Sedmadvacetiletý Radek Laci své rodiče nikdy nepoznal a v dětském domově prožil celé dětství až do dokončení vysoké školy. Pro takové dítě je podle něj nejtěžší, že nemá domov a milující rodiče. „Těžké bylo, když jsme jezdili na tábory. Přijeli jsme zpět a ostatní děcka se rozprchla z autobusu za rodinami, ty jim dávaly sladkosti a objímali se. A my děcácký jsme jen dál seděli v tom autobusu, přišel vychovatel a řekl nám: ,Dělejte, nestíháme vlak! Musíme jít.` A to jsou ty situace, kdy si říkáš: Proč já?” vzpomíná. Radek se dodnes vyrovnává se šikanou, které ve škole pro svůj odlišný vzhled a romský původ čelil. „Pamatuju si, jak jsem stál před zrcadlem a snažil jsem se přivírat oči nebo stahovat nozdry, abych je neměl tak velké, protože se mi kvůli tomu všichni smáli,” ohlíží se. Uzavřel se a otevírat se začal velmi pomalu i díky snům, které si začal plnit. Gymnastika ho zajímala odmalička a on se jí po novém startu v Praze mohl konečně začít věnovat. Stal se profesionálním trenérem streetworkoutu, stále populárnějšího způsobu cvičení. Dnes je manažerem v centru ERS Workout na Žižkově a jeho služby vyhledávají zejména známé osobnosti, které láká právě jeho odlišnost i empatie. „Jsou všude vidět a chtějí být v bezpečném prostoru, kde je nikdo nevnímá. Herci si při mých lekcích paradoxně na nic nehrají. Ale naopak jsou rádi, že si mohou u toho cvičení odpočinout, ne pořád řešit, kdo je vidí,” říká. Dnes působí také ve Vteřině poté, organizaci tvořené mladými lidmi, kteří prošli ústavní péčí. Společně se snaží o změnu systému i přímou motivaci dětí z dětských domovů. „Ptají se mě, jak zvládám být jiný. A já jim vždy říkám, že musí být sami sebou. Dělat to, co považují za správné, co mají rádi a jednou narazí na lidi, kterým se právě tohle na nich bude líbit.”
Radek Laci přišel do ústavní péče záhy po svém narození. Do šesti let vyrůstal v kojeneckém ústavu, poté přešel do dětského domova v České Lípě. Tam s krátkou přestávkou zůstal do 24 let, protože stále studoval. Jeho zdi opustil zhruba před třemi lety. Dva roky přitom, v průběhu dospívání, prožil v pěstounské péči, což je doba, na kterou jen nerad vzpomíná. Podmínky v rodině totiž podle něj byly tristní. „Mít postel na chodbě a stres z jejich rasistických narážek. To se mě dost dotýkalo. Bydlel jsem s nimi v malinkatém bytě, kde žila ta paní, její dospělá dcera s dítětem a velký pes. Neměl jsem žádné soukromí, žádný bezpečný prostor,” popisuje a zdůrazňuje, že jeho zkušenosti pocházejí ještě z doby před novelou zákona o ochraně práv dětí, která systém pěstounské péče zkvalitňuje. Dnes by se proto takové situace už dít neměly. „Žil jsem v tom, co nás učili v děcáku, že musíme být za všechno vděční. Za to, že si mě někdo vzal. Nedošlo mi, že pokud to přesáhne určitou hranici, mám právo říct, že chci pryč,” říká. „Měl jsem hrozné deprese, myšlenky na skok pod tramvaj byly na denním pořádku,” přiznává.
Tehdy se v něm naučená bezbřehá pokora a vděk zlomily a Radek poprvé vyjádřil nesouhlas. Dožadoval se návratu do dětského domova, což se mu nakonec povedlo. Tím mu došlo, že pokud člověk něco chce, může to změnit. Po příchodu do České Lípy proto začal poměry v domově, se kterými nebyl spokojen, kritizovat. A tím si podle svých slov vysloužil problémy. „Začal jsem fušovat do toho systému. Ptal jsem se, proč mají některé děti studovat něco, co je nezajímá a přitom mají jiné sny? Ty děti pak odpovídaly, že jim to řekla paní vychovatelka,” podivuje se. Radek se během studií v konfliktu se svým dětským domovem rozešel. „Bylo to tím, že jsem se snažil diskutovat o tom, jak by se ten děcák mohl měnit,” říká.
