli brát sex jako záležitost reprodukce a pokračování druhu, tak lidé s postižením jsou v tomhle ohledu neperspektivními partnery. Je proto možné, že máme něco někde hluboko v podvědomí, co tyhle skupiny lidí nějakým způsobem vytlačuje na okraj. Podobně jako seniory. Byť samozřejmě jsou sexuálními bytostmi a mají sexuální potřeby, nejsou těmi, kteří mohou zajišťovat předávání genů, zajistit rození dětí a být perspektivním rodičem. Proto mám dojem, že člověk, který má nějaké postižení, pak ve společnosti vyvolává dojem něčeho nepatřičného, kterému tohle nenáleží. Jak ale říkám, je to jen má osobní nepodložená hypotéza.
Potlačená sexualita
K čemu může vést potlačovaná sexualita?
Každý člověk nějakou sexualitu má, potřebuje ji projevovat a uspokojovat své potřeby. Když se dělá, že to tam není a nehledají se způsoby, jak sexualitu toho člověka uspokojit, může to potom vést například k tomu, že se člověk přetlakuje, stane se z něj takový papiňák, a nakonec prostě bouchne. Ten člověk se pak může chovat nějak zvláštně, třeba i na veřejnosti. Nezvládne nějakou situaci, nemusí jí ani rozumět. Obecně to samozřejmě vede k velké nepohodě a nekvalitnímu životu toho člověka. Myslím, že to asi hodně lidí alespoň v nějaké míře zná na vlastní kůži.
Co takovou frustraci způsobuje?
Jsou tři oblasti těchto problémů. Jednou je celkově nedostatečná podpora pohlavní identity toho člověka. Nemá možnost tak silného sociálního učení s vrstevníky, nestýká se s tolika lidmi, někteří třeba ani neviděli druhé pohlaví nahé, případně s ním mohou mít ještě dnes omezený kontakt. Jde tedy o problém sebeurčení. Druhou oblastí je absence intimity nebo soukromí. Jestliže si člověk nevytváří nějaký prostor, kam by nahota nebo uspokojování sexuálních potřeb mohlo směřovat, stane se potom, že lidé nahotu začnou vnímat jako věc veřejnou, která se sdílí s dalšími lidmi. V praxi totiž často nikdy nejsou sami. I když jsou nazí, vždy tam někdo je. Nebo se jich v oblasti genitálií někdo dokonce dotýká, například když jim pomáhá s hygienou. Je pro ně tedy normální, že se takové věci sdílí. A někteří pak nemají problém se obnažovat na veřejnosti, což už samozřejmě společnost vnímá jako problém a reaguje konfliktně. Tomu člověku ale chybí prostředí, kam by tyto věci patřily. Soukromí považuju za naprosto zásadní věc. Občas si to neuvědomujeme a chceme po lidech s postižením v tomto ohledu zázraky. V posledních letech se to ale znatelně zlepšuje. Ústavní zařízení se transformují a už se většinou bydlí na pokojích po dvou nebo i samostatně. Dříve byly běžně pokoje, kde spolubydlelo i dvanáct lidí. V takovém případě je soukromí věc naprosto nepředstavitelná.
Jaká je ta třetí rovina?
Třetí rovina je vůbec vydefinování intimních zón. Aby člověk věděl, jaké části těla může ukázat druhým lidem a které ne. A kdo mi tam může sahat a kdo naopak nesmí. Tady se často setkávám s problémem, že když se je snažíme definovat jako místa, kam mi nikdo nesahá nebo se na ně nikdo nedívá, lidé mi řeknou, že taková místa nemají. Vyjmenují třicet lidí, kteří je pravidelně vidí úplně nahé a deset lidí, kteří jim tam sahají – to jsou například asistenti nebo rodiče. A to je problém. Protože člověk, který nedokáže vydefinovat intimní zóny na svém těle, může být snadnou obětí pro sexuální zneužívání. Nemusí to pak umět rozpoznat. Současně když nereflektuju intimní zóny na svém těle, nereflektuju je ani na tělech ostatních. Takže z některých lidí se na to konto můžou stávat také pachatelé sexuálního zneužívání.
