Ozbrojená jednotka proti pytlačení, ve které jsou jen ženy, hlídá a chrání údolí řeky Zambezi. Ženy riskují každý den své životy, aby uchránily kolem 11 000 slonů před nebezpečnými a ozbrojenými pytláky. Mnohé z žen pocházejí ze znevýhodněného prostředí, zažily zneužívání v manželství nebo jsou matky samoživitelky. Když si ale skupina měla převzít ocenění za své snahy ve Velké Británii, jejich žádost o vízum byla zamítnuta na základě jejich finanční situace.
Akashinga, neboli „odvážní/é” v jazyce šona, je ozbrojená jednotka proti pytlačení, která působí v Zimbabwe v rezervacích, jež bývaly oblíbené mezi lovci „trofejí”. Dříve tyto oblasti profitovaly z volnočasového lovení zvířat, protože mezinárodní klienti byli ochotni zaplatit vysoké sumy, aby se mohli se zvířetem, které zastřelili, vyfotit. Tak, jako to neslavně udělal americký zubař v roce 2015. Poté, co se zvedla mezinárodní vlna kritiky proti komerčnímu lovu, tu dnes loví jen pytláci. Žije zde totiž jedna z největších sloních populací, která na kontinentu zbyla.
Damian Mander, zakladatel Mezinárodní nadace proti pytlačení (International Anti-Poaching Foundation, IAPF) a bývalý voják, se proti tomu rozhodl bojovat vytvořením skupiny Akashinga - ozbrojenou jednotkou, v níž jsou jenom ženy. „Asi před šesti nebo sedmi lety jsem udělal výběrové řízení mezi 189 muži. Na konci prvního dne nám zbyli jen tři. Když jsem pak udělal nábor mezi ženami, jen tři na konci třetího dne odešly,” říká Mander. „Třicet šest žen začalo s naším tréninkem, který je vytvořený podle vzoru speciálních jednotek, a tlačili jsme je silně, mnohem silněji, než v jakémkoli tréninku s muži,” dodal.
Podobně to cítí i jedna z členek Akashinga: „(Muži) si myslí, že to nedokážeme. Jsou úplně vedle.” Podle Mandera jsou ženy klíčem k dlouhodobé ochraně přírody a k úspěšným iniciativám proti pytlačení. „V minulosti jsme museli najímat rangery z celé země, aby přišli sem a chránili území jako je tohle, aby nebyli ovlivňovaní lidmi, se kterými vyrostli v místní komunitě. Ženy se ale v tomto ohledu nedají zkorumpovat,” říká. „Je velmi těžké chytit pytláka, který žije ve stejné vesnici jako vy nebo ve vedlejší obci. Ale ať už jsi můj soused nebo můj příbuzný, jestli provedeš něco špatného mým zvířatům, chytím tě,” říká jedna z rangerek Vimbai Kumire.
Skupina zažívá neuvěřitelný ohlas, jak pro svůj boj proti pytlačení, tak pro dodávání síly místním ženám a celým komunitám. Od svého založení v říjnu 2017 zadržely nebo pomohly zatknout 72 lidí, aniž by jedinkrát vystřelily ze svých zbraní. Mezi jedním z nedávno zatčených byl muž hledaný pro otravu slonů kyanidem. Byl nakonec odsouzen k devíti letům ve vězení.
Úspěchu žen si všimla i Tariro Mnangagwa, dvaatřicetiletá profesionální fotografka a nejmladší dcera současného zimbabwského prezidenta Emmersona Mnangagwa. „Tyto ženy mi dávají naději,” řekla o skupině Akashinga.
Mnohé z Akashinga žen si ve svém životě prošly těžkým obdobím. Některé se potýkaly s týráním a zneužíváním, některé jsou matky samoživitelky. „Nepodařilo se mi získat dost peněz na to, abych poslala svou dceru do školy ani na to, abych koupila oblečení nebo jídlo. Bylo pro mě nesmírně těžké přežít. Teď si dělám věci po svém. Dodává mi odvahu, že jsem někdo. Jsem jiná než ostatní,” říká Vimbai Kumire.
Rangerka Nyaradzo Hoto byla zase obětí domácího násilí. „Můj bývalý manžel mě využíval. Manželství s ním bylo těžké, protože jsem viděla, jak se všechny mé cíle bortí. Chci ukázat, že žádná práce není určena jen pro muže a doufám, že už jsem to dokázala,” říká. Šestadvacetiletá Hoto patří k nejlepším rangerkám a 3. listopadu měla převzít spolu s kolegyní ocenění ve Velké Británii, které bylo skupině Akashinga uděleno. Jejich žádost o vízum ale byla zamítnuta. „Neřekla jsem to ještě své dceři. Nechtěla jsem ji zklamat, byla na mě tak pyšná. Bylo by to poprvé, co bych letěla letadlem. Řekla ,Hodně štěstí mami!”’ Velká Británie zdůvodnila zamítnutí žádosti nedostatkem majetku a finančních prostředků obou žen, což by je podle úřadů mohlo vést k tomu, že by chtěly v Británii zůstat. Šestiletá dcera Hoto by s ní přitom na předávání ocenění nejela: „Neutekla bych ze Zimbabwe, musím se o ni starat,” uvedla Hoto. Ačkoliv si ženy nemohly ocenění osobně převzít, jejich boj za ochranu zvířat a přírody nepřestává. „Jsme tady, abychom chránily zvířata. To je naše povinnost. Nevymizí. My je ochráníme,” říká jedna z rangerek.
Foto: Archiv Akashinga