Myanmar je země známá především díky buddhismu, zlatým pagodám a nesmírně tvrdé vojenské diktatuře. Jak v takové zemi fungují subkultury, jako jsou třeba pankáči? Jedním z nich je i jednatřicetiletý Kyaw Thu Win. Situaci v zemi před rokem 2010 popisuje: „Bylo to opravdu hodně špatné. Lidé neměli možnost říkat své názory, nesměli přemýšlet, dělat nic nového. Takže to samozřejmě dělali tajně.“ Jak to bylo přímo s punkem, čelili jeho fanoušci někdy represím ze strany policie nebo armády? „Někdy je napadli vojáci, policajti je kontrolovali a lidi se báli, když pankáče viděli,“ říká Kyaw a pokračuje: „Mohli vás kdykoliv zatknout bez důvodu. Neměli jste žádnou moc nad svým životem. Těm nejchudším rodinám se stávalo, že zatkli mladé kluky a udělali z nich vojáky. Takhle se ztratili někteří moji přátelé a nikdo neví, co se s nimi stalo.” Kyaw byl jako mladík přítomen na demonstracích šafránové revoluce v roce 2007. „Chtěli jsme společně jít proti vojenské juntě. A taky jsme si definitivně řekli, že musíme založit první punkovou skupinu,“ říká. Po pár dnech začali vojáci do demonstrantů střílet. Kyaw měl strach, ale zkušenost s rebélií proti vládě a útlaku v něm posílila chuť dělat něco pro společnost. „Chceme v lidech probudit touhu po spravedlnosti. A aby se dokázali nespravedlnosti postavit. Jsme proti všem formám diskriminace mezi lidmi, proti rasismu, sexismu, jsme proti korupci. Nechceme žádné náboženské násilí.“
Jak v Barmě začal punk?
Asi kolem roku 1995. Byla tu parta lidí, která se taky věnovala street dance a breakdance. Jednou se jeden z členů téhle party, námořník, vydal ven ze země. Byl pryč asi rok. Dovezl jeden časopis z Velké Británie, kde byl rozhovor se Sex Pistols. A z toho se stala jejich inspirace.
Myslíš, že tihle první pankáči v Barmě pochopili ideu punku?
Myslím, že jo. Ten rozhovor si celý pečlivě přeložili a líbila se jim idea anarchie a svobody. Protože jsme měli tak dlouho vojenskou diktaturu, mnoho mladých lidí se v té době snažilo chytit něčeho nového. A tahle street dance partička našla punk.
A v té době se informace dostávaly do Barmy jak?
Tenhle námořník jel mimo zemi…
A přivezl ale jen jeden časopis…
… jen jeden časopis, jasně. Ale po tomhle se ti první pankáči snažili dostat k nějakým dalším informacím. Třeba se snažili získat nějaké knihy z britské a americké ambasády. Oni někdy vyhazovali knihy ze svých knihoven a ty se pak ocitaly na černém trhu. Oficiálně se tyhle knihy prodávat nemohly.
Takže informace se šířily skrze černý trh?
Když ten námořník plul zase mimo zemi, pokaždé přivezl něco o punku – kazety, desky a tak. V té době samozřejmě ještě nebyl internet.
Tak to bylo podobné jako v komunistickém Československu. A jak to pak bylo s punkem v Barmě dál? Oslovil ještě někoho dalšího?
Jo, některým lidem se ty myšlenky začaly líbit. Začali se scházet, punk byl poprvé vidět i na ulicích, pár mladých lidí to inspirovalo. Bylo to něco úplně nového, jednak vzhled a jednak ta rebelie. Myanmar je velmi tradiční země, konzervativní. Tahle partička byla něco absolutně nečekaného. Postupně se na punk nabalovali další lidi, ale nebyli tu žádní místní muzikanti. Všichni poslouchali kapely za zahraničí.
Bylo těžké se udržet mimo hledáček tajné policie?
To jo. Protože to byla novinka a tihle lidi byli samozřejmě hodně na očích. Někdy je napadli lidi z Tatmadaw (pozn. armáda), policajti je kontrolovali a lidi se báli, když pankáče viděli. V té době měli fakt hodně problémů. A vlastně i teď část společnosti nedokáže punk úplně akceptovat.
Jak bys popsal situaci u vás, než se země kolem roku 2010 otevřela světu?
Bylo to opravdu hodně špatné. Lidé neměli možnost říkat své názory, nesměli přemýšlet, dělat nic nového. Takže to samozřejmě dělali tajně. Bylo taky hrozně rizikové mluvit o politice, všude bylo plno udavačů. Prostě váš každodenní život nebyl bezpečný. Nesměli jsem ven po deváté hodně. Mohli vás kdykoliv zatknout bez důvodu. Neměli jste žádnou moc nad svým životem. Těm nejchudším rodinám se stávalo, že zatkli mladé kluky a udělali z nich vojáky. Takhle se ztratili někteří moji přátelé a nikdo neví, co se s nimi stalo. Taky v té době bylo hodně mučení.
