V Česku čas od času pozorujeme periodický nárůst obav, že tzv. politická korektnost ohrožuje svobodu projevu. To je trend, který k nám přichází ze Spojených států. Tam tyto obavy byly mimo jiné jedním ze zásadních témat prezidentské kampaně Donalda Trumpa.
V USA je ovšem boj proti politické korektnosti mnohem staršího data, jeho počátky lze vysledovat ke konci 80. let. Tehdejší americký prezident Bush standardní argument proti politické korektnosti shrnul takto:
“Je ironií, že o dvoustém výročí naší Listiny práv je svoboda slova pod útokem po celých Spojených státech, včetně vysokoškolských kampusů. Koncept politické korektnosti vyvolal v naší zemi rozsáhlou kontroverzi. A ačkoliv toto hnutí vychází z chvályhodné snahy vymést pozůstatky rasismu, sexismu, a nenávisti, nahrazuje staré předsudky novými. Jistá témata prohlašuje za nepřijatelná,1 jisté výrazy za nepřijatelné, dokonce i jistá gesta za nepřijatelná.” 2
Mají odpůrci politické korektnosti pravdu? Nemám v úmyslu upadnout do pasti, kdy bych říkal lidem, že používají termín „svoboda projevu” špatně. Slova znamenají to, co si společnost představuje, že znamenají, a jejich význam se může časem měnit. Stejně je ale užitečné se podívat do historie, abychom pochopili, odkud se svoboda projevu vzala a proč.
Formování svobody slova
Někdy se mluví o americkém versus evropském pojetí svobody slova. To je však nepřesné, protože žádné jednotné evropské pojetí neexistuje.3 V každém evropském státě je to trochu jinak. Navíc to, co má současný evropský přístup společné, je bližší tradici Spojených států než evropskému přístupu z doby před 1. světovou válkou.
Svoboda slova je jedním z lidských práv tzv. první generace, což znamená, že její uznání je spojeno s osvícenstvím, filozofickým směrem, který inspiroval několik revolucí na konci 18. a v 19. století. Historicky byla svoboda slova spojena se svobodou vyznání a tím pádem s oddělením státu od církve.
Deklarace práv člověka a občana, schválená francouzským Ústavodárným shromážděním v roce 1789 jako vyjádření ideálů Francouzské revoluce, se věnovala svobodě projevu hned ve dvou článcích:
„Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské, ledaže by jejich projev rušil pořádek stanovený zákonem” a „Svobodné sdělování myšlenek a názorů je jedním z nejdrahocennějších práv člověka, každý občan může tedy svobodně mluvit, psát, tisknout, jest se mu však zodpovídat za zneužívání této svobody v případech zákonem stanovených”. Jak vidíte, tyto články ponechávají široký prostor pro omezení svobody projevu, realita revoluční Francie byla ovšem i jim velmi vzdálená, jemně řečeno.
Zkušenost před i porevoluční Francie ukazuje, že není možné mít zemi, kde je svoboda projevu a současně oficiální náboženství, pokud „oficiální” znamená „když se ozvete proti němu, státní orgány vás potrestají”. A naopak, také není možné mít zemi, v níž je svoboda vyznání ve smyslu, že se každý může hlásit bez omezení k jakémukoliv náboženství nebo být bez vyznání, a současně v níž není svoboda projevu - protože tím pádem by každý, kdo by chtěl říct nějaký zakázaný projev, ho prostě prohlásil za součást své náboženské víry. Z toho také vyplývá, že rozdíl mezi oficiálním náboženstvím a oficiální “sekulární” státní ideologií prakticky neexistuje.
Osvícenští filozofové se domnívali, že stát by žádnou oficiální ideologii mít neměl, že lidé různých názorů by v něm měli být schopni žít vedle sebe v míru. Zhruba v duchu hesla “nesouhlasím s vámi, ale budu bránit vaše právo říkat váš názor”, jak říká slavné rčení připisované Voltairovi, které ve skutečnosti vymyslela historička Evelyn Beatrice Hall v roce 1906.
V USA je základem svobody slova První dodatek Ústavy,4 přijatý jako část Listiny práv - prvních deseti ústavních dodatků, ratifikovaných v roce 1791. Zní takto: „Kongres nepřijme žádný zákon zavádějící oficiální náboženství, ani omezující svobodné projevování náboženství; nebo omezující svobodu slova, nebo tisku; nebo právo lidí pokojně se shromažďovat, a požadovat po Státu nápravu křivd.”
