V první části série věnované dozorcům pracujícím v táboře v Letech u Písku jsme se věnovali okolnostem, za kterých tábor vzniknul, a také tomu, na jakých pozicích a za jakých podmínek v táboře dozorčí personál fungoval. Druhá část pojednávala o praktikách uplatňovaných vůči vězňům a vytvořených podmínkách, které vedly k rozšíření smrtelných nemocí. V tomto textu se budeme věnovat dozorcům, kteří tvořili jakýsi odboj a stavěli se proti násilnostem v táboře, a propuknutí tyfové epidemie.
Jak jsme v minulém díle psali, existovala v táboře v Letech skupinka kolem Janovského, která velice ochotně a s vervou donucovala kárance různým způsobem k dodržování kázně a pracovním výkonům a podílela se na fyzickém i psychickém týrání vězňů. Na druhé straně zde byla také skupina z řad dozorců, která službu dle vnitřních předpisů vykonávala, ale nepřekračovala hranice svých pravomocí, a když už, tak velice zřídka. A zároveň se mezi nimi našlo dalších několik mužů, kteří se Janovského praktikám přímo vzepřeli a vnitřní nařízení, respektive jejich plnění dle představ ředitele, bojkotovali.
Bojkot Janovského teroru ze strany dozorců
Bojkot se projevoval v různé podobě a intenzitě od maličkostí, například nevyžadování zdravení od vězňů (v denním rozkazu z roku 1941 upozorňuje ředitel Janovský na opakované porušování nařízení o zdravení dozorců vězni sejmutím čepice) či nerespektování pozdravu zvednutím pravice: „Říšský pozdrav zvednutí pravice nebyl prováděn v začátcích na žádné četnické stanici, ale Janovský, aby se mohl pochlubiti, že zřejmě spolupracuje s Němci, při návštěvách v lágru nám nařídil o vlastní vůle, abychom hlášení prováděli jemu pouze německy a zvednutím pravice“, přes odmítání výkonu služby a ignorování nařízení - dozorce Kánský ve své poválečné výpovědi dále uvádí: „Janovský nařizoval co největší výkon pracovní aby byl dosažen káranci na dálkové silnici, která se tam stavěla. Nerespektoval jsem toto a prostě nechal jsem je pracovati, jak chtěli. Za toto moje sabotování byl jsem 3x brán škpt. Janovským v jeho kanceláři k zodpovědnosti.“ Až po přímou písemnou stížnost zemskému úřadu o žalostném stavu vězňů, jejímž autorem byl dozorce a bývalý legionář Josef Bouda, který tímto počinem obešel mimo jiné služební postup. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „jednoho dne přijel do tábora nějaký pan Stuchlík a po vyslechnutí Janovského nechal si nás svolati, kde nám před očima naši stížnost roztrhal a potom spálil jako neodůvodněnou a takto s námi bylo vždy jednáno jen vinou Janovského“.
Veliter tábora Janovský
Přestupků či projevů odporu bylo více, což ředitel řešil jednak stálým dohledem nad službou (Janovský sledoval dozorce dalekohledem) a podepisováním všech táborových směrnic, což mělo zaručit jejich závazné plnění.
Za nejvýraznější osobu vzpírající se každodennímu teroru v táboře je dnes považován František Kánský, který kromě svého otevřeného odmítavého postoje jednat hrubě s vězni podal rozsáhlou poválečnou výpověď proti Josefu Janovskému. Díky tomu se dozvídáme také jména dalších, kteří s takovým táborovým řádem nesouhlasili: „O této sabotáži a naší činnosti uvádím jako svědci, strážmistra Františka Maxu, Josefa Hovorku, Josefa Koláře, Václava Kouteckého, Rudolfa Nováka, Jaroslava Fejkla, Josefa Koudelku a ostatní kolegové v tomto táboře dříve přítomní, které si již nepamatuji.“ Od Josefa Hovorky se v osobních spisech Kánského dochoval také dopis ilustrující jeho postoj k veliteli tábora, datující se k 23. 2. 1943: „Tak Vás upřímně lituji. To si dovedu představit, když ten mizera nechá lidi tam, vykašle se na ně a sám ujede jako kluk, jen aby se z toho dostal pryč. To jest charakter důstojníka, to by neučinil ani ten nejsprostší pacholek od krav a důstojník to udělá. Ani nevíš Frantiku, jak to ve mně vře, když si na něj vzpomenu.“
Mohlo se postupovat přece lidsky
