Razan Mbaideen je třicetiletá jordánská umělkyně žijící v Ammánu (o jejím příběhu a umění více zde). Vymyká se klasickým představám o jordánské ženě, čímž se dostává často do konfliktu se svou rodinou. Hidžáb nosí od patnácti let a považuje ho za důležitou součást své identity. Může být žena s hidžábem feministkou? Jak vnímá postavení žen v Jordánsku a proč vidí rodiče v jejím způsobu života problém?
Proč nosíš hidžáb?
Nosím ho zhruba od patnácti let. Dříve jsem chodila do soukromé křesťanské školy – přestože jsem muslimka, tady je to tak běžné. Když jsem pak nastoupila do veřejné základky, vše se pro mě změnilo. Na té křesťanské škole byl kladen poměrně velký důraz na náboženství. Ty z nás, kteří jsme byli z muslimských rodin, brali na islámskou nauku do mešity. Tamní imám měl za úkol nám předat celé náboženství v příbězích a dělal to úžasným způsobem. Tehdy jsem byla strašně šťastná a i to, jak já vnímám islám a co jsem si z něj odnesla, je moc hezké. Pořád nám opakoval, že se k ostatním musíme chovat hezky, milovat je, a že jsou si všichni rovni. Jakmile jsem ale přešla do běžné školy, učitelé se nám tolik nevěnovali. Nerozuměla jsem ani svým spolužačkám, které se zajímaly jen o kluky, které jsem já vnímala jako kamarády, a najednou jsem je měla začít milovat. To mě víc připoutalo k víře a můj učitel mi řekl, že pokud chci svou víru završit, měla bych začít nosit hidžáb. Tak jsem začala. Dříve, než moje matka. Na vysoké jsem pak začala přemýšlet, zda ho nosit skutečně musím, nebo ne. Došla jsme k tomu, že ne. Ale nakonec jsem se rozhodla, že si ho nechám.
Proč ses tak rozhodla?
Jsem to prostě já. Je to můj styl. Kromě toho mám problémy se svými rodiči, kteří se po padesátce stali velmi religiózními, neustále se modlí, jezdí do Mekky. A já se na rozdíl od nich stala hodně uvolněnou.
Proč začalo být náboženství pro rodiče tolik důležité s rostoucím věkem?
Přesně nevím. Možná je to tím, že když zestárnou, mají silnější pocit, že musíme žít v úzkém spojení s bohem, abychom přišli do ráje. Možná. Možná taky ne. Zajímavé je, že zhruba do 80. let lidé v Ammánu hidžáb nenosili. Moje matka nosila krátké sukně a lidé se navzájem nesoudili. Dnes někteří na hidžábu trvají, neměli bychom nosit upnuté oblečení. Já sama nevím, proč k té změně došlo. Rodiče mi říkají, že proto, že Ammán už není tolik bezpečný.
Co přesně není bezpečné?
Podle nich není tak bezpečné chodit po ulici. Dříve to bylo malé město a všichni se znali. Dnes je Ammán velký, lidé už jsou si cizí a tak tě může třeba někdo obtěžovat. A proto se bojí. Já si to ale nemyslím. Já jsem věřící. Nemyslím si ale, že bůh sám vyžaduje takové detaily jako nošení hidžábu. Podle mě je islám více o morálce.
Proč tedy ženy hidžáb nosí?
Je to součást náboženství. Já osobně si ale myslím, že to je určitý trend. Když ti je sedmnáct, měl bys začít hidžáb nosit.
Jako ve smyslu, že je to cool?
To do určité míry pro některé lidi taky, ale současně proto, aby z tebe měli rodiče radost. Stane se z tebe dospělá žena.
Můžeš nosit hidžáb a být stále feministkou? Nevylučuje se to navzájem? Někteří lidé také říkají, že žena, která hidžáb nosí, nemůže být současně emancipovaná a liberální. Podle některých je taková žena obětí mužského světa. Co si o tom myslíš?
To není o hidžábu. Podívej se na mě. Já asi nejsem úplně typická jordánská žena. Někteří lidé si myslí, že jsem divná. Protože si dělám, co chci, stýkám se s kým chci a chodím také do baru – přestože alkohol nepiju. Nejsem tedy asi úplně ta nejvhodnější osoba, která zrovna tohle může posoudit. Ale z mého pohledu je hidžáb aktuálně trendy. Pokud se ho rozhodneš jako liberální žena nosit, bude se na tebe spousta lidí dívat tak, že jdeš sama proti sobě. Že děláš přesný opak. Já jsem skutečně liberální a hidžáb nosím. V čem je problém? To přeci není o šátku. Je to o mé mysli. A já jsem takhle spokojená.
Jaká je podle tebe situace žen v Jordánsku? A proměňuje se nějak?
Stále tu existují problémy. Už to ale není jako dřív. Ženy se starají převážně o rodinu, muž je ten, kdo vydělává a zajišťuje ji materiálně. V Ammánu se ale s pracujícími ženami setkáš poměrně často. Já osobně si myslím, že většina problémů vychází do určité míry z žen samotných. Ženy samy často věří tomu, že jsou slabé, ničeho nesáhnou a že musí být pod ochranou manžela. Jsou na svých mužích závislé a často si také myslí, že je to takhle pro ně lepší. Já sama jsem třeba velmi slabá uvnitř své vlastní rodiny, je na mně, abych to změnila. Lidé mi často říkají, že jsem silná a nezávislá. Ale nejsem. U své rodiny ne. Čas od času mě otec, bratr nebo další také uhodí. Naposledy před pěti měsíci.