Nedoručené dopisy
Radek své rodiče nezná. O matce ví, že je Romka ze Slovenska, otec je neznámý. Přestože ani jednoho z nich nikdy neviděl, připomínkou mu je jeho pro okolí exotický vzhled. „Lidi mě spíš typují na Mexiko, Kubu, Brazílii nebo Portoriko,” říká a přiznává, že skutečnost, že rodiče vůbec nezná, je pro dítě velmi těžká. „My jsme v děcáku každý čtvrtek posílali dopisy rodinám. Ty mé se většinou vracely. Aspoň to mi v děcáku říkali. Že se se mnou máma nechce vidět,” vybavuje si. „Neustále bojuješ sám se sebou. Ten boj nikdy neskončí, jen se s tím můžeš naučit pracovat. Nemáš rodinu, jsi tu úplně sám, čímž na sobě musíš makat mnohem víc. Ten domov si musíš nějak substituovat. Já jsem se naučil mít jako svou rodinu přátele,” vypráví.
„Těžké to bylo, když jsme třeba jezdili na tábory. Přijeli jsme zpět a ostatní děcka se rozprchla z autobusu za rodinami, ty jim dávaly sladkosti a objímali se. A my děcácký jsme jen dál seděli v tom autobusu, přišel vychovatel a řekl nám: ,Dělejte, nestíháme vlak! Musíme jít.` A to jsou ty situace, kdy si říkáš: Proč já?” vzpomíná.
Patříš do zvláštní!
Nejtíživějšími zážitky pro Radka jsou zřejmě ty ze školy, kde se setkal s intenzivní šikanou. „Protože jsem byl z děcáku a byl jsem tam jediný tmavé pleti. A učitelka mě opakovaně navrhovala do zvláštní školy,” vybavuje si. „Byly to ty každodenní situace, kdy se mělo pracovat ve dvojicích nebo skupinkách, a nikdo si mě nechtěl vzít.”
Radek podstoupil řadu testů, které u něj nakonec odhalily dyslexii a on tak přestoupil na základní školu pro děti s touto poruchou v Praze. Od šesté třídy tak bydlel na internátu. „Bylo to pro mě vysvobození,” přiznává. Posměšky však později pokračovaly i na střední a vysoké škole, což mělo podle Radka za následek, že se uzavřel. „Začal jsem být unavený z toho, jak se ke mně lidé chovají a jak na mě koukají skrz prsty,” dodává.
Proklatě velké oči
Svou romskou identitu začal řešit kolem jedenáctých narozenin, kdy také zesílil posměch okolí. Pozitivně ji začal vnímat až v momentě, kdy se dostal mimo své běžné prostředí a zjistil, že se lidem naopak pro své vzezření líbí, lidé si ho díky němu pamatují. „Naopak můžeš najednou svého exotického vzhledu využít. Že jsi jiný. A to je vlastně přetransformování té nevýhody ve výhodu,” přemítá. Dnes o sobě říká, že je kokosové dítě, cítí se být jak Romem, tak Neromem. „Už jsem dál než u řešení identity. Pro mě je důležité vnímat sebe i ostatní jako lidské bytosti bez rozdílu původu či barvy pleti. A právě ta odlišnost z nás dělá dobrou komunitu,” myslí si.
Vnímá, že dětský domov tehdy individualitu dětí nepodporoval, naopak podle něj vyžadoval uniformitu. „Všichni kluci museli mít ježečka a ofinu, nesměl jsi vybočovat, musel jsi být hodné a poslušné dítě,” vzpomíná a dodává, že se ústav nevěnoval ani identitě dětí coby Romů. „Romské děti byly vnímány jako zdivočelé, které se musí usměrnit tím systémem,” říká. „Pamatuju si, jak jsem stál před zrcadlem a snažil jsem se přivírat oči nebo stahovat nozdry, abych je neměl tak velké, protože se mi kvůli tomu všichni smáli,” ohlíží se.
To, že se vychovatelé a vychovatelky nemohou dětem dostatečně věnovat, vnímá jako chybu systému, ne jich samotných. Podle něj je na ně kladeno příliš povinností, na další individuální rozvoj dětí, které mají na starosti, pak přirozeně nemají čas. „Nestíhají, jsou frustrovaní a vyhořelí. Není divu, protože ti vychovatelé spíš dělají manažerskou než rodičovskou práci. Sami by potřebovali terapeutickou péči, stejně jako děti,” myslí si.
Na vlastní nohy
Studovat vysokou školu se Radek rozhodl čistě pragmaticky. Po dokončení střední školy neměl kam jít a podmínkou pro setrvání v dětském domově, který mu poskytoval zázemí, bylo právě studium. Vystudoval bakalářský program v marketingové komunikaci na Vysoké škole Finanční a správní v Praze, magisterské studium opustil těsně před státnicemi. Zejména proto, že v té době opouštěl jistoty dětského domova a potřeboval se soustředit na věci související s přechodem do vlastní domácnosti. Tím bylo zejména zajištění stabilního příjmu. „Nechci to ale svádět jen na to,” přiznává.
