Přiznávám, že nebýt rusofobem je pro mě osobně nesnadné. Jeden z blízkých příbuzných zemřel na následky zranění, které utrpěl, když sovětský tank při invazi armád varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 poboural podloubí na náměstí v Liberci. Na studentských brigádách jsem potkával vojáky sovětské okupační armády. Musel jsem se učit rusky, ač to bylo k ničemu a recitovat sovětskou poezii, ač to bylo k vzteku. Do smrti nezapomenu na osypky, jež se mi tvořily za krkem při poslechu nabubřelé sovětské hymny, před níž se nedalo utéct, protože se hrávala při všech příležitostech.
Nyní se pozapomenuté pocity vracejí. Po Ukrajině se projíždějí ruské tanky, Evropou táhnou Putinovi motorkáři. Agresivní chování upomíná na imperiální politiku Sovětského svazu osmdesátých let. I ta hymna se vrátila. To vše oživuje staré antipatie. Jeden by skoro podepsal výrok spisovatele Jáchyma Topola, že rusofobie je ve střední Evropě legitimní postoj.
Jenže pomalu. Mezi osmdesátými lety a dneškem nelze vést jednoduchou paralelu. Především je přeci jen rozdíl mezi komunistickým Sovětským svazem a nynějším Ruskem. Už nežijeme v okupované zemi a máme řadu jiných prostředků, jak vyjádřit nesouhlas s něčí politikou, než bezmocný vztek. A také: Zatímco tehdejší rusofobie se vybíjela do prázdna, protože o obyčejného Rusa v Československu člověk nezavadil, nyní se může dotknout živých lidí, kteří s její příčinou nemají nic společného.
Zkusme se vžít do kůže Moskvana, který uvidí na recepci českého hotelu cedulku „Rusy neubytováváme, leda by se distancovali od okupace Krymu“. Bude se cítit podobně jako Pražák, který vyrazil v roce 1990 do tehdejšího západního Německa a první co uviděl, byla cedule „Češi nekrást tady!“. A možná se bude cítit ještě hůř, protože zatímco Pražák mohl s podstatou problému aspoň něco udělat tím, že nic neukradne, osamocený ruský turista s podstatou Putinova režimu neudělá vůbec nic. Takže nejspíš nepocítí stud, ale antipatii k zemím, kde mu automaticky přidělují cejch vyplývající z jeho původu, který sice může dočasně smýt nějakou politickou deklarací, ale kterého se nikdy úplně nezbaví.
Co si z toho všeho vzít? Obavy z Ruska jsou sice oprávněné, pokud ale propadneme primitivní paušalizaci a naházíme všechny Rusy do jednoho pytle, nadělá to nesrovnatelně víc škody než užitku. Emoce a nekontrolované fobie brání v rozhledu, zatemňují mysl, znemožňují komunikaci. Problém neřeší, naopak vyostřují. Vidět v každém Rusovi agenta a po straně si uplivnout, pokud zaslechneme ruskou konverzaci, je k ničemu.
Podobně nesmyslné je předpokládat, že ruská komunita v Česku je pátou kolonou Vladimíra Putina. Je to stejné, jako kdyby Němci v osmdesátých letech minulého století tvrdili, že čeští emigranti chtějí ve Spolkové republice propagovat komunismus. Jistě by se v obou skupinách nějaký ten agent našel, ruských bude nyní zřejmě v poměru k celkové velikosti komunity víc, ale stejně to neospravedlňuje k paušálnímu odsudku všech Rusů.
Když na Mistrovství světa v hokeji 1983 v Mnichově vyvěsili čeští emigranti při zápase Československa proti Sovětskému svazu transparent „Bijte Rusy na věčné časy a nikdy jinak“ a tehdejší totalitní televize nestihla záběr vystřihnout, radoval jsem se stejně jako většina Čechů. Paušalizace byla legitimním vyjádřením odporu bezmocných proti brutální síle. V dnešní situaci bych už takový transparent nepodepsal. Rusové jako národ nejsou nepřátelé. Je nejen možné, ale i nutné, rozlišovat mezi zastánci agresivní politiky a jejich odpůrci, kulturou a politikou, a tak dále. Je rozdíl mezi ruským vicepremiérem Dmitrym Rogozinem, který se na twitteru chlubí videem s názvem „Jsem ruský okupant“ a Borisem Němcovem, jenž byl dost pravděpodobně zavražděn kvůli kritice Putinova režimu. Právo být posuzován nikoli podle příslušnosti k nějaké skupině, ale podle smýšlení, činů a schopností je koneckonců základem západního pojetí lidských práv. Pokud si ho chceme udržet, měli bychom ho propagovat všemi směry, ne ho relativizovat, tím že ho budeme libovolné skupině upírat. Když k tomu sklouzneme, zvyšujeme mimo jiné pravděpodobnost, že nakonec někdo se stejnou logikou paušálně odsoudí nás.
Rusofobie je možná pochopitelným postojem. Avšak lepší je, stejně jako u každé fobie, se pokusit ji léčit. Na individuální i celospolečenské rovině. Protože pak vidíme svět realističtěji, což nám v posledku umožňuje lépe hájit vlastní zájmy. A o to nakonec jde.
Foto: Mladé rolnice nedaleko Kirillova, Rusko (foto: Sergej Michajlovič Prokudin-Gorski, 1909 / Wikipedia)