To, co jsi teď reflektoval, se asi týká spíše lidí s mentálním postižením, že? Nebo je to podobné i u lidí, kteří jsou po mentální stránce úplně zdraví a potýkají se jen s fyzickým hendikepem?
Určitě je to věcí mentální kapacity každého člověka – toho, co on sám je schopen pojmout, zpracovat, vyhodnotit. Jak se postaví k těm situacím, do kterých se dostává, a jak si to nechá líbit. Takže určitě se to týká víc lidí s mentálním postižením, ale jinak si myslím, že tyto věci mohou zasahovat všechny, kteří byli v minulosti v nějaké institucionální péči nebo i v rodině, kde se sexualita potlačovala. Což vlastně za totality byli snad všichni. Tehdy jsme na veřejnosti téměř nepotkali člověka s postižením ani fyzickým. Byli na okraji společnosti a veřejnost o nich vlastně neměla vědět.
Jak vnímá svou sexualitu člověk, který se v průběhu života dostane, například následkem úrazu, na vozík? S čím se potýká?
Může to být opět velmi individuální podle toho, co to je za člověka a jak se k tomu sám dokáže stavět. Určitě tam ale probíhá frustrace a porovnávání toho předchozího stavu s tím, co je možné teď. Pak strašně moc záleží na tom, jak to zranění nebo postižení vzniklo, co ten člověk dokáže. Jestli dokáže hýbat rukama a dosáhne si do rozkroku nebo něco v oblasti genitálií cítí. Každá ta situace je jíná, ale obecně musí být velmi obtížné si v takové situací uvědomit, že to už nebude jako dřív. Musí se s tím nějak smířit a hledat cesty, jak svůj sexuální život za těchto okolností i nadále naplňovat. Hodně záleží i na tom, jak se k tomu postaví rodina. Jestli řekne: „Dál jsi náš táta nebo máma, syn nebo dcera a budeš u nás doma. My se o tebe budeme starat a budeme ty možnosti hledat.“ Nebo jestli si řeknou: „Aha, ten člověk už je jen zátěž!“ a šup s ním někam do ústavu. „Tam se bude mít dobře! I líp! Tam se o něj postarají…“ On se tam samozřejmě nemusí mít špatně, ale přichází tak o tu svou dosavadní sexuálně-sociální roli, a to člověku zase na psychice nepřidá. A přichází tak většinou i o vztahové, potažmo sexuální kontakty a možnosti.
Když už se někdy bavíme o sexualitě lidí s hendikepem, často si představujeme spíše heterosexuální vztahy. Málokdy asi pomyslíme na to, že někdo může být postižený a ještě k tomu gay nebo lesba. Setkáváš se s tím? Jsou na to rodiče nebo samotná zařízení připravena?
Moc nejsou. Často, když už se například v některých organizacích dostaneme k tomu, že se bude pracovat se sexualitou, většinou si představují, že se bude pracovat pouze s heterosexualitou. Nastávají okamžiky, kdy je musím vyvést z omylu tím, že jejich klienti mohou být i gayové a lesby a že pokud poskytovatel sociálních služeb začíná v tomto něco dělat, musí samozřejmě pracovat se všemi. Navíc se mohou objevit také lidé s nějakými sexuálními deviacemi. Všichni tihle klienti potřebují podporu. Právě proto, že si většinou lidé pracující s lidmi s postižením představují jen heterosexuální vztahy, je o tom potřeba mluvit. Některá zařízení zřizovaná církvemi s tím ale mívají často problém. U rodičů je to také někdy složité. Je to samozřejmě opět velmi individuální, ale mnohokrát jsem zažil, že to ti rodiče brali jako další ránu osudu. „Už jsme nějak zpracovali, že máme dítě s postižením, ale ještě k tomu teda musí být lesba?“ Že by tedy odněkud vycházela přímá podpora pro homosexuální lidi s postižením, zažívám málokdy.
