Zbyněk Wojkowski žil a pracoval v Palestině, kde se naučil arabsky, aby si mohl povídat s obyčejnými lidmi. Jako šéf zahraniční humanitární pomoci organizace ADRA nyní pravidelně pracuje v Sýrii, Libanonu či Iráku. Jaké jsou podle něj nejčastější mýty o islámu? „Jedním z častých předsudků je, že hidžáb je formou útisku žen. Většina žen šátek nosí dobrovolně jako symbol identity a cudnosti a za skutečné problémy spíše považují svoje nerovné postavení v rodinném právu nebo nedostatek pracovních příležitostí,“ tvrdí Zbyněk. „Často jsem se setkával s fatalismem, kdy se lidi jsou schopni smířit prakticky s čímkoliv, protože to vidí jako boží vůli, něco, s čím nemůžou nic udělat. Zbavují se tak zodpovědnosti aktivně něco dělat. Spousta lidí také nechápe význam odluky státu od náboženství,“ pokračuje. Za příčinu problémů na Blízkém východě považuje nastavení hranic koloniálním systémem, zahraniční intervence, podporu nedemokratických režimů, ale také střet mezi tradicemi a modernizací. „Blízkovýchodní země prošly ve 20. století rychlou modernizací, se kterou souvisel rozpad tradičních hodnot a ekonomické změny. Obdobně jako u judaismu i křesťanství v průběhu tohoto procesu vznikly skupiny, které se procesu modernizace snaží bránit návratem k tradicím a náboženství a své vidění světa někdy prosazují velice radikálním způsobem,“ uzavírá.
Mluvíš arabsky, proč ses začal tenhle jazyk učit?
Byla to náhoda. Před jedenácti lety jsem odjel přes Evropskou dobrovolnickou službu do Palestiny učit angličtinu na arabských školách v Jeruzalémě. Tam jsem absolvoval krátký kurz arabštiny a začal se učit taky sám. Vadilo mi, že jsem si často nemohl nakoupit, zeptat se na cestu nebo si popovídat s lidmi. Často se mi stávalo, že mě někdo oslovil na ulici a chtěl si povídat nebo mě někdo pozval na čaj k sobě domů, ale já jsem jim pak nerozuměl. Takže jsme buď mlčeli nebo oni povídali a já houby věděl o čem. Pak jsem začal bydlet s arabskou rodinou, kde mluvili jenom arabsky, a mně nezbývalo nic jiného, než se naučit jazyk pořádně. Ale jak jsem říkal, nejvíce mě motivovalo to, že jsem si chtěl povídat s lidmi.
Žil jsi nějakou dobu v Palestině, co jsi tam dělal?
Napřed jsem tam byl jako dobrovolník a pak jsem pracoval jako projektový manažer v jedné místní neziskovce v Hebronu na Západním břehu Jordánu, kde jsme opravovali převážně opuštěné historické domy a pomáhali jsme lidem nastěhovat se zpátky do staré části města.
Jak na tebe působili místní lidé? Co se ti na místní kultuře líbilo a co naopak ne?
Nejvíce se mi líbila pohostinnost, zodpovědnost za druhé. Když jsem chodil na túry, často mě někdo pozval k sobě na čaj nebo na kávu, někdy i na jídlo nebo mi třeba dali jenom vodu, když bylo horko. Ve městě se mi pak několikrát stalo, že jsem někde něco zapomněl a většinou mi to pak někdo přinesl nebo schoval. Jednou jsem zapomněl v taxíku pas a taxikář pak na mě hodinu čekal na místě, kde mě vysadil, aby mi ho vrátil. Nic přitom za to nechtěl. Odvrácenou stranou takové společnosti, kde se žije hodně komunálním životem a lidi se vzájemně znají, bylo časté pomlouvání a nedostatek svobody, kdy se lidi museli řídit tradicemi, jak to očekávala komunita. Extrémní lpění na tradicích pak často ubíjelo představivost a svobodného ducha.
Jaké jsou nejčastější mýty o islámu a muslimské kultuře?