Jak vzpomínáš na rok 2007 a na šafránovou revoluci?
Bylo mi devatenáct. Šel jsem zrovna něco nakupovat, tehdy jsem pracoval v obchodě. Poslouchal jsem muziku a šel po ulici. Pak jsem slyšel nedaleko křik. Šel jsem se tam podívat a uviděl velký dav lidí a mnichů demonstrující proti vládě. Měl jsem obrovskou radost, protože to znamenalo, že se proti ní všichni spojili. Celý můj život jsme všichni mlčeli. Nemohli jsme samozřejmě demonstrovat, když se sešlo 5 lidí, mohli vás za to zavřít. A najednou tu bylo těch lidí 500 pohromadě a nebáli se, to bylo úžasné! Přidal jsem se k téhle demonstraci. Všichni společně jsme křičeli, že vláda stojí za hovno a že chceme demokracii. Chtěli jsme společně jít proti vojenské juntě. Tak jsem další den už nešel do práce, ale na demonstraci. A taky jsme si definitivně řekli, že musíme založit první punkovou skupinu.
Nějakou dobu se demonstrovalo, co se stalo pak?
Pár dní to bylo ok. Ale jeden den se objevili vojáci a lidi se začali trochu bát. Vojáci křičeli do megafonů, ať se rozejdeme, že jsou připravení střílet. Jenže lidi to nechtěli vzdát a rozhodli se dále demonstrovat. A tak se začalo střílet.
Tys byl u toho?
Byl jsem u Sule pagody (pozn. centrum města Rangún). Viděl jsem několik lidí kolem sebe padnout na zem. Měl jsem opravdu strach, ještě nikdy jsem střílení nezažil a najednou tu kolem mě byli mrtví. Byl jsem vystrašený, vzteklý a smutný dohromady. Utekl jsem do nějakého podchodu, všude po těle jsem měl husinu. Další den mi rodiče říkali, ať nikam nechodím. Ale šli jsme s kamarády znova. Zase se střílelo a lítaly slzné granáty. Zase jsem viděl lidi umírat na ulicích. Tak jsme si řekli, že možná taky umřem a už jsme neměli takový strach. Házeli jsme slzné granáty zpátky na vojáky.
Po potlačení demonstrací nastoupila zase intenzivní represe a diktatura. Pak se ale najednou vše změnilo v roce 2010. Tušíš proč?
To bylo kvůli šafránové revoluci. Díky ní byl Myanmar pod velký mezinárodním tlakem. Po několika letech se vojáci rozhodli otevřít zemi světu.
Povedlo se to?
Lidé se po tom začali cítit svobodnější, můžou se bavit o politice, přestali jsme se bát tajné policie. Mohli jsme se taky začít bavit s cizinci a turisty – do té doby to bylo nelegální. Taky jsme začali budovat nezávislá média. Některé věci se změnily k lepšímu, ale některé se nezměnily vůbec. Dneska se už novináři zase zavírají do vězení.
Takže úplná svoboda není.
To není. Protože třeba i za post na Facebooku tě vláda může nechat jít sedět.
Děje se to?
Děje se to hodně. Často jsou to místní novináři, kdo za to jdou do vězení. Stačí špatné komentáře o vojenské vládě. Máme tu svobodu pořád hodně limitovanou.
A jak se vám teda nakonec podařilo dát dohromady punkovou kapelu?
Během revoluce jsme se s klukama bavili, že ta situace je opravdu špatná, že musíme něco udělat, že už nesmíme mlčet. Chtěli jsme nějak říct, co si myslíme. Po šafránové revoluci se mi ozval jeden z organizátorů. Volal mi na pevnou linku do práce, protože u nás nebyly mobilní telefony. Chtěl udělat tajný koncert. Tak mi volá a ptá se, jak se jmenuje naše kapela. Věděl, že jsme chtěli začít. Jenže my ještě ani neměli jméno. Tak jsme si s kámošema řekli, co třeba The Rebel Riot. Riot (povstání) protože jsme to zažili na ulicích a Rebel, protože rebela má v sobě každý, já, ty, kdokoliv, kdo je proti vojenské vládě, kdo chce spravedlnost, konec diskriminace. Tak jsme nakonec už v roce 2007 měli první koncert.
Nebáli jste se?
Ne. Bylo tam sice hodně policejních aut, ale nemontovali se do toho. Přišli se jen mrknout, viděli pankáče a nechali to být. V té době se policie zaměřovala hlavně na buddhistické mnichy. Pár nějakých magorů, mladých blbých děcek, je nezajímalo. Báli se větších organizovaných skupin bojujících proti vládě.
Měl jsi ty sám zkušenost s perzekucí?
Ne, já měl dobré informace přímo z policejní stanice. Můj táta je policajt.
Cože?
Jo. Jeden jeho kámoš přišel k nám domů a řekl mu, že si má dávat pozor, že mají hodně fotek z demonstrací a že mě tam viděl taky. Ale třeba zbitý jsem nikdy nebyl. Jen nám často zrušili koncert. A to dělají dodnes.