Sexuální asistence
V poslední době se mluví o sexuální asistenci. V čem ta služba spočívá?
Speciálně proškolené osoby - v Česku to jsou, co vím, zatím jen ženy - mohou uspokojovat sexuální potřeby hendikepovaných klientů – přímo a za úplatu. Vstupují do zóny, do které už nemohou vstupovat pracovníci v sociálních službách, což se týká fyzického kontaktu a podpory při uspokojování. Vedle toho by sexuální asistence měla mít širší definici v tom, že sexuální asistentky také vzdělávají a mohou právě k té edukaci užívat i vlastní tělo. My když pracujeme se sexualitou v rámci sociálních služeb, pracujeme na bázi sexuální osvěty nebo poradenství. Ukazujeme speciální pomůcky, vedeme rozhovory s klienty, ale samozřejmě jsme všichni oblečení, nedemonstrujeme nic na vlastních tělech a ani se klienta nedotýkáme za účelem jakýchkoliv nácviků. Pak jsou tu samozřejmě také lékaři jako gynekologové a podobně, ale ani ti samozřejmě nemohou jít tam, kam sexuální asistentky. Nemohou například člověku názorně ukázat, jak se má uspokojit.
Proč je sexuální asistence potřeba? Proč se člověk s hendikepem nezařídí jako zdravý člověk?
Lidi bez postižení využívají sexuální služby a stejnou možnost samozřejmě mají i lidé s postižením. Zvláště ale lidé s různým fyzickým postižením, kteří se snažili klasické sexuální služby v minulosti využívat, se často dostávali do problémů. Buď se jich ta sexuální pracovnice štítila, protože jejich tělo vypadá jinak - je třeba deformované - nebo ten člověk pro ně není fyzicky atraktivní. Dostávali se ale do problémů i kvůli okrádání o peníze, protože někteří lidé jsou snadno manipulovatelní. Proto je tu sexuální asistence. Jde o zahraniční model, který běžně funguje v řadě západních zemí. Je to služba pro lidi s nějakým hendikepem. Pracovnice a pracovníci jsou vzděláváni, aby dokázali komunikovat s člověkem s postižením, měli by také zvládnout tělo, které třeba vypadá jinak. Měli by být také obezřetnější co do nastavených hranic ve vzájemném vztahu, protože člověk s postižením - zejména mentálním - by mohl snadno začít ten vztah chápat jinak a musí samozřejmě rozumět, co přesně to obnáší. Také je předem za tuto službu stanovena částka, takže nemůže být nikdo okraden. U nás je to 1200 Kč na hodinu plus případné náklady na cestovné. Správně by před samotnou asistencí mělo dojít k přípravnému setkání, kde by asistentka měla zjišťovat klientovu zakázku a měli by se domlouvat na tom, zda to, co klient požaduje, je asistentka schopna splnit. Různé asistentky nabízejí různé věci, pracují s různými metodami a technikami.
Proč ale lidé s hendikepem sexuální asistenci potřebují?
U lidí s postižením jsou mnohdy omezené možnosti v navazování vztahů. Není to o tom, že by u nich byla vyšší potřeba objednávky takových služeb. Ale ty šance prostě mají ztížené, nemají šanci potkat se s tolika lidma. Vstupuje do toho spousta faktorů. Řada lidí s postižením na tom není finančně úplně dobře a už jen jít někam na rande pro ně může být velmi drahé. Často s nimi například musí jít asistent, kterého musí zaplatit. To, co je pro zdravé lidi při seznamování běžné, mají tihle lidé velmi komplikované. Je důležité si ale uvědomit, že sexuální asistence reaguje pouze na fyzickou složku toho uspokojení. Samozřejmě může někoho posílit i po psychické stránce, že konečně něco zažil a má nějakou možnost řešení těchto věcí, ale sexuální asistentka se věnuje jen fyzičnu a emoční potřeby naplňovány nejsou. Nestává se z ní jeho partnerka, manželka nebo milenka, po čemž mnoho lidí samozřejmě taky touží.