Jedním z častých předsudků je, že hidžáb (šátek na hlavě) je formou útisku žen. Většina žen šátek nosí dobrovolně jako symbol identity a cudnosti a za skutečné problémy spíše považují svoje nerovné postavení v rodinném právu nebo nedostatek pracovních příležitostí. Kolem postavení žen panují obecně mýty. Například ohledně jejich útisku. Ženy mají v islámu chráněný status, s čímž souvisí i částečné omezení svobody. Ženy tak podle tradiční společnosti žijí v jakési zlaté kleci, ve které je o ně dobře postaráno, ale nesmí ji opustit. V modernizujících společnostech se to samozřejmě rychle mění, s tím jak více žen studuje a pracuje mimo domov. Dalším mýtem je netolerance muslimů. Z mojí zkušenosti to závisí na jednotlivcích, na tom, jaký mají přístup ke svému životu. V samotném Koránu se pak dají nalézt různé interpretace o vztahu vůči nemuslimům, podobně jako je tomu třeba u Bible.
Je něco, co bys islámu a jeho kultuře jako takové vytknul? A co naopak oceňuješ?
Začal bych tím, že neexistuje jednotný islám nebo muslimská kultura. Mezi jednotlivými zeměmi i v jejich rámci jsou velké rozdíly. Jako extrémní případ uvedu to, že v některých muslimských zemích je společensky akceptováno, že muži spolu mají sex, protože se ženou můžou mít pohlavní styk až po svatbě, zatímco v jiných zemích je homosexualita absolutní tabu. Často jsem se ale setkával s fatalismem, kdy se lidi jsou schopni smířit prakticky s čímkoliv, protože to vidí jako boží vůli, něco, s čím nemůžou nic udělat. Zbavují se tak zodpovědnosti aktivně něco dělat. Spousta lidí také nechápe význam odluky státu od náboženství. Islám je pro ně ideální systém, který nabízí řešení pro veškeré aspekty života. Mají představu, že systém vytvořený před třinácti sty lety může řídit i dnešní společnost. Podle těchto lidí by náboženské předpisy měly mít totální kontrolu nad veřejným prostorem a životem. Pro islám, jak jsem se s ním setkal v Palestině, je typický legalismus. Lidé se řídí náboženskými pravidly, ale moc se nezamýšlejí nad jejich smyslem. V tom mi toto pojetí přišlo hodně podobné s judaismem, jak jsem ho viděl u ortodoxních židů v Izraeli. Na islámu naopak oceňuji relativní jednoduchost, ta pravidla nejsou až tak komplikovaná a skutečnost, že islám podporuje zodpovědnost za druhé. Líbila se mi také sounáležitost a solidarita mezi muslimy. Muslim je muslim bez ohledu na rasu nebo jazyk, kterým mluví. Pro spoustu lidí tomu tak i je.
Delší dobu se věnuješ oblasti Blízkého východu, což je oblast se spoustou problémů. Jaké jsou podle tebe jejich příčiny?
Spousta problémů souvisí se zahraničními intervencemi. Většina dnešních hranic blízkovýchodních zemí je výsledkem evropského kolonialismu. Za dob studené války pak východ a západ podporovaly spřátelené režimy bez ohledu na porušování lidských práv nebo soupeření, někdy i válčení, mezi těmito režimy. Podpora nedemokratických režimů pokračuje dodnes ve snaze potírat globální náboženský terorismus a udržení sféry vlivu. Snaha o udržení vlivu a intervence ve prospěch spřátelených skupin pak přispívá k rozdmýchávání vnitrostátních konfliktů, jako je tomu u občanské války v Sýrii nebo v případě Jemenu. Důležitým faktorem je taky střet mezi tradicionalismem a modernizací. Blízkovýchodní země prošly ve 20. století rychlou modernizací, se kterou souvisel rozpad tradičních hodnot a ekonomické změny. Obdobně jako u judaismu i křesťanství v průběhu tohoto procesu vznikly skupiny, které se procesu modernizace snaží bránit návratem k tradicím a náboženství a své vidění světa někdy prosazují velice radikálním způsobem.
