„Vždycky říkám, že farář je především člověk a ten v žádném případě není dokonalý,“ prozrazuje hned v úvodu své motto Žaneta Černochová a poukazuje na to, že i duchovní se celý život učí ze svých chyb, hledá způsob, jak utrpení přetvořit v sílu, jak najít smysl života a překonat své každodenní strachy. A sama ví, o čem mluví. Nejistotou a hledáním sebe sama si opakovaně prošla a to je i důvod, proč se mnohdy dokáže do pocitů svých farníků, se kterými se život nemazlil, bez problémů vcítit. Start do života měla značně ztížený - hned po svém narození byla úřady umístěna do kojeneckého ústavu, protože se o ni rodiče nedokázali postarat. Po dvou letech si ji vzal do pěstounské péče bezdětný manželský pár, který dodnes považuje za své rodiče.
„Máma mi vyprávěla, že romské děti si nikdo z kojeňáku nechtěl brát, ale já k ní od první chvíle natahovala ručičky, tak si mě vybrala,“ vzpomíná, jak se dostala do rodiny, která už jedno romské dítě přijala. Přestože se několik let zdálo být vše skvělé, pěstouni se nakonec rozvedli. Teprve třináctiletá Žaneta se odstěhovala se svou pěstounkou z Velkých Losin do vzdálenějšího Jeseníku, kde se jí tolik nedařilo. Zatímco na vesnické škole s učivem žádné výrazné potíže neměla, v městské škole, kde se učili rychleji, jí najednou nešla čeština ani matematika.
„Oba předměty mi vycházely mezi trojkou a čtyřkou. Základkou bych prolezla, ale máma se bála, že se mi známky ještě zhorší a nikam mě na učení nevezmou. Její představa byla, že ze mě bude kuchařka, i když já toužila po práci ve zdravotnictví nebo v sociální oblasti, kde bych mohla pomáhat lidem. Nakonec se dohodla se školou, že přestoupím na tehdejší zvláštní školu, odkud se dalo na kuchařinu v pohodě pokračovat,“ vzpomíná.
„Jenže já cítila, že tam nepatřím a mámino rozhodnutí jsem vnímala jako křivdu, kterou jsem jí nedokázala odpustit,“ přiznává, co ji ještě donedávna trápilo. Právě na nové škole se poprvé setkala s místními romskými dětmi, které na základní škole nebyly. Její romství, o kterém věděla z rodného listu, se tehdy prohloubilo. Přestože potřebu vyhledat své biologické rodiče, maďarské Romy žijící v Česku, nikdy necítila.
„Biologický otec před jedenácti lety zemřel, matka žije v Rýmařově, ale nikdy mě nevyhledala,“ říká na rovinu a svěří se, že ani ona sama odvahu postavit se tváří v tvář ženě, která ji přivedla na svět, zatím nenašla.
Za zdmi kláštera
Nakonec Žanetiny kroky skutečně vedly na učiliště, které v roce 1997 ukončila s vyznamenáním, ale udělat kariéru v gastronomii ji nelákalo.
„Asi jsem se mohla ,zašít’ do školní kuchyně nebo vařit ve špičkovém hotelu, jenže já toužila být blíž Bohu, lidem a žít duchovním životem. Proto jsem se dlouho nerozmýšlela a napsala dopis matce představené kláštera Hora Matky Boží, který se nachází nad městem Králíky, a požádala o přijetí. Zpočátku jsem jako šestnáctiletá docházela k sestrám tajně, máma si to nepřála, bála se, že mi víra vymyje mozek,“ vzpomíná. Své rozhodnutí však nezměnila a o tři roky později vstoupila do kláštera oficiálně. Věděla, že pokud se člověk rozhodne k tak radikálnímu kroku ve svém životě, pak musí cítit živoucí vztah k Ježíši Kristu.
„Není to tak, že když se cítím špatně, začnu chodit do kostela a když mi je lépe, tak už Boha nepotřebuji,“ upřesňuje. Teprve v klášteře si uvědomila, že si veřejnost mnohdy řádové sestry romantizuje a považují je téměř za svaté. Přitom pod řeholním rouchem se skrývá člověk jako každý jiný.
Žanetina rodina se nakonec smířila s tím, že v klášteře strávila šest let života, stala se od postulantky přes novicku až členkou Kongregace Sester Neposkvrněného Početí Panny Marie III. řádu sv. Františka z Assisi a jako sestra Šimona složila první slib stability, obrácení mravů a poslušnosti.
„Časné sliby se po dobu pěti let pravidelně jednou ročně obnovovaly. Poté se řeholnice rozhodla, zda složí věčný slib. To je souhlas s životem v chudobě, čistotě a poslušnosti. Je to svobodné osobní rozhodnutí v následování Krista životem v řeholním společenství,“ vysvětluje.
V klášteře se Žaneta setkala s ženami různých profesí, působily tam lékařky, právničky, pedagožky, ale i sociální pracovnice nebo zdravotní sestry. Vykonávaly svou profesi nejen uvnitř kláštera, ale také mimo něj.
„Například lékařky se staraly o už nemohoucí řádové sestry. Ale v klášteře si projdete úplně vším, žehlírnou, prádelnou, kuchyní, pracemi na zahradě… Já byla pomocnicí zákristiánkou, každý den jsem se starala o to, aby na mši svaté, která probíhala každé ráno, nic nechybělo,“ zasvěcuje do chodu kláštera nejen v Králíkách, ale i v Uherském Brodu, kde po navrácení majetku církvi krátce působila. Jenže po šesti letech přišel zlom, který přiměl Žanetu z řádu vystoupit.