Text Prvního dodatku vypadá na první pohled velmi absolutisticky, když spolu se zákazem zavedení státního náboženství garantuje i svobodu slova, přičemž je (téměř) výslovně uvedeno, že se to týká slova mluveného i psaného, včetně kritiky státní politiky, a dokonce zavádí i svobodu shromažďovací. Je ovšem třeba si uvědomit, že První dodatek zavazuje pouze Kongres, což v americkém federálním systému znamená, že jednotlivé státy USA mohly i nadále tyto svobody svými zákony nejen omezovat, ale rovnou zrušit. James Madison, navrhovatel Listiny práv, chtěl, aby zákaz omezení svobody slova zavazoval i státy, to ale neprošlo.
Navzdory tomuto zásadnímu háčku je třeba konstatovat, že USA, mimo otrokářský Jih, představovaly v první polovině 19. století podstatně liberálnější prostředí než evropské země. Částečně snad proto, že ideologické dědictví Americké revoluce bylo populární, takže většina voličů striktní omezení svobody vyznání a slova nechtěla, i když by byla právně možná,5 snad tomu ale také napomohl volný pohyb osob - pokud by jeden stát Unie přijal významná omezení svobody projevu, jeho občané, kterým se to nelíbilo, se mohli přestěhovat do jiného (netýká se otroků, ti měli všeobecně smůlu).
Závaznost Listiny práv byla rozšířena Čtrnáctým dodatkem Ústavy, ratifikovaným v roce 1868, kterým byla práva v ní obsažená garantována i proti státům USA, hlavním nositelům veřejné moci v americkém federálním systému. Tím vývoj textu Ústavy, pokud jde o svobodu slova, skončil, rozhodně ale neskončil vývoj chápání svobody slova ve Spojených státech.
Důležitým impulsem pro interpretaci Prvního dodatku bylo střetnutí americké státní moci s mormony. Není zde prostor popisovat všechny jeho barvité epizody,6 v nichž lze najít nejednu paralelu s muslimy v Evropské unii, pro budoucnost bylo zejména důležité to rozhodnutí Nejvyššího soudu,7 kterým potvrdil, že zákaz mnohoženství je v souladu s Ústavou, přestože je v rozporu s učením mormonské církve. Soud poukázal na to, že pokud by se zákony nevztahovaly na lidi, kteří si myslí, že jsou v rozporu s jejich vírou, bylo by nemožné např. zakázat lidské oběti, a sekulární stát by v takových podmínkách vůbec nemohl existovat.
Klíčovým obdobím v historii svobody projevu v USA byla pvní světová válka a roky bezprostředně následující. Pro potlačení protiválečné agitace Kongres přijal zákony svobodu slova významně omezující, a ty byly používány i po válce proti představitelům socialistického hnutí, které bylo skutečně do protiválečné agitace zapojeno během tzv. „rudé paniky”, když obavy z narušení válečného úsilí byly vystřídány obavami z revoluce podle ruského vzoru. K panice rozhodně přispěla série teroristických útoků spáchaných levicovými radikály, jako byl výbuch na Wall Street v roce 1920, který zabil 38 lidí. Několik socialistů stíhaných pro svoje projevy se tehdy dostalo k Nejvyššímu soudu, a ten většinou potvrdil ústavnost omezení svobody slova sloužících ochraně veřejného pořádku, včetně zákazu šíření některých socialistických myšlenek tiskem, ovšem přece jen nastavil jisté hranice, jak daleko mohou zákonodárci v omezování svobody slova zajít.8
Svoboda slova jako lidské právo
Z výše uvedeného by snad mělo být jasné, že svoboda slova byla historicky chápána jako právo, které má jednotlivec vůči státu, nikoliv vůči jiným soukromým osobám, a současně, že ani vůči státu nebyla nikdy právem neomezeným.
To je logické, protože žádné základní lidské právo není neomezené, vždy se nutně dostává do střetu s jinými základními lidskými právy a je úkolem zákonodárce nebo soudů stanovit, v kterých situacích které právo převažuje. Např. právo na život je omezeno tím, že v případě napadení je zabití útočníka v nutné obraně legální apod. Svoboda projevu v tom není výjimkou.
