Všechny díly seriálu POTÉ najdete zde. Poslechněte si také podcastovou sérii Přežít.
„Ten den v Oslu trochu pršelo. Prostě normální den. Najednou zazvonil telefon. Volali z recepce, že nevědí, komu patří bílá dodávka, která zaparkovala před hlavním vchodem do vládní budovy,” rozpomíná se pracovník tamní ostrahy Tore Inge na moment, kdy vozidlo v 15:16 zaparkovalo. Tore Inge v tu chvíli začíná na kamerových záznamech řidiče hledat. Současně se snaží zjistit, kdo je jejím majitelem. Ve chvíli, kdy kamerou poznávací značku zaostřuje, dodávka exploduje. Hodiny ukazují 15 hodin a 25 minut. Výbuch nepřežije osm lidí. Všech pět budov ve vládní čtvrti je zničeno.
Pracovník ostrahy ve vládní čtvrti Tore Inge
Zatímco na místo o pár minut později dorážejí záchranáři, hasiči i policie, je řidič dodávky – oděn v policejní uniformě - opět na cestě. Míří na severozápad. Už v 15 hodin 35 obdrží nouzová policejní linka telefonát od náhodného svědka, že ozbrojený muž v uniformě, s přilbou a zbraní nasedl těsně před explozí do přistaveného auta. Diktuje také registrační značku vozidla – VH24605.
Nejbezpečnější místo na světě?
Na ostrově Utøya ležícím asi 30 kilometrů od Osla, je právě v plném proudu letní tábor Mládeže norské Strany práce. Na šestnáctou hodinu se má všech asi 600 účastníků a účastnic dostavit do hlavní budovy, kde je organizátoři o událostech v Oslu informují. V sále vládne chaos a strach. Blízcí mnohých účastníků ve vládní čtvrti pracují. Proto spěchají ke svým mobilním telefonům, aby se ubezpečili, že jsou blízcí v pořádku. Na ostrově je také pětičlenná zahraniční delegace, která dostává možnost z erárních přístrojů zavolat domů a zpravit rodiče, že jsou v pořádku. Snad všichni z nich své blízké současně uklidňují větou: „O nás se nebojte. Jsme na nejbezpečnějším místě na světě. Na ostrově.”
Ostrov Utøya
O tři minuty později projíždí vozidlo s registrační značkou VH24605 čtvrtí Sandvika, která leží asi 24 kilometrů od ostrova Utøya. Mladí lidé se na letním táboře snaží zjistit, co přesně se v Oslu stalo, a živelně o situaci diskutují. V 16 hodin 57 přijímá Utøya zprávu, že policista z norské bezpečnostní služby žádá o převoz na ostrov, aby zajistil jeho bezpečnost v souvislosti s explozí v hlavním městě. „Na ostrov dorazila policie. Jen pro jistotu. Protože pořád nevěděli, co přesně se v Oslu stalo. A my byli angažovaná mládež na jednom místě,” vzpomíná na příjezd policisty účastník tábora Jørgen. „Ten chlápek měl věrohodnou uniformu a placku. Lidi mu pomohli z lodě s jeho taškami. Ty se později ukázaly jako plné zbraní a munice,” dodává. Muž vystupuje na ostrově v 17 hodin 17 minut.
Účastník tábora Jørgen
„Zatímco jsme se snažili přijít na to, zda šlo o teroristický útok nebo jen únik plynu, zaslechli jsme rány. Mysleli jsme, že jde o ohňostroj,” vybavuje si události další z účastníků – Bjørn. Je 17 hodin 21 minut. Před hlavní budovou jsou zastřeleni hlavní manažer ostrova a bezpečnostní pracovník. Následuje více než hodina běsnění. První protiteroristická jednotka na ostrov doráží v 18 hodin 27 minut. O sedm minut později útočníka zatýká. Útočník převlečený za policistu na ostrově brutálně zavraždil 68 lidí, převážně náctiletých.
Účastník tábora Bjørn
Selhání bezpečnostních složek
Dvojice útoků nejen pro Norsko znamenala obrovský šok. Několik dní panovaly obavy, zda nebudou následovat další incidenty. Zadržený muž totiž deklaroval, že je součástí větší skupiny teroristů. Pokud nebudou vyslyšeny jeho požadavky, budou jeho spolupracovníci jednat. Až po několika dnech policie odhalila, že útočník jednal zcela sám, a další údery tedy nehrozí.