„Nechci být konkrétní, je to pro mě dost niterní, vedla jsem si v té době i osobní zápisník. Ale další důvod, proč jsem se nakonec rozhodla ze řádu vystoupit, byl ten, že jsem si myslela, že když do něj vstoupím, touha po kněžství se naplní jinou formou, ale to se nestalo. Každopádně k prohloubení osobního vztahu ke Kristu u mě došlo,“ svěří se. Tehdy svůj život sbalila do jednoho kufru a ocitla se ze dne na den sama na nádraží. „Naštěstí mi podala pomocnou ruku kamarádka, kterou jsem znala ze skautu, a nabídla mi ubytováním v Jeseníku,“ vypráví.
Když se pak rozmýšlela, kam se její kroky budou dál ubírat, zamířila do Prahy, kde začala pracovat v neziskové organizaci Communio, která se zaměřovala na zdravotně hendikepované. Práce s potřebnými v ní probudila touhu poznat historii Romů, jejich jazyk a kulturu.
„Vyrůstala jsem v majoritní rodině a s Romy žádné blízké vztahy neudržovala. Přesto jsem jim toužila pomáhat,“ přibližuje, co ji vedlo ke studiu sociální práce na tehdejší střední škole v Kolíně, kde studovalo hodně Romů. Vedle toho ještě pracovala deset let v lisovně plastů.
„Tenkrát jsem zažívala perné chvíle, které mě dohnaly až do azylového domu. Nakonec jsem to ustála a zakončila studia maturitou, ale bez pomoci mé spolužačky ze střední by se tak sotva stalo,“ říká.
S maturitním vysvědčením v ruce dozrálo v Žanetě i rozhodnutí ke kněžské službě. Při zaměstnání nastoupila v roce 2009 dálkově na Husitskou teologickou fakultu a po bakalářském studiu byla vysvěcená na jáhna, poté i na kněze. Dnes působí šestým rokem jako husitská farářka v České Skalici, kde se nachází druhé největší kolumbárium v Česku. Od roku 2021 spravuje i kostel ve Studnici.
Víra pro všechny
Dnes je zvykem o Bohu nemluvit. Někteří lidé navštěvují půlnoční mši pro atmosféru, ale chybí jim víra, přesvědčení a to mě mrzí. Nebo přijde člověk a požaduje křest, ale jen proto, že si to přeje babička, ne on sám,“ říká a dodává, že zároveň vnímá, že stále více lidí z majority se obrací do svého nitra a hledají nějaký vnitřní zdroj síly, aby všechny své nejistoty zvládli ustát. Značný dopad na psychiku lidí měla pandemie, kterou vzápětí vystřídala válka na Ukrajině se všemi svými důsledky. Stále více lidí se obrací k ezoterice, józe nebo vykladání karet. Jiné je to podle ní u Romů, kteří jsou ve velké míře věřící. Jenže s Romy se ve svém sboru tolik nesetkává. Vysvětluje si to tím, že jich ve Skalici a Studnici není tolik a že víru vnímají jinak než majoritní věřící - intenzivně, emotivně a niterněji. Podstatný je pro ně i dotek během modlitby, například dotknout se kříže nebo svatého obrázku. S Romy se setkává spíš jako členka ekumenické rady církví pro národnostní menšiny, kde Žaneta zastupuje romskou menšinu za Církev československou husitskou.
Někteří faráři si stěžují, že Romové jsou sice pobožní, ale přijdou, jen když chtějí pokřtít dítě nebo vypravit pohřeb, na přípravu před křtem nechodí pravidelně a pak se omlouvají. „Já to ale chápu, protože vím, co je dřít rukama, dělat přesčasy, nedostat v práci volno nebo zažít v rodině nemoc,“ vysvětluje a snaží se především naslouchat lidem. Jako farářka naslouchá lidem, kterým se rozpadlo manželství nebo hledají odpovědi otázky týkající se jejich života. Teologické otázky probírá na půdě svých kostelů spíš méně.
„Člověk, který uvěří, cítí, že je milován Bohem a může za ním přijít kdykoliv a s čímkoliv. Bůh nesoudí,“ je přesvědčena a byla by ráda, kdyby věřící pochopili, že je otevřena všem, nehledě na národnost nebo sexuální orientaci. „V naší církvi dialog týkající se manželského svazku stejnopohlavních párů začíná, ale kam se to nakonec dostane, zatím netuším,“ pokrčí rameny. Také už šestým rokem spolupracuje s organizací Aspekt pomáhající hendikepovaným uplatnit se na pracovním trhu. Vedle toho působí jako farářka v zařízení Domovy Na Třešňovce, kde pečují nejen o seniory, ale i o zdravotně hendikepované ženy. Tam Žaneta vede biblické hodiny, bohoslužby a osobní pastorační návštěvy. Uvědomuje si, že osamělost může vést k apatii, frustraci, úzkostem i depresím. Nejhorší to podle ní je, když po úmrtí partnera zůstávají vdovy samy, nežijí ve společné domácnosti s dětmi a nemají přátele.
„Někdy stačí, když je chytíte za ruku. Jsem ráda, že víra mi dává sílu, abych zůstala člověkem a pomohla tam, kde už ostatním mnohdy dochází dech,“ uzavírá.
Foto: Archiv Žanety Černochové