Sedmašedesátiletý pan Tstvetan dojížděl do České republiky za prací od devadesátých let. Během let pracoval v různých agenturách. V dubnu 2017 utrpěl zlomeninu nohy. Od té doby je v pracovní neschopnosti. Agentura, u které byl zaměstnán, s ním poté přerušila kontakt a neplnila dorovnání náhrady ze ztráty na výdělku po celou dobu pracovní neschopnosti. Bydlel na ubytovně a po úraze žil pouze z nemocenských dávek. Po vleklých komplikacích, kdy se vlastními silami i prostřednictvím právníka snažil vymáhat ušlé peníze od agentury, mu došly úspory a skončil na ulici. Poté se ho ujali terénní pracovníci Diakonie ČCE. Jeho případ, který ukazuje na problematiku cizinců na českém trhu práce, není dodnes dořešený. S jakými formami znevýhodňování se zahraniční pracovníci setkávají a jaká řešení navrhují organizace, které řeší problematiku v praxi?
67letý pan Tstvetan dojížděl do České republiky za prací od devadesátých let. Od roku 2011 se u nás usadil trvale a do Bulharska nejezdil. Během let pracoval v různých agenturách po celé České republice. Mimo jiné i v jedné agentuře. Nejprve jako svářeč údajně bez řádné pracovní smlouvy. Mzdové podmínky byly však v pořádku a podle svých slov byl pan Tstvetan spokojen.
Poté pracoval brigádně ve firmě v Nýřanech. Do práce jej agentura vozila autem, měl čipovou kartičku na cizí jméno, kterou si střídal s jinými lidmi. Pan Tstvetan k tomu pro Diakonii dodává: „Nebyl jsem tam nikde evidovanej, Tstvetan tam neexistuje, jenom jsem měl ten čip. Dostávali jsme asi 90 korun na hodinu a dělali jsme dvanáct hodin. Byl jsem tam asi 15 dnů. A tak to chodilo i jinde.“
Ilustrační foto: Pexels
Jako s otroky
Od října předminulého roku pak pracoval ve velké firmě v Plzni bez smlouvy, vše na základě ústní domluvy s agenturou. Dle svých slov vydělával 110 až 150 korun na hodinu čistého, což odpovídalo domluvě. Pracoval přibližně 7 až 8 hodin denně na pozici svářeče. Pracoval i o víkendu a ve svátky, a to vždy za stejnou mzdu. Dovolenou neměl.
V dubnu 2017 pan Tstvetan utrpěl komplikovanou zlomeninu nohy. Od té doby je v pracovní neschopnosti. Agentura s ním poté přerušila kontakt a neplnila dorovnání náhrady ze ztráty na výdělku po celou dobu pracovní neschopnosti. Na pracovišti, kam byl agenturou přidělen, došlo k sepsání záznamu o úrazu, ale v agentuře nebylo sepsáno nic. Agentura mu tedy vyplatila pouze 6 tisíc korun na ruku s tím, že mu více dát nemůže. „Jednali s námi jako s otroky, když nás poslali, museli jsme jet. Neměli jsme dovolenou, přesčas nebyl vyplácen. Nikdo nám nic neřekl, nedostal jsem po tom úrazu prostě už nic. Celá ta situace je hrozná, nikde nemáš zastání,“ řekl pracovníkům Diakonie Tstvetan.
Ilustrační foto: Wikipedia
Bez úspor, bydlení i možností
Pan Tstvetan bydlel na ubytovně a po úraze žil pouze z nemocenských dávek od Pražské správy sociálního zabezpečení, které činily 5 tisíc měsíčně. Po vleklých komplikacích, kdy se vlastními silami i prostřednictvím právníka snažil vymáhat ušlé peníze od agentury, mu došly úspory. Prodal tedy televizi, tablet a všechen svůj majetek, aby zaplatil ubytování. Na začátku listopadu však již neměl z čeho ubytování hradit a skončil na ulici. Čtrnáct dní byl bez domova, obrátil se tedy na cizineckou policii, která jej odkázala na Diakonii ČCE – středisko Západní Čechy. Zde se ho ujali pracovníci Terénu pro ohrožené osoby, zaplatili ve spolupráci s organizací La Strada krizové ubytování a začali se jeho případu věnovat.
Situaci se do dnešního dne nepodařilo ani s pomocí terénních pracovníků Diakonie dořešit. Pracovníkům se podařilo prokázat, že v době úrazu pan Tstvetan skutečně dle smlouvy a výpisů z pojišťovny byl zaměstnancem agentury. Spojili se tedy se Státním úřadem inspekce práce pro Plzeňský a Karlovarský kraj, kde bylo potvrzeno porušení zákoníku práce a dalších právních předpisů. K nezákonnému jednání došlo také tím, že po pracovním úrazu agentura snížila skutečný výdělek klienta a vykazovala místo 150 korun na hodinu jen minimální mzdu. Tím pan Tsvetan přišel o mnoho peněz.
