Podle psycholožky Renaty Tumlířové z organizace Kaleidoskop zaměřující se na pomoc lidem s duševním onemocněním, získá většina lidí v dospívání vyrovnanou povahu díky zázemí a vzoru ve své rodině a okolí. Jiní se mohou narodit s přirozenou rozvahou a citem pro vnitřní rovnováhu. Některým je však vlivem okolí a vrozených dispozic odepřena možnost zdravého duševního růstu a nedokáží si tak ani v dospělosti osvojit základní životní dovednosti. Mluvíme tak o lidech s nevyrovnanou osobností. Místo abychom se takové jedince pokusili inspirovat a podporovat k nalezení rovnováhy v životě, často se jim straníme, vysmíváme a nazýváme je magory a podivíny. Přitom to, po čem mnohdy touží zejména, je získat přijetí od svého okolí, jen jim k tomu mohou chybět potřebné společenské dovednosti. Koneckonců okolnosti, které vedly k jejich vyčlenění, mohly potkat kohokoliv z nás.
"Říkali mi, že jsem divný. Že všechno moc řeším. Že jsem moc přecitlivělý a reaguju přehnaně. A já jim pořád chtěl vysvětlit, že to ze mě nedělá špatného člověka a že jenom chci, aby mě měli rádi a akorát nevím, jak na to," říká jeden z bývalých pacientů s poruchou osobnosti.
Každý člověk je jedinečný díky své povaze. Kombinace našich vrozených i získaných vlastností dává naší osobnosti její nezaměnitelný charakter. Tyto povahové rysy se k nám postupně přidávají v průběhu dospívání a jejich cílem je utvořit plnohodnotnou osobnost. Můžeme říct, že se na sebe skládají jako cihly a trámy při stavbě domu. Když stavíme dům, snažíme se, aby tvar, hmotnost i struktura veškerého stavebního materiálu udržovaly stavbu v rovnováze. Pokud jsou ale základy domu nevyrovnané, chybí důležité opěrné body a materiál je příliš křehký a drolí se, může se nestabilní budova začít rozpadat. Bez zásadní opravy základů se pak jakýkoliv pokus o rekonstrukci setká se stejným nezdárným výsledkem.
Diagnóza: porucha osobnosti
Velmi zjednodušeně můžeme říct, že z duševních poruch jsou ve společnosti nejčastěji zastoupeny poruchy neurotické (lépe léčitelné), psychotické (obtížně léčitelné) a osobnostní, které svou závažností většinou stojí někde mezi. Porucha osobnosti se projevuje neměnným a opakujícím se vzorcem chování, který extrémně vybočuje z normy dané společnosti a permanentně zvýrazňuje určité aspekty povahy, zatímco jiné naopak potlačuje. Příkladem může být velmi výrazná emotivita spojená se zhoršenou schopností racionálního uvažování. O poruše se dá mluvit až ve chvíli, kdy daná kombinace vlastností dotyčnému znemožňuje fungovat v běžném životě či ve vztahu s ostatními.
Velké množství lidí trpících poruchou osobnosti samo nevyhledá pomoc nebo jsou ochotni pracovat pouze se symptomy své poruchy, kterými mohou být například deprese, úzkosti či závislosti na drogách a alkoholu. Často odmítají změnit svůj přístup a zvyky, aby mohli dosáhnout zlepšení psychického stavu a společenského života. Bojí se přitom zcela pochopitelně, že změnou povahy by mohli přijít i o to málo, co jim v životě zbývá. Mívají tendence upadat do role "nemocného psychiatrického pacienta", která jim poskytuje jistotu, že i se svými problémy v životě někam patří.
Diagnosticky se osobnostní poruchy dělí podle zvýrazněných rysů povahy (např. emočně-nestabilní, narcistická, úzkostná apod.) a léčit se dají pouze intenzivní a dlouhodobou psychoterapií. Lidé s poruchou osobnosti mnohdy spoléhají na léky či nelegální psychoaktivní látky, které mohou dočasně zamezit symptomům, ale dlouhodobý stav nezlepší. Na rozdíl od neurotických poruch jsou příznaky poruchy osobnosti pozorovatelné pravidelněji a u většího množství každodenních situací. Statisticky trpí touto poruchou 6-9 % populace.
Klient versus pacient
Terapeutické komunity v České republice bývají převážně spojované s léčbou drogových závislostí. V roce 2005 však Jaroslava Jones, Daniel Suk a Renata Tumlířová založili občanské sdružení Kaleidoskop, které o rok později vyústilo v terapeutickou komunitu zaměřenou na poruchy osobnosti. Inspirovala je britská terapeutická komunita v nemocnici Henderson Hospital nedaleko Londýna a její inovativní přístup k léčbě. V komunitě již člověk není pacientem, ale klientem, což posiluje jeho sebevědomí a zároveň mu dává najevo, že musí aktivně přispívat k léčbě. Na rozdíl od léčebny klade komunita velký důraz na aktivní přístup a převzetí plné zodpovědnosti klienta za své jednání.
Základní program komunity trvá 13-18 měsíců a je rozdělen do několika fází, během kterých se klient zaměřuje na jednotlivé aspekty své poruchy. V prvních měsících se učí zvládat akutní krize a snaží se poznat podstatu svých problémů, k čemuž mu pomáhá sociální interakce s ostatními klienty a skupinové i individuální terapie, vedené zkušenými psychology. V další fázi se již za pomoci terapeutů na základě svých poznatků pokouší měnit své zaběhlé vzorce chování jak v komunitě, tak mimo ni a dochází ke zjištění, že má svůj život plně ve vlastních rukách. Závěrečná fáze je již zaměřená především na přípravu na konec programu, práci, bydlení a sociální zajištění.
Dokončení není snadné
Dokončit komunitu není snadné. Podle ředitelky Renaty Tumlířové odchází velká část klientů kvůli náročnosti celého programu předčasně. Klienti, kteří vydrží až do závěrečné fáze, se podle ní ale již většinou nemají potřebu nechat hospitalizovat v psychiatrických léčebnách a díky nově nabytým společenským a emocionálním schopnostem mají zpravidla mnohem kvalitnější a produktivnější život než před komunitou.
Samotné zařízení se původně nacházelo v Praze, ale před čtyřmi lety se sdružení Kaleidoskop podařilo získat dům v Solenicích u Příbrami, kde komunita funguje dodnes s kapacitou až 22 klientů. Stále se jedná o jedinou komunitu zaměřenou na poruchy osobnosti v České republice a její pole působnosti se rozrostlo o terapeutickou ambulanci a DBT centrum v Praze na Břevnově.
Text vznikl ve spolupráci s psycholožkou Renatou Tumlířovou, ředitelkou neziskové organizace Kaleidoskop.
Ilustrační foto: Pixabay