„Když všechno dobře dopadne a uspěju u červnových státnic, od září bych měl nastoupit jako lékař na Kliniku pediatrie a dědičných poruch metabolismu v Praze,“ doufá Jiří Turko. Zároveň se těší, až se od každodenního studia, kterým trávil posledních šest let života, vrhne do lékařské praxe. Ostatně praxi už nabývá v areálu Fakultní nemocnice Královské Vinohrady na dospělém lůžkovém oddělení následné péče, kde u pacientů léčí především postcovidový syndrom nebo následky centrálních mozkových příhod, ale setkává se i s těžkými úrazy po autonehodách a pokusech o sebevraždu. Vedle toho působí také v ambulanci dětské gastroenterologie, kde pracuje už tři roky jako zdravotní bratr.
Bez práce to nejde
„I když se kvůli náročnosti studia medikům nedoporučuje pracovat, jiná možnost, jak se udržet na studiích, nebyla. Už vzhledem k tomu, že má rodina žije v Ústí nad Labem a já studuji v Praze. Je to především o uspořádání si času a umu se efektivně učit,“ vysvětluje.
„Zároveň je pro mě zkušenost zdravotní sestry obrovskou praxí, výhodou u zkoušek a to, že přicházím do každodenního kontaktu s pacientem, mě posouvá zase o krok dál stát se zkušeným lékařem,“ popisuje. Právě jeho pracovní zkušenost ovlivnila také jeho následný výběr specializace, přitom mezi dnešními mediky je trend vybírat si spíš interní obory nebo dermatovenerologii či estetickou medicínu. Výběr medicínských oborů ovlivňuje skutečnost, že mezi budoucími lékaři v současné době převládají ženy.
„Na přednáškách nám lékaři říkají, že za jejich studijních let byl obor chirurgie obzvlášť žádaný, a dnes se mu chce věnovat málokdo. Ani já chirurgii nevyhledávám, stát na nohou deset a více hodin na operačním sále plně koncentrován je opravdu náročné a klobouk dolů před všemi, kteří si tento obor vybrali nebo o něm uvažují,“ přiznává a dodává, že ani pediatrie u mediků není na špičce zájmu. Přitom prenatální diagnostika a neonatologická péče si stojí v Česku na velmi dobré úrovni. Dětských praktiků však za poslední roky znatelně ubylo. Do praxe nenastupuje dost nových lékařů, kteří by ty odcházející do penze nahradili. Současní pediatři hlásí mnohdy stop stav, kdy už nejsou schopni přijímat další dětské pacienty, což je problém především malých měst či sociálně vyloučených lokalit, kde dostupná lékařská péče dlouhodobě chybí. Právě tam se v některých případech zdravotní stav dětí i dospělých řeší pouze na pohotovostech.
„Nezájem o pediatrii může souviset s náročností samotného oboru, třeba u nás na 1. LF přicházíme do kontaktu s dětským pacientem až v šestém ročníku a rok je velice krátká doba na vzdělání v oboru. Často se tak stane, že vás osloví jiný obor, který absolvujete od čtvrtého ročníku opakovaně,“ říká otevřeně Turko a zamýšlí se i nad dalšími možnými důvody.
„Pediatr se stará o dítě od novorozeneckého věku až po jeho dospívání a ranou dospělost. V tom je pediatrie krásná a rozmanitá. Avšak někoho může odrazovat komunikace s rodiči, která dokáže být náročná,“ dodává a naráží na odmítání povinného očkování nebo stále větší zálibu diagnostikovat si své zdravotní problémy a léčbu pomocí internetu.
„Můžete mít dva pacienty s totožnou diagnózou, ale každý z nich bude na léčbu reagovat jinak nebo mít jiný průběh nemoci, a v tom vám Google opravdu nepomůže,“ nabádá Turko k větší opatrnosti a radí vždy se obracet na ošetřujícího lékaře. S tím souvisí i prevence, která je podle něj důležitou složkou ať už v pediatrii či u dospělé části pacientů. Díky ní jsou lékaři schopni snížit rizikové faktory pro danou chorobu či morbiditu u pacientů.
Rom v empíru
3Budoucí lékař se na chodbách nemocnice setkává s častými dotazy na svůj původ. Zatímco spousta pacientů ho odhaduje na jižana, on vždy otevřeně říká, že je Rom. Jejich překvapení, že se setkávají s lékařem romského původu mnohdy otevírá další otázky týkající se jeho původu.