Proč se to děje?
Říkají, že se nechovám, jak bych se chovat měla. Mnoho mých přátel jsou muži a současně tvrdě pracuji, ale za málo peněz. Říkají, že se nevdám a zůstanu úplně sama. Snažím se bránit, ale někdy to nestačí. V očích vlastní rodiny jsem divná, nejsem jako oni. Nedělám věci jako oni, nevečeřím s nimi. Jsme si velmi vzdáleni, a proto je těžké s nimi vyjít, hlavně s mou matkou. Ta mi například neustále posílá telefonní čísla mužů, kteří se chtějí oženit. Já se ale vdávat zatím nechci!
Proč se k tobě rodina takhle chová?
Pro ženy je problém, pokud zůstanou samy. Lidi o tobě začnou mluvit a ptát se: Proč je asi sama? Moji rodiče se také bojí právě toho, že až se budu chtít vdát, bude už pozdě a nikdo mě už nebude chtít. Je ale zajímavé, že poslední dva měsíce spolu vycházíme úplně skvěle. Nevím, co se stalo, ale nosí mi ovoce. Když přijdu pozdě domů, ptají se, jestli jsem se dobře bavila.
Je možné tlaku rodiny odolat?
Je to těžké. Mně se to do určité míry daří, ale to je možná prostředím, ve kterém se pohybuju a záběrem, který mám. Naši jen sledují telenovely a to je všechno. Pro mě je nemožné přijít domů brzy. Nejde to, nechci to poslouchat. A tak když jsem ve městě a jsem unavená, jdu se na hodinku natáhnout domů ke kamarádům. Abych byla sama. Doma bych stále dokola poslouchala otázky, kdy se vdám. A já jsem přesvědčena, že právě kvůli tomu pořád potkávám nesprávné muže. Objevil se jeden, který mě požádal o ruku. Krachlo to ale na tom, že se nelíbil rodině, protože byl ze stejného prostředí jako já a pil alkohol.
Proč k takovému tlaku dochází? Má to co dělat s náboženstvím? Potýkají se se stejnými problémy muslimky i křesťanky?
Je to dáno tradicemi. Rodiče vždy opakují, že toto je naše tradice, kterou já svým jednáním porušuju. Mají strach z toho, jak o mě budou lidé mluvit a jak o mě budou mluvit lidé na jihu Jordánska, kde žije část mé rodiny. S náboženstvím to tolik nesouvisí. Je to věc arabských nebo jordánských tradic obecně. Přesto všechno svou rodinu moc miluju, modlím se za ně a nakonec jsem šťastná žena. Tohle vše mě posiluje. Dnes se s tím dokážu vyrovnat.
Proč myslíš, že se tak chová například tvá matka, tedy žena?
Myslím, že žárlí. Protože žiju život, který by možná chtěla žít ona sama. S části rodiny má navíc problémy a mně se podařilo je dát znovu dohromady a usmířit. Uvědomuje si, že dokážu dělat věci, kterých ona schopná není. Zajímavé je, že mě má rodina často kritizuje a jsou na mě tvrdí, když ale mluví s jinými lidmi, vychvalují mě. Když jedu například do vesnice na jihu Jordánska, odkud má rodina pochází, říkají mi tamní lidé, že je na mě můj táta strašně pyšný. Velkou věcí například bylo, že jsem si koupila auto a mám novou práci. To si paradoxně získalo uznání.
Jak rodiče reagují na tvé umělecké projekty?
Když jsem dělala tu fiktivní volební kampaň, rodiče o tom zpočátku nevěděli. Doslechli se o tom od okolí a dostali strach. Říkali, že se podle lidí snažím mařit volby, vystupuju proti vládě a přivodím rodině jen další problémy. Nakonec se ukázalo, že byl ten projekt důležitý, a uvědomili si to i moji rodiče. Moje matka nakonec dokonce přišla na vernisáž a byla nesmírně hrdá. Její jediná výtka byla, že během proslovu nosím sluneční brýle. Byla jsem u vytržení. Když bylo po kampani, přinesla domů plakát z této mé fiktivní kampaně – vůbec nevím, kde ho vzala – a nalepila ho na dveře mého pokoje.
Možná si uvědomili, že přestože jsi pro ně divná, dokážeš velké věci.
Ano. Bylo to pro mě něco neskutečného. Došlo jim, že jsem možná důležitá i pro řadu lidí v mém okolí a těšilo je to. Dokonce se ke mně doneslo, že se mou kampaní chlubí sám táta ve své rodné vesnici. Trpělivě všem vysvětloval, v čem ten projekt spočíval a co jsem jím chtěla říct. Byla jsem dojatá, když jsem se to doslechla.
Text vznikl v rámci projektu Carte Blanche Middle East Goethe Institutu v Praze a Ammánu.
Foto: Lukáš Houdek