Proč?
Chtěli úplatek. Nebo nějaké povolení, to my ale nemíváme (smích). Je jim jedno, že zpíváme o politice. Všechno je teď volnější a i někteří policajti jsou otevřenější.
Jaké hodnoty máte jako kapela?
Chceme v lidech probudit touhu po spravedlnosti. A aby se dokázali nespravedlnosti postavit. Jsme proti všem formám diskriminace mezi lidmi, proti rasismu, sexismu, jsme proti korupci. Nechceme žádné náboženské násilí. Lidi, kteří bojujou kvůli náboženství, jsou blbci. Náboženství je o míru. Je to strašné pokrytectví, když tvrdíte, že máte víru a zároveň schvalujete násilí. Snažíme se ukazovat cestu z tohohle ven. Lidé si myslí, že Myanmar je buddhistická země, a proto velmi klidná. Neví o místních konfliktech. Jako náboženství tu máme buddhismus, a to je velmi mírumilovná idea. Buddhismus lidi učí být vlídnými, milovat, soucítit, sdílet... A hodně lidí tu podle těchto myšlenek žije. Jenže je tu taky zneužívání buddhismu kvůli moci. Vojáci a politici chtějí, aby se lidé báli. Takže třeba tvrdí, že nás ovládnou muslimové, že místní lidé jsou chudší, a oni pořád bohatší. Tak se lidé bojí muslimů a bojí se islámu. Pak se ke strachu přidá nenávist. K nenávisti násilí. A všechno to, myslím, pramení z toho strachu. Pak se lidé dívají na muslimy už jen nenávistně a zlostně. A myšlenky buddhismu jsou zničeny. Když se lidé bojí, nemají soucit a nezajímají je ostatní. Necítí se bezpečně a cítí nenávist.
A ty sám jsi buddhista?
Nejsem, ale buddhismus mám rád. Buddhismus je pro mě způsob jak žít, jak myslet. Ale nechci být součástí organizované skupiny. Líbí se mi buddhistická spiritualita, ne náboženství. Mám třeba rád meditaci.
Vaše hnutí pomáhá lidem na ulicích Rangúnu. Proč to děláte?
Food Not Bombs (pozn. celosvětové hnutí rozdávající jídlo lidem na ulici). Máme kapelu a chceme bojovat. Děláme to, abychom podpořili lidi a dělali svět a společnost lepšími. Všichni si pořád stěžujeme. Je potřeba se taky ale snažit a něco udělat. Stěžování je hrozně jednoduché. Lidi ale třeba neudělají nic ani nějakou maličkost. Přečtou si noviny a stěžují si. Pořád, celý život. My si taky stěžovali a pak jsme si uvědomili, že pro změnu musíme něco udělat sami, i kdyby to byla úplně malá věc. Proto jsme začali tohle hnutí u nás. Jsme jedna z nejchudších zemí v Asii. A vlastně i ve světě. A lidi jsou chudí stále a máme tu více a více lidí bez domova, dětí na ulici... A na ty se zapomíná.
Co pro ně děláte?
Dáme dohromady naše peníze – nemáme žádné donory – a uvaříme jídlo. Každé pondělí večer rozdáváme jídlo lidem ulice na večeři. Nemáme moc peněz, ale ubereme si třeba jedno dvě tři piva a dáme to na jídlo. Prostě kousek po kousku. Taky děláme Books Not Bombs. Každé dva tři měsíce jedeme do nějaké školy, která je opravdu chudá a darujeme jim knihy. Některé školy nemají žádnou svou knihovnu, nemají ani jednu knihu. A my fakt hodně silně věříme, že knihy jsou pro lidi lepší než bomby.
Jak na vás dneska lidi reagují?
Většinou jsou na nás milí. Hlavně na vesnici, tam jim nezáleží na vzhledu, záleží jim na tom, co děláte. Říkají nám: „To je sranda, jak vypadáte, trochu jako kohouti.” Lidi ve městě dají hodně na vzhled. Ve městech zažíváme více diskriminace. Lidi ve městech spolu hodně soutěží a poměřují se. Dělají si svoje vlastní PR.
Jaké jsou vaše vzory?
Těch máme hodně, hlavně skupiny z Velké Británie a USA. Třeba GBH, Discharge nebo Blackflag a 7second.
A jaké máte plány do budoucna?
Chceme udělat komunitní centrum a školu pro děti z ulice a pro mladé lidi. Chceme zkoušet společně podnikat. Třeba teď máme obchod s tričkama. Chceme, aby se v centru potkávali mladí kreativní lidi s vizí a mohli zkoušet dělat věci společně. Nemůžeme změnit celý svět a nemůžeme změnit ani celou naši zemi. Ale jednu dvě věci okolo sebe změnit můžeme.
Spoluautorka: Barbora Rašková
Foto: Jiří Pasz