„Bořím tím předsudky, že Romové jsou nevzdělaní a nemohou být ku prospěchu společnosti, ale daří se mi to jen v nemocnici. V okamžiku, kdy její brány opustím, tak jsem pro mnohé na ulici jen cigán,“ přemítá s úsměvem. Právě předsudky vůči jeho původu na střední škole ho vlastně dostaly až na medicínu. Od maminky své spolužačky a zároveň nejlepší kamarádky si vyslechl, že zdravotní lyceum je seriózní obor a Rom by tam studovat neměl.
I když ho tehdy slova zamrzela, dnes je za ně rád. Právě touha dokázat opak ho vyprovokovala k lepším studijním výsledkům. Uvědomoval si, že vzdělání je věc, kterou mu nikdy nikdo nemůže vzít a s tím si podal přihlášku na medicínu. A přestože napoprvé neuspěl, za rok byl úspěšně přijat jak na 1. i 3. lékařskou fakultu v Praze, tak i v na Lékařskou fakultu Plzni. Zkusit to znovu a nevzdat se ho přiměl především osud jeho sestry Ilony, která trpí genetickým onemocněním známým jako Williams-Beurenův syndrom nebo také Williamsův syndrom v té nejtěžší formě, kdy je zcela odkázaná na pomoc druhých.
„Jako rodina jsme dost semknutí, držíme při sobě. Všichni jsme byli s ní během různých vyšetření a operačních zákroků. Viděl jsem, jak lékaři sestře pomáhají, a rozhodl se, že také budu pomáhat. Navíc jsme si se sestrou blízcí, vyrůstali jsme spolu a já počítám s tím, že až rodiče nebudou moct, budu to já, kdo se o ni jednou postará. A to ne proto, že bych musel, ale protože chci,“ tvrdí. I díky své osobní zkušenosti mu nechybí empatie, která je vedle znalostí pro dobrého lékaře zásadní.
„V České republice se rodí přibližně 0,7 % dětí s dědičnou poruchou metabolismu. Málokdo z nás si umí představit, jaké to je, vyrovnat se s tím, že vaše dítě trpí Gaucherovou chorobou, poruchou mitochondriálního energetického metabolismu nebo fenylketonurií (pozn. red. v důsledku hromadění fenylalaninu dochází k poškození vývoje mozku a během kojeneckého a batolecího věku se postupně rozvíjí mentální retardace). Naštěstí tito pacienti mají díky novorozeneckému screeningu a následné dietní terapii obvykle velmi dobrou prognózu a dožívají se vysokého věku,“ říká. Dodává, že náhlá situace je pro rodiče frustrující. Mají pocit, že jsou v tom sami, a nemají nikoho, kdo by jim rozuměl. Lékař by proto měl umět citlivě sdělit i diagnózu, která je nepřiznivá a pacienta nebo rodinného příslušníka rozruší.
„Když si se mnou rodiče nebo pacienti o onemocnění povídají, vždy je ubezpečím, že jejich situaci absolutně chápu, protože doma máme člena rodiny, který vyžaduje neustálou péči druhé osoby. Mnohdy se začnou vyptávat, jak všechno zvládáme, a když zjistí, že se z toho nijak nehroutíme, dodá jim to naději,“ přiznává.
Vzdělání na prvním místě
V jeho šlépějích se tak možná vydá i jeho nejmladší sestra, žačka čtvrté třídy, u které se už nyní projevuje talent na cizí jazyky a staršího bratra mnohdy potrápí zvídavými otázkami.
„Táta podniká a jako svářeč nemá nouzi o práci, ale i tak mi vždy zdůrazňoval, abych neusnul na vavřínech a učil se. A já to vzal vážně, přestože jsem věděl, že už mi od druhého stupně rodiče s učivem nepomohou a je to víceméně jen na mně. Proto se snažím sestrám pomáhat, jak se jen dá,“ popisuje. O to víc, že je prozatím v rodině jediný, kdo zanedlouho dosáhne vysokoškolského vzdělání a přál by si, aby ho následovaly i jeho dvě mladší sestry. Sám je připravený jít jim příkladem. Uvědomuje si, že medicína je pokroková a jako lékař se bude vzdělávat po zbytek života.
„Před sebou mám ještě atestační zkoušku z pediatrie, která u nás trvá pět let. Mezitím bych chtěl absolvovat ještě postgraduální studium,“ plánuje Turko.
Archiv: Jiří Turko