Lidská práva lze rozdělit do dvou základních kategorií - podle toho, zda jsou to práva vůči všem nebo vůči státu. Např. právo na život působí vůči všem, stejně jako vlastnické právo nebo právo na soukromí. Oproti tomu typicky právo shromažďovací působí vůči státu - na shromažďování v soukromých prostorech se nevztahuje, čili nikdo vám nemůže pořádat bez vašeho souhlasu demonstraci v bytě. A svoboda slova je rozhodně ústavní právo, které nepůsobí vůči všem, ale „jen” vůči státu - respektive tak byla vždy chápána americkými soudy a idea, že jde o ústavní právo, které lze vymáhat u soudu, byla do západní Evropy víceméně importována po druhé světové válce v rámci celkové „amerikanizace” západoevropských politických institucí, k níž došlo po válce. Svoboda projevu byla např. zařazena do Evropské úmluvy o lidských právech z roku 1950.
Občas slýchané tvrzení, že americké pojetí svobody slova se odlišuje od evropského kvůli dědictví nacismu, je tedy skoro opakem pravdy. Ve skutečnosti se v důsledku druhé světové války na evropské půdě uchytilo pojetí svobody projevu jako soudně vymahatelného ústavního práva, které tady předtím tradici nemělo.
Od té doby byly ovšem v USA precedenty z 20. let, ponechávající značný prostor pro omezení svobody slova, překonány. Jistě k tomu přispělo i to, že druhá „rudá panika” v 50. letech skončila zesměšněním jejího hlavního iniciátora, senátora Josepha McCarthyho. Mezi nejvýraznější rozšíření svobody projevu patří rozhodnutí, kterými Nejvyšší soud dovodil ústavní zákaz postihu za spálení státní vlajky9 (v ČR je to mimochodem přestupek s pokutou do 10 000 Kč10), a omezil pravomoc Kongresu regulovat financování politických kampaní.11
Kde je tedy problém s politickou korektností?
Z historie svobody projevu podle mě vyplývají dvě věci:
- svoboda slova tradičně znamenala něco jiného, než to, jak tento termín používají odpůrci politické korektnosti, a tato tradice je vtělena do ústavního práva liberálních demokracií včetně té naší, a
- právo lidí „vždy a všude bez nepříjemných následků si říkat co chtějí”, nejenže není to, co se tradičně myslelo svobodou projevu, ale ani nikdy neexistovalo, čili není to tak, že dříve si lidé mohli říkat co chtějí, a pak přišla politická korektnost, která jim to zakázala.
Jsou tři druhy omezení, která brání lidem “říkat si co chtějí”:
- Zaprvé jsou to omezení svobody slova ve výše uvedeném smyslu.
- Zadruhé jsou to soukromoprávní povinnosti. Mnohé z nich vyplývají ze smluv, které lidé uzavírají, typicky pracovní smlouvy zavazují zaměstnance, aby nemluvil o určitých skutečnostech a projevoval se na pracovišti určitým způsobem. Jiné soukromoprávní povinnosti nemluvit o určitých věcech vyplývají např. z práva na soukromí, které samo o sobě je lidským právem, jenž narozdíl od svobody projevu působí vůči všem. Jeho určitým ekvivalentem, i když bez ústavněprávního rozměru, je obchodní tajemství, což je něco jako “právo na soukromí firmy” (omlouvám se všem právníkům, co právě dostali infarkt z mého flexibilního přístupu k terminologii).
- Zatřetí jsou to mimoprávní omezení. Můžeme jim říkat “sociální tlak”. Jde o to, že některé věci se prostě “ve slušné společnosti” neříkají. Že tato neformální pravidla nejsou vymahatelná soudně, neznamená, že je lze jednoduše ignorovat. Jsou totiž vymahatelná jinak, a podobně efektivně - pro lidi, kteří nejsou ochotni se jimi řídit, to může mít nepříjemné následky. A tato pravidla jsou mnohdy taky důvodem pro ukládání soukromoprávních povinností z předchozího bodu.
Podle mě se odpůrci politické korektnosti chtějí zbavit hlavně té třetí kategorie. To by zjevně vyžadovalo opravdu radikální společenské změny. Pokud je mi známo, žádná společnost v historii lidstva se nikdy bez nějakých takových neformálních pravidel chování neobešla a je otázka, zda zbavit se jich je vůbec možné.
