Matúš Lenický v rodném listu, Martina Dúhová na Facebooku, Matia, když podává ruku, B-Complex na plakátech. Talentovaný muž, stejně tak velmi nadaná žena. Tvoří hudbu, pózuje ve svatebních šatech, pomáhá s přípravou akcí. Jedna z nejpopulárnějších slovenských DJs, která se proslavila především unikátním singlem Beautiful Lies, oznámila svůj transgender coming out v roce 2015. Přestože si moc ráda povídá, o Matii se její rodiče od Matúše dozvěděli e-mailem. Svou hudbou a postoji propaguje toleranci a svobodu sebevyjádření. "Každý den s sebou přináší něco nového. Například jako teď při fotbale, když musím najednou řešit, co s vlasy," vypráví postřehy ze života v rámci projektu IDentity.
Krátké dokumentární videoportréty představují LGBT komunitu trochu jinak - optikou kamery, která hledá odpověď na otázku: “Kým nebo čím jsme kromě toho, že jsme LGBT?” Projekt chce odvrácením pozornosti od sexuální orientace a poukazováním na komplexnost člověka napomoci bourání stereotypního pohledu na lidi s odlišnou sexuální orientací či pohlavní identitou. Odsuzovat člověka z těchto důvodů totiž v podstatě znamená odsoudit vše, čím tato osoba je.
V průběhu listopadu byla videa #IDentity promítána v několika městech na Slovensku v rámci Filmoveho festivalu inakosti a projekt se také stal součástí LGBT festivalu Frameline v San Francisku. Co je myšlenkou projektu, jak vznikl a jaké má úspěchy? O tom více v rozhovoru s autorkou Emílií Ondriašovou.
Co je myšlenkou projektu Identity a proč vznikl?
Myšlenka projektu úzce souvisí s důvodem jeho vzniku. V létě 2015 mi jeden blízký člověk vyprávěl novinky ze života a mezi řečí zaznělo i "Víš, Boris, ten gay, ... ". Tuto referenci spojenou s Borisem jsem slyšela už tisíckrát, ale z nějakého důvodu mě to v ten den opravdu zasáhlo. Věděla jsem, kdo je Boris. A kromě toho, že je gay, je i kadeřník, otec a má rád psy. Proč je to tedy vždy jen "Boris - ten gay"? Jiná sexuální orientace či genderová identita jsou v naší společnosti, minimálně na Slovensku, stále stigmatem. Obrovskou nálepkou, kterou charakterizujeme člověka a přelepíme jí všechno ostatní, čím ten člověk je. A právě na to jsem se snažila těmito videoportréty poukázat. Cílem projektu Identity:Videoportréty o inakosti. Ale inak. je zobrazit širokou škálu aspektů, které lidskou identitu tvoří. A to i tím, že se v každé epizodě úmyslně vyhýbám tématice sexuality či rodu. Životy účinkujících raději odkrývám přes jiné atributy jejich života a osobnosti, ke kterým se lidé s předsudky často ani nedostanou, neboť je odradí nálepka LGBT.
Jak videa vznikají?
S nápadem začít točit krátké videoportréty o queer lidech jsem nejdříve přišla za dokumentaristkou Adrianou Piroškovou. Společně jsme projekt nastartovaly a spolu jsme pracovaly i na scénářích a režii prvních epizod. Předem jsme si připravovaly přesné scény a obrazy, podle kterých jsem následně materiál stříhala. Později se naše cesty rozešly a filmařské úlohy zůstaly už jen na mně. Jediné, čeho jsem se nikdy nedotkla, byla kamera. S tou mi od začátku střídavě pomáhali dva výjimeční umělci - Igor Smitka a Vladimíra Hradecká. Těm patří velké díky, neboť se dokázali nadchnout pro věc a pomáhat mi bezplatně - jelikož projekt financuju z vlastní kapsy.
A co ohlasy?
Reakce publika jsou většinou dobré - tedy kromě vašeho portálu, kde jsem se setkala s první rozsáhlejší kritikou. Myslím, že to není nepochopením portrétů, spíše mám pocit, že jde o velmi rozdílné společenské klima v Česku a na Slovensku. Jedním z nejpříjemnějších ohlasů je zájem zahraničních festivalů. Po premiéře prvního dílu na LGBT festivalu Frameline v San Francisku se mi lidé z jiných zemí a akcí začali ozývat sami. Kromě první epizody tak již obíhá svět i čtvrtá a pátá. Stejně mě potěšila i možnost být součástí domovského Festivalu inakosti. Toho, že lidé na promítání ve slovenských městech přišli, si cením o to víc, že portréty byly již v té době dostupné i na internetu.
