Všimli jste si, kolik je kolem nás divných lidí, které za starých dobrých časů nebylo vidět? Některým není dost dobrá chůze a projíždí se ulicemi na vozíku, další chtějí být zajímaví tím, že si zvolili menšinovou sexuální orientaci, a někteří šli do takového extrému, že si vybrali jinou barvu kůže, než je středoevropský standard. Co naplat, svět už je takový; ale pojďme se podívat, jak těchto kuriozit využít pro kvalitnější život nás obyčejných slušných zdravých bílých heterosexuálních vlastenců.
Začněme jezdci na mechanických nebo elektrických vozících. Představte si, že se kvůli nim, těm pár procentíčkům populace, nakupují nízkopodlažní dopravní prostředky, staví bezbariérové budovy a upravují veřejné prostory! Tu neskutečnou nehospodárnost můžeme vyrovnat tím, že si to všechno přivlastníme, prostě jim to sebereme. Nechť tyto vymoženosti bez skrupulí používají všichni, kdo tlačí kočárky nebo vlečou kufry, kdo si zlomili nohu při lyžování nebo odrovnali kyčle na tenise, kdo ještě nebo už hůře chodí, vidí, slyší. Když se všichni spojíme, hodí to dobrých čtyřicet procent populace. Žádné extrabuřty pro vozmeny, je to nás všech! A je to velmi, velmi příjemné.
A teď k těm gayům a lesbám… Prý chtějí děti. A někteří si je už dokonce bez dovolení pořídili, protože nedávali ve škole pozor a nevědí, že to nejde. A teď pro své děti vymáhají úřední právo na druhého rodiče. Jde samozřejmě o do nebe volající nespravedlnost: proč by mělo mít dítě v homosexuální rodině nárok na DVA milující rodiče, když zhruba polovina dětí z heterosexuálních vztahů si musí vystačit s jedním přítomným (ustaraným, vyčerpaným) a druhým nepřítomným (alimenty zhusta neplatícím) rodičem? A to ani nemluvíme o adopcích. Představte si tu hrůzu, kdyby se gayům povolili adopce a během adopčního řízení se přišlo na to, že jsou schopni poskytnout lásku a domov stejně dobře jako kterýkoli jiný pár. Co pak bude s našimi tradičními hodnotami?! Asi se nám už nepodaří zvrátit chování společnosti a přesvědčit ji, že jediným správným modelem je “máma, táta a dvě děti” (jedno je málo a tři jsou moc, jak každý ví). Tak ať se teda aspoň jasně řekne, co všechno může být rodina a co je právo dítěte. Ale pozor! Neplést s právem dětí heterosexuálních svobodných matek a ovdovělých otců, tyhle děti samozřejmě žádné jistoty v podobě úředně přiznané další pečující osoby nepotřebují… Jakže to mají gayové s tou rodinou vymyšlené?
A teď se podívejme na ty Čechy, kteří se z rozmaru narodili jako Romové. Jak je můžeme využít k vlastnímu prospěchu? Tak v první řadě se zcela přirozeně nabízí zneužití dětí. Dlouhá léta se ví, že s českým školstvím není něco v pořádku. Vyučuje se jako v devatenáctém století, děti se neustále testují, jestli jsou dost dobré pro určitou školu, místo aby se zajistilo, aby byla škola dost dobrá pro každé dítě. A právě malí Romové, kteří se dnes tak obtížně začleňují do hlavního vzdělávacího proudu, můžou namáhavě proklestit cestu k lepšímu vzdělávání i pro naše děcka. Je to úplně snadné: prostě se do každé třídy strčí pár romských kluků a holek a k nim vzdělaný a otevřený pedagog, případně pár pedagogických asistentů, plus nějaké ty vyučovací strategie, díky nimž se děti naučí rozumět světu i sobě. Tadááá! Romové získají kvalitní vzdělání, a tím pádem větší šanci na práci, až dospějí; ale co je důležitější, naše děti z toho (zdarma!) vytřískají neocenitelnou dovednost - vezmou na vědomí, že život je pestrý, různorodý, proměnlivý a každý člověk má svou hodnotu. Vyrostou z nich sebevědomí, nezamindrákovaní a empatičtí frajeři bez předsudků, kteří se nebojí jinakosti. A to se vyplatí!
Ano, zasloužíme si kvalitnější, pohodlnější život. Na předchozích skromných příkladech jsme si ukázali, že nás to nemusí stát ani příliš velké úsilí. Stačí jen maličko podpořit jiné lidi, kteří to oddřou za nás.
Foto: Lukáš Houdek (ze série Teorie přizpůsobivosti)