V současné době má agentura všechny podklady k vyplacení a uplatnění povinné pojistky a plnění pojistného, ze kterého by mohli klientovi zaplatit. Schválně však podle pracovníků Diakonie situaci prodlužují a neplatí. Pan Tstvetan žije ve stresu a stále nemá trvalé bydlení. Od Diakonie získává potravinovou pomoc a aktuálně zkouší získat dávky hmotné nouze, aby měl na úhradu ubytování. Bohužel však žije v bytě, kde nemá skutečnou smlouvu, proto nemůže zaplacené peníze dokládat na úřadě. Pracovníci Diakonie se tedy obávají, aby opět neskončil na ulici.
Ilustrační foto: Wikipedia
Cizince postihuje větší pracovní nebezpečí a více úrazů
Příběh pana Tstvetana není ojedinělý. Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) se nepříznivé situaci na trhu práce věnuje od roku 2012 a ve spolupráci s Organizací pro pomoc uprchlíkům a Multikulturním centrem Praha realizuje projekt „Zahraniční zaměstnanci na trhu práce“ zaměřený na rovná práva cizích pracovníků a zvýšení jejich bezpečnosti při práci. Organizace z praxe zjišťují, že cizince na českém trhu práce postihuje vyšší pracovní nebezpečí a častější pracovní úrazy. „Přestože se cizinci na celkové pracovní úrazovosti v České republice oficiálně podílejí necelými 3 %, lze se na základě různých šetření domnívat, že úrazovost cizinců je zřetelně vyšší a skutečných úrazů je výrazně více. Bohužel nezřídka bývají i se smrtelnými následky. Podobnou situaci pak lze očekávat i u nemocí z povolání“, vysvětluje socioložka Marie Jelínková ze SIMI.
Různé formy znevýhodňování cizinců
Nepříznivá situace souvisí například s tím, že cizinci se častěji setkávají s různými formami znevýhodňování, od nedodržování pracovní doby, nižší mzdy za stejnou práci, až po chybějící ochranné pomůcky, zcela nevyhovující hygienické podmínky či v krajních případech i omezování osobní svobody. Problémem je také často chybějící zdravotní a sociální pojištění. „Platná legislativa také nutí řadu cizinců platit si pouze tzv. komerční zdravotní pojištění, které je kritizováno mimo jiné i pro množství pojistných výluk a vůbec pro celkové nastavení pravidel směrem k cizincům,“ říká Pavel Čižinský, advokát spolupracující s Multikulturním centrem Praha.
V roce 2014 Diakonie ČCE-SCPS řešila konkrétní případ skupiny patnácti Rumunů pracujících v zahradnickém družstvu se sídlem v Praze, které se specializuje na sezónní výrobu pletených věnečků a je do značné míry závislé na práci zahraničních pracovníků. Pracovníci jsou nabíráni v Rumunsku s příslibem velkého výdělku. Následně pracují 12–14 hodin denně po dobu 2–3 měsíců bez volna často jenom za dopravu, jídlo a ubytovaní.
Organizace podala podněty k inspekci práce a na cizineckou policii. K září 2015 proběhly všechny kroky, které vyžadovala inspekce práce (vypracovány dotazníky s poškozenými, podán podnět ke kontrole, zjištěny a inspekci práce přeposlány účty klientů). Přesto poškození klienti žádné peníze nedostali. Instituce doporučily poškozeným občanský soud, který však v praxi může trvat roky a pro poškozené je tedy z důvodu jejich sociální situace neuspokojivou alternativou.
Ilustrační foto: Flickr
Vykořisťování zahraničních zaměstnanců
„Systém vykořisťování zahraničních zaměstnanců je mimořádné jednoduchý i účinný a podle všeho neexistuje instituce, která by mu mohla zabránit. Pracovníci dostávají slíbenou hodinovou mzdu, která se k výplatnímu termínu přepočte na normy, jež není reálné vyplnit. Dlužná částka se tudíž ihned zmenší natolik, že pokud se zaměstnanci odečtou náklady na dopravu z Rumunska, na ubytování a zálohy na potraviny, mnozí pracovníci ve výsledku dokonce dluží zaměstnavateli,” uvádí k případu studie zabývající se konkrétními případy porušování pracovních práv vycházející ze spolupráce MKC Praha, Kanceláře veřejné ochránkyně práv a Diakonie ČCE.
Zahraniční pracovníci na našem území také často pracují bez smlouvy, případně podepíší text, kterému nerozumí. Mnohdy jsou nuceni pracovat zadarmo přesčas, pracují bez nároku na přestávky či dovolenou a původně smluvené podmínky nejsou dodržovány. Roli hraje také jazyková bariéra a neznalost práv či míst, kam se mohou obrátit.