Říkáte, že je na LGBT lidi skrz videa nahlíženo jinak. Co si pod tím mám představit?
Nejen v běžném životě, ale i v kinematografii mi vadí, když jsou queer lidé vnímáni a zobrazováni jako by neřešili nic jiného než jejich sexuální či rodovou odlišnost. Většina teplých filmů se zabývá právy menšiny, coming-outem nebo vztahy, které je třeba tajit před rodinou. Trans tématika je na tom podobně. Občas se najde světlá výjimka a queer lidé jsou vykreslení i v jiném kontextu, ale většinou jsou prezentováni tak, jakoby toto téma bylo jediným v jejich životě. Realita je zcela jiná. LGBT lidé čelí i jiným životním problémům a mají také různé slabosti, silné stránky, talenty či nedostatky. Když jsou obdivováni, nemusí to být vždy jen proto, že jsou aktivisté. Možná výborně řídí nebo hrají na klarinet. Když oblíbení nejsou, nemusí jít hned o diskriminaci. Možná jen skutečně povahově nezapadli do kolektivu. A to je ústředním poselstvím každého videoportrétu v tomto projektu - snaha ukázat queer komunitu přes jinou než typicky "teplou" optiku.
S jakými stereotypy a předsudky se lidé s odlišnou orientací nebo identitou setkávají? Vstupuje do hry také diskriminace?
Z mého pohledu jsou také předsudky typem diskriminace. Gayové jsou vnímáni jako promiskuitní, lesby jako málo ženské. Slovenská LGBT komunita to má podle mě těžké hlavně v pracovním životě. Odlišná sexuální orientace či genderová identita nejsou zrovna vyhledávaným prvkem v korporátním světě a já znám velmi málo queer lidí, kteří by si například na vícedenní team-building s sebou vzali polovičku stejného pohlaví. Lidé z menších měst utíkají za akceptací do měst větších. Ovšem i zde se ještě občas objeví poznámka, že "chlapec je nemocný, měl by se jít léčit". Každý, komu jsem zatím řekla, že projekt je aktuálně pozastaven, jen smutně kroutí hlavou. Nabádají mě pokračovat, protože lidé z komunity cítí, že takové aktivity jsou na Slovensku třeba. Do Identit jsem se pustila i právě proto, že nic podobného u nás nemáme. Je to jedna z mála aktivit, jejichž cílem není glorifikace a viktimizace queer lidi, ale bourání stále přítomných stereotypů, xenofobie a vytváření mostů mezi většinou a menšinou.
Příběhy gayů a leseb jsou u nás již poměrně známé, s jakými předsudky se ale setkávají lidé s bisexuální orientací?
Odpověď na tuto otázku nemohu podložit výsledky rozsáhlého průzkumu, jen osobní zkušeností. Bisexuálové často cítí zmatek. I proto, že odevšad dostávají signály, že nepatří nikam. Část teplé komunity jimi opovrhuje, neboť sedí na dvou židlích najednou a neumí se rozhodnout. Od heterosexuálů prozměnu čelí posměškům, že jejich inklinace ke stejnému pohlaví je jen rozmarem. Vždyť pokud se mohou rozhodnout pro opačné pohlaví a tradiční rodinu, jiný než tento výběr je jen zbytečné strhávání pozornosti na sebe a touha být zajímavý a exotický. Bisexuálové to tedy podle mě rozhodně nemají lehké.
Které video z celé série je pro vás nejsilnější?
Každá epizoda pro mě byla výjimečná něčím jiným. Díky Ivaně jsme projekt mohli otevřít silným textem. Walter mi navzdory své introvertnosti odhalil, jak se člověk doma může cítit jako cizinec. Šárka mi zas umožnila pracovat s erotikou nabitou elegancí. Video o Matii si pro změnu cením nejvíce z pohledu autentičnosti, protože jako jediná z účastníků neměla předem připravený text. Agnes do dnešního dne každý nazývá "tím nejlidštějším portrétem", při kterém mnohým vlhnou oči. No a Marianově světu, i jeho pohledu na něj, rozumím ze všech protagonistů asi nejvíce - i proto je jeho díl nejdelší a "nejnabitější" obsahem.
Co chystáte dál?
Aktuálně pracuji ve video-produkční firmě s milým malým kolektivem, kde si na chléb vydělávám komerčními videi. Přestože je moje práce mnohotvárná, chybí mi v ní hlubší význam nebo alespoň čas od času sociální rozměr. Proto bez ohledu na to, zda se mi projekt Identity ještě podaří oživit, určitě se chci ve své tvorbě i v budoucnosti věnovat společenským tématům.
Foto: Repro IDentity