Umírněnější řešení problému, na který odpůrci politické korektnosti poukazují, by mohlo vycházet z toho, že jsou některé smlouvy, v nichž je jedna strana zpravidla v silnějším postavení než druhá. Např. pracovní nebo nájemní nebo spotřebitelské. V těchto vztazích může silnější strana snadno vyvíjet nátlak na slabší stranu, aby se zdržela určitých projevů, i když nijak přímo nesouvisejí se samotným předmětem smlouvy. Např. může jít o vyjadřování určitých “nepohodlných” politických názorů. Bylo by možné slabší stranu před takovým donucením právně chránit.
V předchozím odstavci jsem víceméně popsal platné antidiskriminační právo. Český antidiskriminační zákon, který vychází ze směrnic Evropské unie, zakazuje, aby se ve vyjmenovaných oblastech, mezi něž patří mimo jiné zaměstnání, bydlení a vzdělávání, s lidmi zacházelo „méně příznivě“ z důvodu jejich „světového názoru“ (mimo jiných).12 Z tohoto obecného pravidla jsou nějaké výjimky, ale prakticky je důležité hlavně to, že antidiskriminační zákon je v Česku chabě vymáhaný. Je třeba konstatovat, že zákaz diskriminace na základě světového názoru je v právu novinkou, jejíž interpretace se ještě nestihla usadit, a to nejen v Česku, kde antidiskriminační zákon pochází z roku 2009, ale i v EU, kde je příslušná směrnice z roku 2000. Paradoxně odpůrci politické korektnosti jsou rovněž obvykle odpůrci antidiskriminačního práva.
Poznámky pod čarou
1 Úryvek z řeči tehdejšího prezidenta USA George H. W. Bushe na Michiganské univerzitě 4. května 1991, celý text zde.
2 V originále „off-limits“.
3 Členské státy Rady Evropy, což jsou všechny evropské země kromě Běloruska a Kosova, jsou vázány Evropskou úmluvou o lidských právech, která je interpretována Evropským soudem pro lidská práva sídlícím ve Štrasburku, a ta zakotvuje jakýsi „minimální přípustný rozsah“ svobody projevu (pdf). Ovšem prostor pro uvážení členských států v jeho rámci je stále velmi široký a rozhodně nelze hovořit o jednotném pojetí svobody projevu v Radě Evropy ve stejném smyslu jako existuje v USA.
4 V angličtině se hodně věcí píše s velkým písmenem na začátku.
5 Na druhou stranu není vhodné tolerantní prostředí v raných USA přeceňovat, antikatolicismus byl tak silný, že vedl k pogromům a k založení vlivné politické strany, jejímž programem bylo omezení katolické imigrace a občanských práv katolíků. Nic z toho ovšem nebylo kodifikováno do zákonů.
6 Na Divokém Západě se odehrálo několik ozbrojených střetů mezi vládními a mormonskými ozbrojenými silami. O tom se westerny nějak nezmiňují.
7 Případ Reynolds vs. US z roku 1878
8 Asi nejvýznamnější v tomto ohledu byla rozhodnutí v případech Abrams vs. US (1919), Gitlow vs. New York (1925) a Whitney vs. California (1927)
9 Texas vs. Johnson (1989)
10 § 13 zákona č. 352/2001 Sb. o užívání státních symbolů České republiky
11 Zejména Buckley vs. Valeo (1976) a Citizens United vs. FEC (2010)
12 Antidiskriminační zákon (č. 198/2009 Sb.) implementuje několik antidiskriminačních směrnic, které pokrývají různé oblasti a poskytují různě širokou ochranu. Zákaz diskriminace na základě světového názoru se opírá o směrnici 2000/78/ES, pokrývající oblast pracovních vztahů. Český antidiskriminační zákon jde nad rámec směrnice v tom, že zakazuje diskriminaci z důvodů „světového názoru“ i v několika dalších oblastech mimo pracovní vztahy. Aby to nebylo tak jednoduché, český text směrnice, který je formálně rovnocenný s texty v dalších úředních jazycích, narozdíl od antidiskriminačního zákona nepoužívá termínu „světový názor“, ale „víra“, Což je podle mě v rozporu s textem anglickým, který používá termín „belief“, a dle mých chabých znalostí francouzštiny i francouzským, který užívá „les convictions“, což je lépe překládat jako „světový názor“, jak to správně dělá antidiskriminační zákon, který je závazný pro ČR.