Jak se stane, že holka z majority začne zpívat v romském dětském sboru Čhavorenge, kam už tři desítky let Ida Kelarová vybírá talenty z českých sociálně vyloučených lokalit a slovenských osad?
Od čtyř let jsem tančila a zpívala ve slovenském folklorním souboru. Energie z hudby mi byla vštěpovaná od útlého dětství. Svět Romů mi byl do určité doby uzavřený a já nevěděla nic o romské hudbě a kultuře. To se změnilo, až když mi strýc věnoval k Vánocům workshop s Idou Kelarovou, a tam jsem se naučila první romské písně. Zůstali jsme v kontaktu a ona mě pozvala, abych se přijela podívat na jejich romský tábor. Přijela jsem, a dokonce s nimi i vystupovala na koncertě. Tehdy jsem ještě neuvažovala o tom, že bych se stala aktivní členkou. Ale Ida mě přijala jako zpěvačku mezi romské děti, přestože jsem Romka nebyla. Zcela jsem se zamilovala do romské hudby a začala vyhledávat vše, co s ní bylo spojené. Součástí souboru jsem byla od svých 13 let do 20.
Jak na to reagovalo vaše okolí?
Vyrůstala jsem jen s otcem, který mě nechával, abych si v životě vybrala, co mě zajímá. Ale je pravda, že si ze mě zpočátku sem tam utahoval, ale nakonec se stal mým největším fanouškem.
Široké spektrum
Jak moc těžké pro vás bylo naučit se romské texty písní?
Já jsem do toho nešla s tím, že se chci učit romsky, spíše jsem šla cestou konkrétních písní. Když se člověk pro něco nadchne, tak má dostatek vnitřního prostoru učit se. Ten věk nahrává k tomu, být bezstarostný a já jsem vždycky byla dost vnímavá čili velmi rychle jsem zpozorovala, že toto nebo tamto slovo se objevuje i v jiné písni. Dost jsem se ptala svých kamarádů, co to znamená. Postupně jsem pochytila základy romštiny, daleko více jsem rozuměla, když se spolu děti bavily romsky. Nakonec mi nedělalo problém porozumět všem textům, komunikovat a vnímat jazyk. Ale nikdy bych se neodvážila říct, že jsem člověk, který romštinu ovládá perfektně.
V čem jsou pro vás romské písně jiné?
Mají pro mě ohromnou emoční hloubku, to široké spektrum – od hlubokého smutku až po živelnou radost mě moc baví. Pro mě jsou tyto dva póly natolik vzdálené, že mi nabízejí hluboké prožití radosti a smutku. To je pro mě něco, co jsem jinde nenacházela.
Když vás tak poslouchám… Opravdu v rodině žádné romské předky nemáte?
(Smích) Ptala jsem se na to stejné otce, když jsem poprvé přijela od Idy, ale zavrtěl hlavou, že opravdu nemáme. Dokonce jsem si prohlížela fotky své rodiny, ale na nic jsem nepřišla. Avšak příjmení Kozák mají na Slovensku i někteří Romové, takže si mě kvůli tomu romští fanoušci s Romkou pletou nebo mají pocit, že aspoň nějaké kořeny v rodině mít musím. Dokonce mi psal někdo komentář na YouTube, že se už za své romství nemusím stydět a abych se přiznala, protože je to stejně všem jasné.
Romsky zpíváte bezchybně, napadlo vás, že byste romštinu studovala?
Přemýšlela jsem nad tím, ale pak jsem odjela do Londýna, kde jsem vystudovala etnomuzikologii a sociální antropologii na SOAS University od London. Během studia jsem se věnovala i romské hudbě a kultuře. Mám velmi mnoho plánů a není vyloučené, že se v budoucnu romistice budu věnovat. Ale teď se soustředím na své studium na JAMU v Brně, kde se prvním rokem věnuji jazzovému zpěvu, a pohltilo mě to úplně stejně jako kdysi romská hudba.
Ve vaší kapele Manuša působí profesionální romští muzikanti. Jak k tomu došlo?
Popravdě jsem si ani neplánovala, že nějaká kapela Manuša bude, vše vzniklo zcela spontánně. Tehdy jsem tvořila pár s cimbalistou Ľubomírem Gašparem, který hrál v kapele s Jánem Rigem a Vojtechem Botošem. Společně jsme se potkávali v klubech, kde jsme si vždycky pro sebe hrávali, a tam se zrodil nápad na kapelu. O členech jsem měla jasno, protože jsem chtěla muzikanty, kterým to dobře ladí a jsou sehraní. Jenže přišel covid a všechno bylo trošku jinak. Žádné hraní v Británii se nekonalo, ale shodli jsme na tom, že by bylo fajn natočit online koncert. Jenže nám chyběl houslista. Na popud Ľubomíra jsem oslovila skvělého muzikanta Viliama Didiáše, který působil v kapele Gipsy.cz, a také jako hosta Zsolta Varadyho. Ten koncert se vydařil, natočili jsme jej a zveřejnili na YouTube. Lidem se to líbilo, takže jsme se rozhodli v hraní pokračovat a nahrát také album.
