Studentky medicíny a molekulární biologie a genetiky spojily své síly a vytvořily Příběhy bláznovství, výstavu na téma duševního zdraví a nemoci. Pomocí autentických příběhů a malovaných ilustrací se autorky snaží poukázat na mýty a stereotypy, které se pojí s některými psychickými potížemi či psychiatrickými diagnózami. „Chceme seznámit širokou veřejnost s psychiatrickými diagnózami jako něčím, co tady je, týká se dost možná našich přátel a blízkých a nemělo by být tabu o tom mluvit,“ vysvětluje Zuzana Špačková, budoucí lékařka těsně před dokončením medicíny. Výstava předává informace a příběhy o depresi, panické poruše, Aspergerovu syndromu, bipolární poruše, schizofrenii, OCD, Alzheimerově chorobě, mentální anorexii či ADHD. „Spousta z těch, kteří se potýkají s nějakými psychickými těžkostmi, se obává říct si o pomoc a přiznat, že se něco děje,“ shodují se Karolína Kryštofová a Zuzana Špačková. To může představovat veliký problém, protože podle Světové zdravotnické organizace si potíže s duševním zdravím za život prožije každý čtvrtý člověk. Může to být lehčí deprese, stejně jako závislost či ve stáří demence. „Poslední panel výstavy nabízí rady, jak se zachovat, pokud se s trápením duše potýkáme my sami nebo někdo v našem okolí a návštěvník tam najde i konkrétní kontakty pomoci,“ dodávají. Podle jejich osobní zkušenosti si ale potíže často nepřiznávají ani sami lékaři: „Spousta z nás má pocit, že jako budoucí lékaři musí být silní, odolní, všechno zvládat a přiznat psychické problémy, úzkosti v průběhu náročného zkouškového nebo počínající syndrom vyhoření nepřichází v úvahu.“ Věří nicméně, že jednoho dne bude pro všechny lidi běžné se starat stejně o svou psychiku jako o své tělo.
Proč chcete mluvit o duševním zdraví?
Protože vidíme, že v tom máme u nás v republice velký dluh. Máme různé zkušenosti. Někteří sami žijeme tak trochu v bublině – třeba Zuzka jako budoucí psychiatrička vnímá duševní zdraví jako stejně důležité ve srovnání s tím tělesným a nevidí důvod mít strach povídat si o příznacích deprese, stejně jako by se nestyděla se s druhým bavit o jeho zlomené noze nebo chřipce. Dobře ale víme, že tohle není standard a spousta z těch, kteří se potýkají s nějakými psychickými těžkostmi se pak třeba obává říct si o pomoc a přiznat, že se něco děje. A někteří z nás mají i vlastní zkušenost, jak je těžké si přiznat, že potřebuješ psychiatrickou pomoc, a to i když se člověk o duševní poruchy vždycky dost zajímal a myslel si, že se ho žádné předsudky netýkají. Ale zároveň všichni v týmu víme, jak se ti uleví, když ten strach překonáš.
O čem jsou Příběhy bláznovství?
Popisuje jednotlivá duševní onemocnění a reálné příběhy lidí, kteří se s nimi potýkají. Chceme seznámit širokou veřejnost s psychiatrickými diagnózami jako něčím, co tady je, týká se dost možná našich přátel a blízkých a nemělo by být tabu o tom mluvit. Kromě toho výstava vysvětluje i problém stigmatizace duševních nemocí – určité nálepky, která se s nimi neprávem pojí. Že takový člověk je nebezpečný šílenec nebo nepředvídatelný blázen.
Kdo za nimi stojí?
Autorkou ilustrací je Karolína Kryštofová, studentka Molekulární biologie a genetiky, ale hlavně neskutečně šikovná grafička. Já jsem pak vytvořila odborné texty, které vystihnou každé onemocnění tak, aby jim porozuměl i úplný laik a spolu s Terkou Ondráčkovou jsme sehnaly příběhy a uvedly celý projekt do života. Obě letos končíme studium medicíny. Hlavním cílem ilustrací je vcítit se do člověka, který může danou nemocí trpět, takové malé cvičení v empatii. Snažily jsme se, aby obrázky nepůsobily depresivně a vyhnout se zbytečně hororovým prvkům, zároveň ale nepodlehnout romantizování duševních nemocí, což je takový opak stigmatizace, který ale péči o duševní zdraví škodí úplně stejně.
Proč Příběhy bláznovství?
