Je čtvrteční podvečer a paní Stáňa prochází dveřmi domova pro seniory v Mníšku pod Brdy, kam z Prahy pravidelně aspoň dvakrát do měsíce dojíždí navštěvovat téměř 97letou Květu Žákovou, bývalou pěvkyni a sbormistryni. Po vřelém přivítání vytahuje z tašky obrovskou čokoládu a slibuje, že napříště upeče makový závin. Obě dámy jsou zapojeny do pražského programu Přátelských návštěv organizace Život 90, kdy aktivní senioři navštěvují a pečují o ty, kterým vysoký věk a zdravotní stav často pohyb neumožňuje a nikoho nemají. „Na naší lince důvěry přijímáme mnoho hovorů, kde volající říkají, že už nechtějí žít. A na začátku toho dramatického vývoje je právě ta samota,“ říká Michaela Sladká z Života 90.
Podle Michaely Sladké se stát, pokud necháme stranou problematiku důchodů, dokáže o seniory celkem obstojně postarat. Jedním s největších problémů, se kterými se však senioři potýkají, a stát s nimi nic systematického zatím nezmůže, je samota. „Ti lidé se cítí nikým nemilovaní, nemá o ně nikdo zájem. Když si myslíte, že nikoho nezajímáte, nemáte se rádi,“ říká. Na to organizace reaguje právě programem Přátelských návštěv.
Program se snaží motivovat zejména seniory – dobrovolníky k tomu, aby svůj volný čas věnovali jiným seniorům, kterým jejich současný stav větší aktivitu nedovoluje, dostávají se do izolace, přestože by o přátelský kontakt velmi stáli. „Dáváme dohromady dvojice na základě jejich zálib, preferencí, ale i vlastností a představ. Tím jim dopřáváme kontakt, který by ve své situaci bez nás už těžko hledali,“ říká Sladká. „Máme například seniora na vozíku, který se sám nedostane ven a tak už několik let nevychází,“ pokračuje. „Nebo máme profesa kunsthistorie, který oslepl a jiná seniorka mu chodí předčítat,“ dodává další z příběhů Sladká.
Květa má Stáňu
Paní Stáňa zná dnes téměř 97letou Květu od 90. let. Potkávala se s ní mimo jiné v rámci aktivit zmíněné organizace, ale také chodila do sboru, který Květa Žáková několik let nadšeně vedla. Už tehdy mezi dámami vzniklo pevné přátelství. To bylo pro paní Květu klíčové v momentě, kdy se kvůli své důvěřivosti a srdečnosti stala obětí podvodu. Nechala na jednu z rodin, která ji navštěvovala a pomáhala s některými úkony, přepsat svůj pražský byt a následně byla rodinou umístěna do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Právě díky pomoci paní Stáni se Květa Žáková z léčebny, zlomená a odevzdaná, dostala do domova pro seniory v Mníšku pod Brdy, kde žije už asi čtyři roky.
Stáňa Drahá před časem, jak sama říká, tento přátelský vztah institucionalizovala a zařadila se spolu s Květou Žákovou do návštěvního programu. Organizace totiž dobrovolníkům nabízí podporu koordinátorky Přátelských návštěv, která může být velmi důležitá při řešení některých krizových situací, ale také možnost potřebné supervize a psychologické podpory.
„Když to pak takhle dopadlo s Květuškou, tak jsme se domluvily, že se do programu spolu zapojíme,“ doplňuje a pomrkává na vedle sedící kamarádku. „Občas sem přijedou i holky ze sboru. Všichni na ni vzpomínáme. Paní, která dnes sbor vede, je sice moc dobrá a vše je v pořádku, ale Květa je Květa,“ usmívá se. „Jen mě nepřechval!“ skáče jí do řeči paní Žáková, přestože je vidět, že jí chvála a uznání hřeje u srdce.
Od Hitlera do Rozhlasu
Květa Žáková se narodila roku 1921 v Litoměřicích. „Pak přišel Hitler, a tak jsme museli odtamtud odejít, protože to bylo zabrané území. Měli jsme takové přechodné bydliště v Bohušovicích a pak jsme přišli do Prahy, kde tatínek dostal místo berního ředitele,“ vzpomíná paní Květa. Nastoupila na gymnázium Krásnohorská a po maturitě začala zpívat ve sboru Československého rozhlasu, kde poznala českou i světovou operu a vystupovala s ním také v předních českých koncertních sálech. A zpívala celý život. Později založila seniorský sbor Života 90, kde působila až do nedávné doby. „Zpívali jsme hlavně národní písně i operní sbory,“ říká energicky. Zpočátku do něj dojížděla i z Míšku pod Brdy, dnes jí to však už její potíže s pohybem nedovolují. Květa Žáková byla také mnoho let šťastně vdaná a dodnes se při vzpomínce na manžela neubrání dojetí. „Manžel byl úplně skvělý,“ říká a dává se do pláče. „Už je tam nahoře, snesl by mi modré z nebe,“ dodává a po chvíli mávne rukou na znamení změny tématu.
Aktivity Života 90 jí jsou blízké a vnímá je jako velmi důležité – i proto, že je dnes sama jako klientka využívá. „Je moc dobře, že se to dělá,“ hodnotí paní Květa. „Zvlášť ve stáří se člověk cítí sám, proto potřebuje něco takového,“ doplňuje.