Navštívil jsi Irák, Sýrii, země okolo Sýrie, které mají veliké populace uprchlíků. Jak na tebe běženci působí?
Často rezignovaně. Touží po domově, který ale ví, že už neexistuje a nikdy nebude takový, jak si pamatují a často idealizují. Lidé se přesto nevzdávají a snaží se přežít, jak nejlépe mohou.
S jakými nejčastějšími problémy se lidé na útěku potýkají?
Velkým problém je nejistota jejich postavení. V řadě zemí mají velice nejisté právní postavení a nemůžou si být jistí, že je někdo brzy zase nevyžene. Problémem je také, že neví, kdy se budou moci vrátit do svých zemí nebo jestli jim dovolí usadit se, kde jsou, případně přesídlit se jinam. V takové situaci jsou vystavení využívání ze strany zaměstnavatelů, pronajímatelů nebo státních institucí. Většina uprchlíků se také musí vyrovnat se špatnými životními podmínkami – žijí ve stanech nebo nevhodných pronajatých bytech. To se často odráží na špatném zdravotním a psychickém stavu uprchlíků. To umocňuje nedostatek pomoci, popřípadě její klesající rozsah. Pokud se nemůžou vrátit, jsou pak nuceni hledat řešení jinde.
V jaké jsou situaci dnes, několik let mimo domov?
Záleží jak pro koho. Pro vzdělanější lidi je jednodušší uplatnit se, sehnat pracovní povolení, apod. Pořád ale žijí v nejistotě, protože jsou v zemích, které většinou nechtějí, aby zůstali. Nemůžou se usadit a žijí v nějakém limbu, ve kterém se jim těžko buduje budoucnost.
Jak se s velkým množstvím uprchlíků vyrovnávají hostitelské země?
Většinou špatně. Velké množství nově příchozích negativně ovlivnilo hospodářství, kdy klesají mzdy, nebo infrastrukturu, která není stavěná na to množství lidí. Ta byla často nedostatečná už před jejich příchodem. Nesmíme ale zapomenout, že mluvíme o extrémně vysokém nárůstu populace v krátké době. Populace Libanonu vzrostla například za čtyři roky skoro o třetinu. Uprchlíci přinášejí ale i ekonomicky prospěch. Do Turecka a Jordánska se například přesídlila ze Sýrie řada továren, včetně kvalifikovaných pracovníků. Pro elity pak znamená příchod uprchlíků možnost obohatit se. Můžou platit menší mzdy a požadovat vyšší nájmy.
Jaké jsou podle tebe v Česku nejčastější mýty o uprchlících?
Že nechtějí pracovat a chtějí se stěhovat do Evropy, aby mohli žít ze sociálních dávek. Většině lidí na Blízkém východě jsou sociální dávky v podstatě neznámým pojmem a ze zemí, kde jsou, je vyhání především nedostatek pracovních příležitostí. Dalším je, že se nechtějí integrovat. Lidé si spíše chtějí zachovat svou kulturu a komunitu. To mi přijde normální. Je pak taky docela hodně lidí, zejména v Sýrii a Iráku, kteří tam před válkou žili podobně, jako se žije v Evropě a chtějí se přestěhovat, aby si mohli relativně liberální styl života zachovat.
Proč nejčastěji chtějí migrovat do Evropy?
Většinou to je absence příležitostí, strach nebo nejistota. Občas lidé touží po seberealizaci, což v konzervativních a nedemokratických společnostech nemůžou, nebo jim k tomu coby uprchlíkům chybí prostředky. Lidé také touží po zlepšení životní úrovně, po možnosti pracovat a dostat za to zaplaceno tak, aby jim to umožnilo žít.
Jaké máte od Čechů reakce na pomoc uprchlíkům?
Někteří lidé nás podporují, přispívají nám na projekty. Velkou část lidí to nezajímá a malá část pak je agresivní, kdy nám chodí nenávistné e-maily, nebo někdo napíše něco sprostého na sociální sítě. Mnohým lidem chybí soucit nebo empatie.
Foto: Archiv Zbyňka Wojkowski