Krátce po útocích se otřesená společnost spolu s politickou reprezentací začala ptát. Kromě pátrání po motivech pachatele je zajímalo zejména jedno znepokojivé zjištění. Proč policie na ostrov dorazila až za hodinu a čtvrt od prvního tísňového volání? Vysvětlení však příliš uspokojivé nebylo. Ukázalo se totiž, že došlo k množství pochybení. „Policie neměla dostatečné zdroje a nebyla na takový teroristický útok připravena. Policejní okrsky nedokázaly spolupracovat. Padaly mobilní sítě,” vysvětluje Stine Furan z Centra 22. července, které o událostech toho dne vzdělává a připomíná je. „Když policie do doku dorazila, zjistila, že je na špatném místě. Měla s sebou navíc jen gumový člun s nosností osmi osob. Když jej však naplnili potřebným vybavením, začal se člun potápět. Policie prostě přijela příliš pozdě,” dodává. A bezpečnostní složky byly po vlně kritiky reorganizovány.
Minulost, současnost i budoucnost
Útoky byly pro tamní společnost založené na důvěře a mírumilovnosti nečekané. Přestože má v Norsku svou tradici také organizovaná ultrapravice, nebyla dostatečně silná a početná. Vyšetřování odhalilo, že za útoky stál třicátník norského původu. Považoval norské úřady za zrádce, jelikož umožnily příliv migrantů z kulturně i nábožensky odlišných prostředí. Měl obavy, že muslimové v budoucnu Evropu převezmou. Přišel také s různými plány, jak tomu zabránit. Měl například v úmyslu programově vychovávat rasově čisté norské děti. Dříve se angažoval v mírné krajně pravicové straně, tu však později opustil právě pro její neradikálnost. „Začal pracovat na svém manifestu a plánovat teroristický útok. Byl velmi opatrný, nikoho do přípravy nezapojil. I proto nebyl v procesu přípravy odhalen,” vysvětluje ředitel norského Centra proti extremismu, které vzniklo při osloské univerzitě, Tore Bjørgo. Právě manifest, z velké části zkopírovaný z textů známých ultrapravicových myslitelů, před útoky rozeslal na stovky adres.
Tore Bjørgo z University of Oslo
Vyšetřování ukázalo, že cílem útoků byla tehdy vládnoucí Strana práce v čele s premiérem Jansem Stoltenbergem. Útok ve vládní čtvrti měl cílit na politické vedení i administrativu. Na ostrově Utøya pak podle Stine Furan z Centra 22. července cílil na minulost i budoucnost strany. Ten den totiž na letním táboře přednášela svůj projev bývalá norská premiérka Gro Harlem Brundland, již mnozí označují za matku národa. Velká část účastníků a účastnic tábora pak byli politicky angažovaní mladí lidé, členové již zmíněné mládežnické odnože vládnoucí strany. Terorista se tak kromě současnosti a minulosti snažil zasadit ránu také budoucnosti strany. Dalo se totiž předpokládat, že se část mládeže bude v budoucnu pod vlajkou Strany práce politicky angažovat. „Nejmladšímu členovi bylo 13 let. Na táboře mívají politické workshopy. Současně ale hrají fotbal, randí spolu nebo chodí na koncerty. Pro mnohé měl tábor samozřejmě politický rozměr, měli ale současně možnost potkat vrstevníky z celé země,” popisuje Furan a dodává, že množství mladých lidí jelo na ostrov jednoduše proto, že doprovázeli své kamarády. Letní tábor měl mezi mladými lidmi dobrou pověst a byl vnímán jako místo, kde lze kromě osvětových workshopů zažít také spoustu zábavy. Byl prostě místem, kde chce mladý aktivní člověk být.
Stine Furan z Centra 22. července
O tom, co se v centru Osla a na ostrově Utøya stalo, už dnes víme. Co se ale dělo pak? Jak vypadaly následující roky pro ty, kteří útoky přežili, i ty, kteří přišli o své blízké? Jak se jim dařilo s traumatem nebo ztrátou vyrovnat? A jde to vůbec? S čím se nejčastěji potýkají? Jak se žije s nálepkou oběti jednoho z nejznámějších útoků v dějinách? A jak se s útoky i osobou útočníka vyrovnala norská společnost? Na tyto otázky se bude snažit odpovědět seriál Poté. Nabídne několik reportáží ze životů přeživších i Norska jako takového. Ty doplní dosud nezveřejněné rozhovory s přeživšími nebo odborníky na extremismus v Norsku.
Seriál Poté vznikl v rámci projektu Přežít, který podpořily Norské fondy. Partnerem projektu je Centrum 22. července v Oslu.