Neúnavná dobrovolnice
Stáňa Drahá působí jako odhodlaná pomocnice a dobrovolnice tělem i duší. „Já už jsem takhle vystřídala asi čtyři paní, které jsem doprovodila až do smrti,“ říká. Přestože má nyní sama potíže s pohybem, stará se vedle své přítelkyně Květy také o další pražskou seniorku, třiadevadesátiletou paní Bouškovou. „O tu se starám častěji, protože bydlí blízko nás. Skočím jí například na poštu, chodíme spolu vyzvednout peníze, udělám jí drobnější nákupy nebo zařídím léky. Důležité také je si prostě popovídat,“ vypráví. Většinou spolu tráví hodinu až dvě týdně. „Ten člověk potřebuje pomoct, potřebuje si postěžovat, ponadávat na někoho. I to je důležité,“ směje se paní Stáňa. „Pro ty osamělé lidi je takový program hodně důležitý a nám zase dává dobrý pocit nebo čisté svědomí, že jsme udělali maximum,“ pokyvuje hlavou.
Nadšení z efektu, který přátelství Stáni Drahé na Květu Žákovou má, sdílí také Michaela Sladká ze Života 90. „Paní Stáňa paní Žákovou drží při životě. Dnes to může působit hodně nadneseně, ale byly chvíle, kdy ta starší tu mladší hrozně moc potřebovala. A opravdu na tom závisela celá její budoucnost,“ hodnotí. A vidí to tak i sama paní Květa. „Stáňa je to nejlepší, co můžu mít,“ říká. A pokračuje, že si vždy po puse na přivítanou začnou zapáleně vyprávět především drby a probírají také přečtené knihy, nebo hudbu, kterou paní Květa nadevše miluje.
Květa Žáková je vášnivou čtenářkou především klasické beletrie nebo biografií. O tom svědčí i to, že snad všechny skříně v jejím nevelkém pokojíku v domově jsou nacpané knihami a deskami. Vedle literatury byla právě hudba také jednou z věcí, která paní Květu spolu s přátelstvím držely nad vodou. Po příchodu do Mníšku pod Brdy se jí totiž ujala také její nová sousedka, paní Jana, která si ji v těch nejtěžších časech brávala k sobě na pokoj a na své hifi věži společně poslouchaly operní árie.
Zapouzdřený pobíratel důchodu
Podle Michaely Sladké je vedle samoty velkým problémem českých seniorů také jejich častá rezignace a neochota dělat vlastní rozhodnutí. Stávají se tak pak snazším terčem různých podvodníků, kteří jejich důvěry zneužívají. Organizace se proto snaží své klienty motivovat k tomu, aby chtěli od sebe samotných, ale i od života jako takového, víc. „Aby měli chuť do života, a aby za sebe dokázali mít zodpovědnost,“ říká. Pokud podle ní nepřijde nějaký vnější impuls, senioři se pak zapouzdří sami do sebe.
Jak Sladká doplňuje, podílí se na této situaci také zdejší média, ve kterých často narazíme na obrázek seniora pouze coby pobíratele důchodu. „A to je prostě špatně, protože pak je tak vidí společnost, a vidí se tak potom i oni sami. A lámou nad sebou hůl,“ dodává.
Nedělat pokusy
O program Přátelských návštěv je zájem čím dál větší. Aktuálně se navštěvuje třicet dvojic, v programu je však podle Sladké zájemců z řad opuštěných seniorů i dobrovolníků více. Čekají na vhodného dobrovolníka nebo klienta. „My si dáváme hodně záležet na tom, aby si ti lidé sedli a my na lidech nedělali pokusy, zda to vyjde, nebo ne,“ říká Michaela Sladká. Podle ní také řadu osamělých dnes už klientů organizaci doporučili jejich sousedé nebo známí. Opuštěný člověk se ne vždy o takovou pomoc sám přihlásí, proto je někdy intervence jeho okolí důležitá. „A ukázalo se nám, že to funguje,“ přemítá.
Podle organizace je v tomto vztahu důležitá pravidelnost. Život 90 svým klientům zaručuje, že se návštěvy budou odehrávat pravidelně a oni se tak na ně mohou spolehnout a těšit se na ně. Každý dobrovolník totiž podepisuje smlouvu, ve které se k pravidelnosti návštěv, a potřebným úkonům, zavazuje.
Nejen senioři
Život 90 do programu Přátelských návštěv hledá zejména další aktivní seniory. To kvituje také paní Stáňa. „Domnívám se, že přeci jen člověk, který má nějakou životní zkušenost, a sám má také nějaké zdravotní problémy, se může na toho klienta lépe naladit,“ popisuje. Michaela Sladká nicméně uvádí, že čím dál častěji přijímají také dobrovolníky z řad nižších ročníků. „Každého probudí někdo jiný. Pro někoho jsou tou živou vodou vrstevníci, pro jiného kontakt s mládím,“ říká. „Poměrně dlouho jsme například hledali pro 94letou klientku někoho, kdo s ní bude hrát šachy na určité úrovni. Žádného takového seniora jsme nenašli, objevili jsme ale 19letého kluka z Jižního města. A funguje to naprosto báječně,“ uzavírá.
Pokud jste z Prahy a jejího okolí a chtěli byste se do Přátelských návštěv zapojit, přihlaste se. Stejně tak můžete dát organizaci vědět o osamělých seniorech, kteří by podle vás podobnou službu, která je samozřejmě zcela zdarma, uvítali.
Foto: Lukáš Houdek