Jaký je rozdíl mezi sexuální asistentkou a klasickou prostitutkou?
Řekl bych, že to je v podstatě v tom vzdělání. Sexuální asistentka by měla být speciálně vzdělaná pro práci s lidmi s postižením a záběr asistentky by měl být širší než u klasické sexuální pracovnice. Do práce asistentky by měla, jak už jsem řekl, patřit i nějaká edukace a širší podpora klienta.
Je o tuto službu u nás zájem?
Myslím, že velký. Podle posledních informací, které mám asi 14 dní, se uchytila. Funguje u nás zhruba rok a půl a za tu dobu proběhlo asi 250 zakázek. Pokud bychom počítali pět pracovnic, tak vychází průměrně 50 zakázek na jednu asistentku, a to je, myslím, dost.
Mluvíme výhradně o sexuálních asistentkách. Proč ne o sexuálních asistentech? Hendikepované ženy takovou službu nepotřebují?
Myslím, že žádný sexuální asistent v Česku zatím není. Rozkoš bez rizika, která to u nás kdysi rozjížděla, se zaměřovala jen na ženy jako asistentky, protože obecně pracuje jen se ženami v sex byznysu. Je také pravda, že ta poptávka po mužích je mnohem nižší. Uživatelé sexuální asistence jsou mnohem častěji muži a mají požadavek na sexuální asistentku - ženu. To uvádím ze zahraničních zkušeností. Jestli si to dobře pamatuju, tak 9 z 10 zakázek je od mužů na ženy a pouze jedna od ženy na muže. V zahraničí samozřejmě sexuální asistenti muži jsou, ale je jich mnohem méně a mají asi i méně práce. Často se prý také různí i povahy zakázek. Muži velmi často chtějí hlavně uspokojení sexuální potřeby, ženám jde ale navíc také o společensko-emoční věci – chtějí jít například na večeři a pohlavní styk někdy nutně nepotřebují. Stačí jim se pomazlit, přitulit, zažít něco příjemného třeba i ve společnosti. Ale i zde je to samozřejmě velmi individuální.
Má sexuální asistence v Česku smysl?
Beru ji jako možnost pro lidi s postižením a myslím, že smysl rozhodně má. Už proto, že sexuální služby může využít člověk bez postižení, měl by mít stejnou možnost i člověk s hendikepem. Na tom, že se sexuální služby takto specializují na konkrétní uživatelskou skupinu, nevidím nic špatného. Naopak si myslím, že to je dobře. Může to pomoci předcházet různým problémům a nedorozuměním. Zde bych ještě rád upozornil, že se nejedná o žádnou sociální službu a sexuální asistence není nijak dotovaná a podobně. Je to čistě komerční záležitost.
Někteří lidé narážejí na etickou stránku sexuální asistence.
Tu já tam vnímám jako velmi zásadní. To téma je u nás velmi kontroverzní, každý má právo na to mít svůj názor. Pro mě je nejdůležitější, že jde o legální záležitost a tudíž mají všichni lidé právo ji využít. Osobně si ale myslím, že kritika sexuálních asistentek nebo klientů, kteří tuto službu čerpají, není na místě. Je na každém, jestli ji bude využívat nebo ne. My navíc nejsme v pozici lidí s postižením, kteří jsou ve finální fázi únosnosti své situace a potřebují už něco v tomto ohledu konečně udělat - zažít. Takže byť otázka etiky a morálky s tím bude vždy stoprocentně spojená, patří vždy tomu jednomu konkrétnímu člověku a neměla by se pojímat celoplošně. Je to vnitřní věc každého člověka.
Foto: Archiv Petra Eisnera