Ilustrační foto: Wikipedia
Problém se týká i lidí z Česka
„Lidé z Ukrajiny, Bulharska, někdy i Rumunska chtějí pracovat 12 až 14 hodin denně ve fabrice nebo na stavbách, často mají i dvě práce. Chtějí peníze a neuvědomují si, že toto není ta správná cesta. Ne vždy se tedy jedná o to, že by je někdo nutil pracovat 12 hodin denně, naopak oni sami to vyžadují. Pokud tedy takovému člověku nabídneme přímé zaměstnání ve fabrice, kde bude brát 80 korun na hodinu, většina Ukrajinců tam pracovat nepůjde, raději půjde přes agenturu, kde může dělat 12 hodin za 120 korun na ruku s pojištěním, které je odváděno dle minimální mzdy a pofidérní smlouvou,” upozorňuje na další rozměr problematiky terénní pracovník Diakonie ČCE Viktor Rumpík.
„Často pak pracují přes pololegální agentury, bydlí na bytech po deseti lidech a po dvaceti letech zjistí, že nemají na důchod a oficiálně mají odpracováno minimálně. To je třeba reflektovat, že jde o lidi, kteří pracují rádi a jsou vděční, že mohou poslat peníze domů rodině. Mají zcela jiné nároky, odlišné zázemí a představy o životě. Těžko se jim něco vysvětluje,” dodává a upozorňuje, že skutečný problém nastává právě ve chvíli, kdy se něco pokazí, dojde například ke zranění či jiným problémům. „Stejné podmínky jako migranti však mají i pracovníci z Čech, Slovenska, Moravy na tzv. sekundárním trhu práce. Ve finále je pak jedno, kdo je kdo, ale spíše kdo kde pracuje, na jakých pozicích a jakou formou,” vysvětluje pro HFC Rumpík.
Ilustrační foto: Flickr
Systémová doporučení v oblasti ochrany práv
Podle studie je třeba při úvahách o systémových doporučeních v oblasti ochrany práv zahraničních zaměstnanců vycházet z toho, že tyto osoby jsou ve dvojí a vzájemně se posilující zranitelnosti. Jednak jako zaměstnanci a pak také jako cizinci, kteří mívají nižší schopnosti či možnosti v uplatňování svých práv.
Podle zkušeností organizací by v současné situaci pomohlo, kdyby inspekce měla pravomoc uložit zaměstnavatelům povinnost doplatit zaměstnancům jejich dlužné nároky. Takovéto rozhodnutí by již bylo exekuovatelné a výrazně by to pomohlo poškozeným v jejich snaze získat své peníze. Zadruhé by podle odborníků kontrola nelegálního zaměstnávání měla být upravena tak, aby z ní neplynula povinnost inspekcí předávat automaticky informace cizinecké policii. Důležité je totiž posílit důvěru zaměstnanců v to, že účelem kontroly je ochrana jejich pracovních práv.
V oblasti soudnictví by pomohlo, kdyby v zákoně o pobytu cizinců přibyla možnost vést soudní řízení prostřednictvím videokonference. To by pomohlo především cizincům, kteří po ztrátě zaměstnání museli opustit území České republiky a z ciziny pokračují ve snaze vymoci své peníze. Důležité je také podpořit odborové a jiné nestátní neziskové organizace, aby byla více využívána možnost zastupování v soudních řízeních, což je levnější než právní zástupce.
Ilustrační foto: Wikipedia
„Migrantům bych doporučil vylézt se své ulity a ze sítí krajanů. Je nutné zajímat se o dění kolem sebe, nevěřit všemu, co říká agentura, zprostředkovatel, klient mnohdy i mafián. Zajímat se, kde jsou organizace pro cizince, před odjezdem vědět, kam jedu, jakou budu mít smlouvu a mít kontakt na někoho z pomáhajících organizací. V dnešní době internetu je poměrně snadné dostat se k informacím. Jsou ale lidé, kteří pocházejí z velmi neutěšených podmínek a lokalit, v takovém případě je nutná silná intervence terénních pracovníků a programů, které bojují proti vykořisťování, obchodu s lidmi, za rovné pracovní podmínky,“ doporučuje pro HFC Viktor Rumpík a doplňuje, že intervence a osvěta by měla probíhat i v zemích zdrojových. „Přestože stále platí, že migrují ti, kteří jsou zkušenější, mají větší přehled a ve všech směrech jsou schopni jet za hranice, jsou situace, které jinak banální, v cizině stávají se rizikovými. Pokud tato rizika překonáme a pomůžeme překonat, stane se migrace výhodnou pro zdrojovou i cílovou zemi,“ dodává.
Podle Rumpíka je také velmi důležitá změna shora. Například regulace agenturního zaměstnání, vysílání pracovníků k uživateli a zprůhlednění zaměstnávání na sekundárním trhu práce. „Zdola je změna velmi těžká. Sociální služba jako jsme my (Diakonie Západ - Terén pro ohrožené osoby) se snaží působit preventivně, ale často jsme spíše ti, kdo hasí obrovské problémy migrantů, způsobené pofidérními zaměstnavateli. Jsme tam, kde nestačí zákoník práce, inspekce práce ani cizinecká policie. A i když s těmito subjekty spolupracujeme, některé ‚požáry‘ bez systémových změn neuhasíme,“ doplňuje.
Úvodní foto: Pexels