Recy Taylor se narodila do rodiny černošských nádeníků v jižní Alabamě roku 1919. Ve svých 24 letech, v srpnu 1944, byla na cestě z kostela unesena a brutálně znásilněna skupinou šesti bělochů. Přestože čelila se svou rodinou výhrůžkám smrti, rozhodla se muže udat a dožadovat se spravedlivého procesu. Její velmi sledovaný případ byl před soudem otevřen dvakrát. A přestože se někteří z pachatelů k činům přiznali, odmítla v obou případech porota kompletně složená z bílých mužů útočníky obvinit. Přestože se Recy Taylor domohla spravedlnosti až v roce 2011, ve svých 91 letech, kdy se jí rodná obec i stát oficiálně omluvily, stala se pro afroamerické obyvatelstvo symbolem vzepření se rasové nespravedlnosti, ke které v dřívějších dobách docházelo. Recy Talor zemřela před dvěma týdny ve věku 97 let.
Psal se 3. srpen 1944 a tehdy 24letá Recy Taylor, dcera černošských nádeníků, šla s dvěma přáteli podél silnice z Abbeville v Alabamě domů z pozdní mše v kostele, když u nich náhle zastavilo vozidlo. Z něj vystoupilo sedm bílých ozbrojených mužů. Donutili trojici pokleknout a namířili na ně zbraně. Následně Recy donutili nastoupit do auta a odvezli ji do borového háje, kde ji přiměli se svléci. Ona je prosila, zmiňovala svého manžela a svou tříletou dceru. Její prosby však nebyly vyslyšeny a namísto toho jí vůdce skupiny přikázal: „Chovej se tak, jako se svým manželem, nebo tě podříznu.“ Šest mužů ji pak několik hodin znásilňovalo. Sedmý se zdržel. Později uvedl, že proto, že ji osobně znal.
„Po tom, co mě ztýrali a udělali, co plánovali, řekli: ‚Odvezeme tě zpátky, vysadíme tě. Ale jestli to někomu řekneš, přijdeme tě zabít,‘“ vzpomínala před 6 lety na vlnách rádia NPR. Vysadili ji se zavázanýma očima na kraji silnice v odlehlé oblasti. Ona ale jejich výhrůžek na rozdíl od jiných v té době znásilněných černošských žen neuposlechla a spolu se svou rodinou se rozhodla incident nahlásit na policii.
Identitu pachatelů sice neznala, pamatovala si však auto, kterým byla unesena. Shodou okolností měl takové vozidlo pouze jeden majitel v daném okrese, a tak šerifovi nedalo příliš práce ho vypátrat. Toho pak Recy Taylor identifikovala, stejně tak i jeden z jejích přátel, kteří byli svědky únosu. Dopadený se jmenoval se Hugo Wilson. Ten pak hned na stanici přiznal, že všech šest podezřelých mužů mělo s Recy Taylor pohlavní styk. Tvrdil nicméně, že jí za něj zaplatili, a tudíž nešlo o znásilnění. Šerif ho proto poslal domů.
Výhrůžky, šikana a aktivizace Afroameričanů
Od té doby Recy Taylor čelila četným výhrůžkám smrti, tamní bělošská domobrana následující den zapálila přístřešek u jejího domku. Mladá rodina se proto přestěhovala k Recyině otci, který celé noci seděl v koruně stromu za domem s puškou a hlídkoval, aby svou dceru udržel v bezpečí.
Jelikož se informace o případu začala lavinovitě šířit afroamerickou komunitou, dostala se zpráva také k organizaci NAACP (Národní asociace pro zvýhodňování barevných lidí). Z její pobočky v Montgomery pak poslali nejlepší vyšetřovatelku a aktivistku za práva znásilněných černošských žen Rosu Parks. A její angažmá v případu nebylo v libosti místního zástupce šerifa, který mladé ženě několikrát vyhrožoval s tím, že si nepřeje problémy.
Jednobarevná porota
Proces se konal už v říjnu 1944 a případ si získal pozornost napříč Spojenými státy. Protože nebyl nikdo z útočníků zadržen, byli jedinými svědky přátelé oběti, kteří byli únosu přítomni. Ti ale nebyli schopni identifikovat pachatele podle jmen, která jim byla předložena, a šerif nezorganizoval předvedení podezřelých, aby je mohla také sama oběť před porotou identifikovat. Přestože se majitel vozidla šerifovi těsně po incidentu k pohlavnímu styku s poškozenou doznal, odmítla je porota, která byla složena pouze z bílých mužů, obvinit. A slyšení rozpustila.
Výsledek procesu si získal nebývalou pozornost u afroamerické komunity po celých USA. Zpráva o nepotrestaných pachatelích se šířila po kostelech, holičstvích, domácnostech a také v černošských novinách. A tak začaly občanské protesty, lidé psali dopisy tehdejšímu alabamskému guvernérovi. Protože si případ vzali za svůj také mnozí afroameričtí intelektuálové, nařídil případ znovu prověřit. Vyšetřovatelé posléze přišli na to, že šerif lhal a že podezřelí zadrženi nebyli. Mezitím se k činu přiznali už čtyři z nich, trvali však stále na tom, že s nimi měla Recy Taylor pohlavní styk dobrovolně. Jeden z nich, W. J. Cooper, však později potvrdil, že je její verze pravdivá. „Plakala a prosila nás, abychom ji nechali jít, že má doma manžela a dítě,“ uvedl.
I přes učiněné doznání porota při obnoveném procesu v únoru 1945 odmítla muže obvinit podruhé. A přestože lidskoprávní aktivisté pokračovali v boji za spravedlnost, Recy Taylor postupně upadala v zapomnění. Navzdory tomu později aktivisté hodnotili právě případ Recy Taylor jako milník, kdy se podařilo zaktivizovat afroamerickou komunitu napříč celou zemí.
Recy Taylor prožila ve městě, kde byla znásilněna a nedomohla se spravedlnosti, dvě dekády. Čelila urážkám a špatnému zacházení ze strany bělošského obyvatelstva - a to i po tom, co se původci jejího utrpení odstěhovali. Později se svou rodinou přesídlila na Floridu, kde se živila sbíráním pomerančů. Se svým manželem se rozvedla, zemřel v 60. letech. Její dcera pak zahynula při autonehodě roku 1967.
Zadostiučinění
Zadostiučinění se Recy Taylor dostalo až v pokročilém věku, v jednadevadesáti letech. V roce 2011 se jí dostalo oficiální omluvy od státu Alabama za nepotrestání viníků jí učiněného příkoří. Omluvy se jí ve stejném roce dostalo také ze strany starosty města Abbeville, kde k incidentu došlo. V roce 2010 vyšla kniha popisující její příběh. Její vydání podle všeho vedlo ke výše zmíněným omluvám ze strany veřejné správy. V prosinci měl premiéru dokumentární film s názvem Znásilnění Recy Taylor. Ve své strhující řeči před pár dny její příběh při předávání Zlatých glóbů vzpomněla také oceněná moderátorka Oprah Winfrey.
Recy Taylor zemřela 28. prosince ve spánku ve věku 97 let.
Foto: Znásilnění Recy Taylor