Petra vnímá jako důležité, aby její starší děti, kterým je dnes dvanáct a čtrnáct let, věděly, odkud pocházejí a kdo jsou jejich biologické rodiny. Proto je s nimi už delší dobu v kontaktu a děti se s některými členy při návštěvách Česka vídají. „Myslím, že je lepší, když má to dítě reálné informace, než když si je vymýšlí, idealizuje nebo si dává vinu,” popisuje. Je zastánkyní takzvaných otevřených adopcí. Rodiče by podle ní měli o svých dětech, které byly poskytnuté k adopci, vědět a naopak. Pokud je to v zájmu obou stran.
Zlomovou událostí byla situace na dětském hřišti v Česku. Petra tam s dětmi na chvíli nechala svou romskou babičku. „Došlo k situaci, kdy nějaká holčička nechtěla mého syna pustit do domečku a to mé opravdu malinké dítě po ní hodilo písek, což děti dělají furt. A tatínek té holčičky mu začal vyhrožovat, že ho zmlátí a že černí tam nemají co dělat,” vybavuje si. „Když jsem tam přišla já, řekl mi, že tohle je hřiště pro bílý a že černý dělají jen problémy,” říká a pokračuje, že z toho děti měly dlouhodobé trauma, které je ovlivňuje ještě dnes. „Naopak babičce tohle přišlo docela normální, protože takovou reakci na základě svých životních zkušeností očekává,” dodává.
Nikde doma
Petra Gelbart žije v New Yorku už deset let a celý život se hodně stěhovala. Velmi proto řeší svou identitu a to, kde má domov. „Nezakotvila jsem ani kulturně, ani zeměpisně. Chtěla jsem zakotvit tady v New Yorku, ale nezakotvila jsem,” popisuje. „Táhne mě to spíš zpátky do Čech, i když mi to přijde mírně masochistické,” směje se.
Foto: Archiv Petry Gelbart