Neměla jste obavu z toho, jak jako neromská zpěvačka obstojíte v romské kapele?
Pochybnosti jsem neměla, ale je pravda, že když nás čekala první zkouška, měla jsem z toho respekt. Sice už se mnou nějaká videa vyšla a trošku mohli vědět, do čeho jdou a co ode mě po hudební stránce mohou očekávat, přesto jsme netušili, jak si to celé sedne. Ale věřili Ľubovi, který by je do nějaké špatné spolupráce neuvrtal. Hned na počátku naší spolupráce jsem jim představila repertoár a směr, kterým bych chtěla kapelu vést, a díky jejich profesionalitě vše proběhlo hladce. A i když to na počátku mezi námi byl spíše profesionální vztah, protože každý z nich bral Manuša jako jeden z mnoha dalších projektů, dnes pro kapelu dýchají.
Zažít si to
Vy sama jste měla možnost od svého teenagerského věku nasát mnohé z romského světa, bylo něco, co jste mohla přiblížit vy naopak Romům?
Tyto dva světy jsou v něčem odlišné, ale můj způsob života Romům nebyl nijak nový ani cizí, takže v tomhle jsem jim asi nic nepřiblížila. Spíš že díky mému vlivu se naše hudba dostává na místa, kam by se dost možná ani nedostala. Nedávno jsme získali cenu Radio_Head Award za album Manuša, což netvrdím, že by beze mě nebylo nemožné, ale romská hudba tam nebývá příliš často zastoupena. Snažím se vést kapelu tak, aby to celé bylo na úrovni, hráli jsme jen na skvělých místech a bylo o vše dobře postaráno. Tohle není samozřejmost a tím nenarážím na romské kapely, ale myslím to všeobecně, kdy je spousta dobrých muzikantů, ale svou prezentaci nedotahují do detailů.
Cenu jste získali v kategorii World Music 2022. Co to pro tebe jako frontmanku kapely znamená?
Když to celé začínalo, tak jsem vůbec netušila, jaké obrátky to nabere a kam se kapela posune. Opravdu jsem měla zato, že to bude jedno z mnohých folklorních alb. Jenže Manuša oslovuje i publikum, které běžně romský folklor neposlouchá. Na tom albu je něco magického, ale vůbec to neumím popsat. Získat cenu nebyl záměr ani očekávání, spíš se necháváme překvapovat, kam až s tím můžeme zajít. A samozřejmě si té ceny nesmírně vážíme.
Co se tím vlastně vysílá směrem k veřejnosti, ať už slovenské nebo romské?
Především to, že romská hudba by měla být začleněná nejen v romské kategorii hudby, jako jsou romské festivaly a soutěže, ale měla by mít místo v mainstreamových médiích, protože má své posluchače a kvalitu. Romská kultura je neuvěřitelně bohatá nejen na umělce a muziku a rozhodně má cenu ji objevovat a šířit.
V jednom rozhovoru jste řekla, že jste měla v plánu nahrát album s romskou hudbou a uzavřít v sobě jednu etapu života. Co se stalo, že jste se rozhodla jinak?
Když se mě lidi ptají, jestli bude i druhé album, tak se k tomu stavím stále ještě opatrně. Umělec se zkrátka vyvíjí a jde nějakou cestou, a tak to přesně mám teď. Co se třeba týče mého studia nebo další umělecké tvorby, je to vlastně úplně jiná muzika, než hrajeme v Manušech. Uvědomuji si na jedné straně, že se kapele daří, lidem se to líbí a já chci dělat všechno pro to, abychom hráli tolik, kolik zvládneme. Na straně druhé umělec potřebuje neustále krmit duši a poslouchat její volání. Takže to, že v sobě otevírám další etapu, která souvisí s mým osobním hudebním vývojem a touhou dělat i jinou než romskou hudbu. Podle mě je totiž důležité nepodléhat úspěchu nebo zpětné vazbě, ale dělat to, co vás v daném čase naplňuje nejvíce.
Ta nová etapa je předpokládám jazzový zpěv, který jste začala před rokem studovat na JAMU v Brně?
Je a musím říct, že teď do studia vkládám velmi mnoho energie. Jsem součástí školního ansámblu, to je teď takový můj prostor pro experimenty a učení, což je super. Cením si toho, že se mi věnují pedagogové a společně zdokonalujeme techniku, repertoár a hlas. A pak máme kapelu Sole, se kterou chystáme letos album, kde budou tradiční písně z různých koutů světa. Nakonec máme ještě jednu kapelu, se kterou zpívám romské písně, a jmenuje se O Gadže Bašaven.