Věděly jsme, že musíme zaujmout, neskromně si myslíme, že jsou Příběhy skvělý projekt a nechtěly jsme, aby zapadnul. Na druhou stranu jsme musely opatrně, aby nevhodný název naopak nepodporoval zaběhlé předsudky. Nad názvem jsme seděly hodně dlouho a bylo překvapivě těžké vybrat název, který by našemu snažení spíš neublížil. Byl to dlouhý a bolavý proces, ale nakonec jsme vybraly právě „Příběhy bláznovství“, což mně osobně přijde vystihující, ale zároveň laskavé. Nechaly jsme si poradit i od odborníků z Národního ústavu duševního zdraví, abychom si byly jisté, že nakonec neuděláme v rámci destigmatizace víc škody než užitku. Slova, která používáme ve spojení s duševními nemocemi, jsou často negativně zabarvená a neutrální výrazy mají zase sklony znít poněkud bezbarvě a klinicky, ale ve výsledku se nám z toho podle mě povedlo vybruslit dobře.
O jakých diagnozách výstava mluví a proč?
Zaměřily jsme se na některé z těch nejčastějších – depresi, panickou poruchu, Aspergerův syndrom, bipolární poruchu, schizofrenii, OCD, Alzheimerovu chorobu, mentální anorexii a ADHD.
Jaké příběhy vás nejvíce zaujaly?
Asi se shodneme, že paradoxně to jsou příběhy, které se k nám dostávají od chvíle, co jsme s výstavou vyrazily mezi lidi, tedy příběhy, s nimiž se nám svěřují samotní návštěvníci. No a na někoho víc než příběhy zapůsobily samotné grafiky. Panely už jsme měly v ruce nesčetněkrát, ale třeba ty zobrazující Aspergerův syndrom nebo mentální anorexii nám pořád přijdou neskutečně silné.
V čem jsou Příběhy bláznovství jiné oproti ostatním projektům?
Příběhy vidíme spíš jako destigmatizační projekt. Grafiky jsou nádherné, ale tvoří jenom jeden dílek skládačky a bez vysvětlujícího textu a hlavně opravdového příběhu by to nemělo ten smysl. Poslední panel výstavy nabízí rady, jak se zachovat, pokud se s trápením duše potýkáme my sami nebo někdo v našem okolí a návštěvník tam najde i konkrétní kontakty pomoci. Taky jsou Příběhy velká srdcová záležitost. I když jsme jejich přípravou i realizací akcí po republice strávily a trávíme spoustu času a práce, pořád nás to hrozně těší a vidíme v tom veliký smysl. Dál se setkáváme s odborníky i náhodnými návštěvníky, kteří nás utvrzují v tom, že se podařila dobrá věc a stojí za to ji dostat mezi co nejvíc lidí.
Někteří lidé ve vašem týmu studují medicínu, jak náročná je tahle škola psychicky?
Hodně. Množství učiva za těch 6 let je obrovské, u přijímaček vzali každého osmého a dokončí pak slabá polovina. Často je právě odolnost proti stresu a psychickému tlaku to, co rozhodne, jestli medik zůstane, nebo školu opustí. I mezi studenty ale stále panuje stigma, co se duševního zdraví a nepohody týče – spousta z nás má pocit, že jako budoucí lékaři musí být silní, odolní, všechno zvládat a přiznat psychické problémy, úzkosti v průběhu náročného zkouškového nebo počínající syndrom vyhoření nepřichází v úvahu. Snažíme se o tom víc mluvit i mezi spolužáky a hlavně nejen mluvit, ale i něco dělat. Právě teď vzniká projekt Nevyhořím, který se snaží bojovat právě proti velmi rozšířenému burnoutu mezi mediky i mladými lékaři.
A jak náročné je povolání lékaře?
To si vyzkoušíme až za pár měsíců. Faktem ale je, že míra zodpovědnosti a enormní pracovní zátěž na mnohých pracovištích u nás je něco, co je náročné zvládat. Další věc je každodenní kontakt s lidmi, jejich trápením a složitými životními tématy. I proto si myslím, že by bylo skvělé, kdyby měli všichni lékaři, a to nejen ti pracující s lidskou duší, možnost pravidelné supervize – tedy konzultace s psychologem. Věřím, že se to jednou bude brát jako běžná věc. Starat se o svoji psychiku stejně tak, jako pečujeme o svoje tělo.
Foto: Archiv Příběhů bláznovství