Moment, který bývá pro většinu dětí z ústavní péče nejkrizovější, je odchod a stavění se na vlastní nohy. Nemálo z nich kvůli absenci podpůrné sítě pak často končí v dluhové pasti nebo na ulici. Radek říká, že tohle u něj neproběhlo. Pomohlo mu v tom mnohaleté fungování na internátu, kde pobýval už od útlého věku. A také jeho zapojení do mnohých aktivit, které mu přinesly důležité kontakty.
Radkův bezpečný prostor
Radka bavila gymnastika od malička, přestože se jí v dětském domově nemohl věnovat. „Své sny jsem si začal plnit až po odchodu z děcáku,” usmívá se. Profesionálnímu cvičení se zaměřením na stále populárnější street workout se věnuje tři roky. Nyní je manažerem největšího streetworkoutového centra v Evropě, ERS Workout na pražském Nákladovém nádraží Žižkov, kde trénuje jak klasické klienty, tak zároveň učí nové trenéry v rámci ERS Academy Prague. A právě to, že je odlišný a má za sebou takové zkušenosti, se podle Radka líbí také lidem, které trénuje. Patří mezi ně především známé osobnosti. „Jsou všude vidět a chtějí být v bezpečném prostoru, kde je nikdo nevnímá. Herci si při mých lekcích paradoxně na nic nehrají. Ale naopak jsou rádi, že si mohou u toho cvičení odpočinout, ne pořád řešit, kdo je vidí.”
Dnes úspěšný osobní trenér působí ve volnu v organizaci Vteřina poté, která je z větší části složena z mladých lidí, kteří si ústavní péčí prošli, a snaží se systém změnit. Jezdí také do dětských domovů, kde s dětmi a mladými lidmi mluví, snaží se je motivovat i informovat o nástrahách života mimo ústav. S Radkem často řeší otázky své identity. A právě setkávání s dětmi a vyprávění svého příběhu Radkovi pomáhá vyrovnat se s vlastními zkušenostmi. „Ptají se mě, jak zvládám být jiný. A já jim vždy říkám, že musí být sami sebou. Dělat to, co považují za správné, co mají rádi a jednou narazí na lidi, kterým se právě tohle na nich bude líbit,” uzavírá.
Foto: Lukáš Houdek a archiv Radka Laciho
Sedmadvacetiletý Radek Laci své rodiče nikdy nepoznal a v dětském domově prožil celé dětství až do dokončení vysoké školy. Pro takové dítě je podle něj nejtěžší, že nemá domov a milující rodiče. „Těžké bylo, když jsme jezdili na tábory. Přijeli jsme zpět a ostatní děcka se rozprchla z autobusu za rodinami, ty jim dávaly sladkosti a objímali se. A my děcácký jsme jen dál seděli v tom autobusu, přišel vychovatel a řekl nám: ,Dělejte, nestíháme vlak! Musíme jít.` A to jsou ty situace, kdy si říkáš: Proč já?” vzpomíná. Radek se dodnes vyrovnává se šikanou, které ve škole pro svůj odlišný vzhled a romský původ čelil. „Pamatuju si, jak jsem stál před zrcadlem a snažil jsem se přivírat oči nebo stahovat nozdry, abych je neměl tak velké, protože se mi kvůli tomu všichni smáli,” ohlíží se. Uzavřel se a otevírat se začal velmi pomalu i díky snům, které si začal plnit. Gymnastika ho zajímala odmalička a on se jí po novém startu v Praze mohl konečně začít věnovat. Stal se profesionálním trenérem streetworkoutu, stále populárnějšího způsobu cvičení. Dnes je manažerem v centru ERS Workout na Žižkově a jeho služby vyhledávají zejména známé osobnosti, které láká právě jeho odlišnost i empatie. „Jsou všude vidět a chtějí být v bezpečném prostoru, kde je nikdo nevnímá. Herci si při mých lekcích paradoxně na nic nehrají. Ale naopak jsou rádi, že si mohou u toho cvičení odpočinout, ne pořád řešit, kdo je vidí,” říká. Dnes působí také ve Vteřině poté, organizaci tvořené mladými lidmi, kteří prošli ústavní péčí. Společně se snaží o změnu systému i přímou motivaci dětí z dětských domovů. „Ptají se mě, jak zvládám být jiný. A já jim vždy říkám, že musí být sami sebou. Dělat to, co považují za správné, co mají rádi a jednou narazí na lidi, kterým se právě tohle na nich bude líbit.”