Právě ke kapele O Gadže Bašaven se váže i jeden vzdělávací projekt, se kterým objíždíte střední školy. Jaké byly prozatím reakce?
Dosud jsme objeli 12 škol, projekt je cílený především na neromské studenty. Navštívili jsme různé kraje Slovenska. Program upravujeme podle toho, kam jdeme, pokud je to třeba konzervatoř, pořádáme různé hudební a taneční workshopy. Na základních školách se zas věnujeme zážitkovým aktivitám zaměřeným na podněcování kritického myšlení. Žáci druhého stupně mají možnost zapojit se do kvízu o romské kultuře. Každý ze sedmi členů kapely vnímá romskou hudbu z jiné perspektivy. Chceme se se studenty podělit o to, čím nás romská hudba baví a co nám dává. Kolegové nejsou profesionální muzikanti, každý má svou práci. Třeba Libuša Bachratá je profesionální tanečnice flamenca a choreografka romského tance, spolupracuje třeba s Idou Kelarovou. Divadelní režisér Pavol Viecha se ve své tvorbě věnuje romské tematice. Režíroval v Národním slovenském divadle činohru Budete mať luft!, která vypráví příběh z roku 1928 o útoku na romskou osadu. A právě tyto zkušenosti nám umožňují pak se studenty a žáky diskutovat. Reakce jsou z velké části pozitivní – na školu přijede cool parta mladých lidí zapálených do hudby. Ale stalo se, že jsme se setkali i s negativními názory na Romy a pak se snažíme dětem pokládat otázky, na které si pak nacházejí odpovědi samy.
Jaké například?
Třeba zda vědí, co se říká o Bratislavanech? Nebo co se říká o blondýnách? Oni hned odpovídají, že jsou hloupé a takové makové. Snažíme se v nich vyvolat reflexi, aby se zamysleli, kde to, co si myslí, má původ a proč se k tomu oni tak staví. Často zjišťujeme, že i když mladí lidé mnohdy nemají žádnou špatnou zkušenost s Romy, jsou tak ovlivnění svým okolím, vlastními rodiči a médii, že mají neodůvodněné předsudky, což je ovlivňuje.
Zažila jste někdy nějaké předsudky od Romů?
Mně se to v reálném životě nikdy nestalo.Přišla jsem mezi romské děti s nadšením a vůlí objevovat romskou kulturu a muziku. Byla jsem otevřená a nebrala jsem to tak, že jsem někdo, kdo se přišel jako návštěvník podívat na nějaký atraktivní exotický život jiných lidí, ale jako někdo, kdo chtěl vše se zájmem nasávat. Přijali mě mezi sebe srdečně a nikdy jsem nevnímala, že bych tam mezi nimi neměla své místo nebo že jsem někdo jiný. Kamarády jsem později navštěvovala i ve vyloučených lokalitách a vždy pozorovala, jak romská rodina funguje uvnitř, jak tráví společný čas v kuchyni. S předsudky jsem se vůči své osobě, asi jako každý, setkala na sociálních sítích, kde se sem tam nějaký negativní komentář vyskytne.
Právě s dětmi z Čhavorenge jste zažili i opakované rasistické útoky…
Tehdy jsem pocítila na vlastní kůži, jaké to je, když jste bezdůvodně terčem útoků, a to i fyzických. To pro mě bylo šokující, to nejde ani popsat, jen zažít. Svět je sice daleko víc otevřený, ale tohle tu stále ještě je a bude.
Co se tehdy stalo?
Tehdy jsme šli ze zkoušky na internát. Bylo to před deseti lety v Hodoníně. Vzpomínám si, že už byla docela tma. Do cesty nám vstoupili dva mladíci a přímo přede mnou začali mlátit romské kluky. Naprosto bezdůvodně. Mladší děti začaly utíkat a byly vystrašené. Útok jsme ohlásili na policii, ale nic se nevyřešilo. Byla to taková bezmoc. Podruhé nás napadli v roce 2016 na letním táboře Romano drom v Jiřetíně pod Jedlovou, kde stál rekreační areál, kam běžně jezdily různé dětské skupiny. Vedle toho stála chata. Majitel nebyl rád, že nás tam vidí, přitom si dodnes nemyslím, že bychom se chovali jinak než třeba jiné děti. Na rozcvičce jsme ráno slyšeli výstražné výstřely. To se během pobytu opakovalo několikrát. Dokonce střelec přišel za námi do areálu a byl vulgární. Snažili jsme se přivolat policii, ta se však i po opakovaných urgencích odmítla případem zabývat přímo na místě. Případ se poté medializoval. Nakonec celá záležitost byla řešená jako přestupek.
Foto: Archiv J. Kozákové