Se stále se zhoršující situací v táboře, kdy namísto 300 osob, na které kapacita tábora stačila, zde bylo internováno téměř 1200 vyhladovělých a zbídačených lidí, se zhoršovalo také chování dozorčího personálu. Mnozí z dorozců se zřejmě uchylovali ke sjednání pořádku s tvrdší razancí, aby zvládli udržet v tak malém počtu (do prosince 1942, kdy dorazily první posily z řad reaktivovaných četníků, to bylo zhruba 25 osob) přeplněný tábor. K násilí se tedy mohli uchýlit i dozorci, kteří vystupovali proti Janovskému. Také proto může vyvolat dojem protichůdných tvrzení vzájemné srovnání dochovaných materiálů a vzpomínek pamětníků v souvislosti s některými dozorci v táboře (zejména v publikaci Paula Polanskeho). O některých dozorcích jmenovaných Kánským se totiž pamětníci vyjadřují jako o těch, kteří měli vězně bít. Kromě faktorů, které k neshodě mohli dopomoct (velký časový odstup, zdravotní stav pamětníka a špatná paměť, záměna s jinými dozorci či jinou dobou pobytu a zařazením v táboře), dává do možné souvislosti Klinovský také výpověď dozorce Josefa Koudelky: „většina zaměstnanců, kteří naprosto nesouhlasili s „výchovnými“ metodami řed. Janovského resp. jeho přisluhovačů projevili svůj nesouhlas, avšak jmenovaný vždy odpor zlomil. Nechci tím snad říci, že bylo možno zacházeti s káranci a cikány „v rukavičkách“. Byli to většinou s mnohaletým žalářem a o cikánech se netřeba zmiňovati, neb to každý četník z vlastní praxe zná. Bylo zde zapotřebí přísnosti, abychom jako dozorčí personál vůbec obstáli, ale mohlo se postupovati přece lidsky, pokud se týče stravy, léčebného ošetření, ubytování apod. a nebylo nutno nechati celý tábor klesnouti na úroveň gestapáckých koncentráků.“
Opotřebené obušky a vozy s mrtvými
Samotný fakt, že vůbec vznikla skupina dozorců, kteří se postavili proti „výchovným“ metodám vůči vězňům, které byly prosazovány Janovským a ochotně praktikovány spřátelenými dozorci, vypovídá o krutém a nelidském zacházení odehrávajícím se v táboře, které nemohlo být přehlíženo. Někteří dozorci rádi používali například mučící kůl s kladkou, nazývaný též „špangle“, jehož existenci potvrzují pamětníci i dozorci ve svých pozdějších výpovědích (v Muzeu romské kultury se nachází např. kresba bývalého letského vězně s člověkem visícím na kůlu). Nezřídka docházelo také ke znásilňování žen a mladistvých dívek, bití a mlácení obušky bylo pravděpodobně tak častým jevem, že velitel Janovský žádá v roce 1942 o výměnu 20 gumových obušků, protože jejich stav „je příliš malý“ a z důvodu jejich „používání se staly nepoužitelnými“.
Z vozů, na kterých Romové do tábora přijížděli, bylo později vytvořeno jakési dočasné úložiště mrtvých, než je odvezli na hřbitov nebo na provizorní lesní pohřebiště. A jak dokládají svědectví pamětníků, děti byly trestány zavřením právě do těchto vozů plných těl, zahynulých zejména v nejhorší fázi trvání cikánského tábora, při propuknutí tyfové epidemie.
Josef Janovský byl kvůli katastrofickému stavu tábora a tyfové epidemii, za jejíž propuknutí nesl odpovědnost, odvolán a na jeho místo nastoupil 20. ledna 1943 vrchní kancelářský oficiál Štěpán Blahynka, tehdejší velitel tábora v Hodoníně u Kunštátu. Blahynka okamžitě zahájil opatření k zastavení epidemie a zlepšení životních podmínek vězňů. Zlepšení chování k vězňům ovlivnilo také to, že Baloun i Hejduk, spřátelení dozorci Janovského, vážně onemocněli a službu v táboře již nevykonávali.
Kde můžeme hledat zárodky tyfové epidemie, jaký měla průběh a jaký dopad na chod tábora? To vše, včetně likvidace tábora popíšeme v další části série článků o dozorcích v Letech u Písku.
Zdroje
- Klinovský, Petr.: Lety u Písku. Neznámý příběh dozorců
- Nečas, Ctibor.: Holocaust českých Romů. Svědectví těch, kteří přežili Lety
- Nečas, Ctibor.: Českoslovenští Romové v letech 1938-1945
- Nečas, Ctibor.: Andr´oda taboris. Vězňové protektorátních cikánských táborů 1942 – 1943
- Pape, Markus.: A nikdo vám nebude věřit
- Polansky, Paul: Tíživé mlčení: svědectví těch, kteří přežili Lety
- www.lety-memorial.cz
- Státní oblastní archiv Praha
- Státní oblastní archiv Třeboň
Více informací o romském holocaustu najdete na webu Nepopirej.cz.