Přestože Vánoce nejsou svátkem, který by Romové prapůvodně před příchodem do Evropy slavili, patří tyto svátky už po staletí také k nejdůležitějším dnům v životě této komunity. „Vánoce pro Romy znamenají velké svátky. My děti jsme se na ně vždycky moc těšily, byla to nejkrásnější část zimy,“ vzpomíná spisovatelka Ilona Ferková. Romsky se řeknou Karačoňa a jsou synkrezí zvyklostí většinové společnosti a svébytných romských tradic. „Je to čas, kdy se dveře otevírají pro všechny, kteří přijdou z dobré vůle,“ vysvětluje Ferková. Tradiční Vánoce Romů z východoslovenské oblasti, kteří v Česku od poválečné doby tvoří většinu, mívají celou řadu specifik, která mnohé možná překvapí - od vzájemného usmiřování v rámci komunity po prostírání štědrovečerní večeře duchům zemřelých. Přestože se čím dál více tradičních zvyků také u Romů vytrácí, uctívání zemřelých je živé nadále. „Romové věřili, že nás stále navštěvují, tím spíš o Vánocích, a dávají na nás pozor. Většina Romů tomu stále věří,“ uvádí Květa Tůmová z Rokycan. Podobně jako u většinové společnosti jsou Vánoce obdobím hojnosti, času stráveného s rodinou a usmiřování v rámci komunity.
K předvánoční době u Romů patřil k přípravám zevrubný úklid domácnosti, mnohé ženy také dříve v době adventu své příbytky vymalovávaly, přípravy byly zakončeny úpravou podlahy. Romové před desetiletími v romských osadách na Slovensku nemívaly dřevěnou, ale hliněnou podlahu. Tu při této příležitosti natírali novou vrstvou jílu. V tomto období také Romové žijící na slovenském venkově sháněli potraviny, které by mohly na svátky prostřít na stůl. I to byl podle romistky Lady Vikové jeden z důvodů, proč se děti na Vánoce tolik těšily. Mohly se dosyta najíst. „Každým rokem, když přišly chladné měsíce, řekl můj otec mamince: ‚Milá Boriš, budou velká chladna, blíží se Vánoce, tak bude také hodně koláčů, hodně jídla.‘ Sám pak prožíval velkou radost, když viděl, jak děti netrpělivě očekávají, co dostanou. A my, děti, jsme stejně jako tatínek s radostí připravovaly všechno tak, aby naše Vánoce byly co nejhezčí, abychom byli všichni šťastní,“ vzpomíná v časopise Romano džaniben z roku 1995 paní Lázoková. Květa Tůmová z Rokycan však uvádí, že u nich doma se dárečky nedávaly. Důležitý byl podle ní plný stůl, navštěvování se s rodinou a známými a udržování pocitu sounáležitosti. „Dárky se u nás nedostávaly. Vánoce byly o hojnosti a o tom, aby lidé byli k sobě hodní a pohostinní,“ vzpomíná.
Důležitým atributem při Štědrém dnu byla v romských obydlích sláma. „Když jsme měli na stole připravený krásný ubrus, babička říká: ‚A kde je sláma? Kde je sláma!?‘ A já říkám: Babi, na co sláma?‘ A ona na to: ‚No sláma musí bejt! Ježíšek se narodil na slámě!‘ A já jí na to říkám: ‚Babi, ale my v Praze nemůžeme sehnat nikde slámu.‘ A ona: ‚Tak co jsou to za Vánoce, když není sláma?‘ Neuměli jsme jí to vysvětlit a táta s mámou se smáli, protože věděli, že ještě na Slovensku se to tak dělalo,“ vyprávěl před několika lety dnes již zesnulý romský spisovatel a novinář Emil Cina. V některých romských rodinách zvyk přítomnosti slámy však dodržovali i po poválečném příchodu do Čech. Například v rodině Ilony Ferkové v Rokycanech. „Táta vždy na Štědrý den rozhodil po pokoji slámu a ta tam zůstala do druhého dne,“ vzpomíná.
Devatero jídel
O Štědrém dnu se Romové podobně jako majorita postili. Zatímco u majority stále platí, že ti, kteří budou během dne jíst, neuvidí zlaté prasátko, u Romů se pověry různily. Některé měli pak v takovém případě do postele následovat hadi, žáby a myši, jiným by naskočili například vředy. Štědrovečerní večeři pak vždy připravovala matka za pomoci svých dcer a společně chystaly hlavně bobaľky. „Slovensky se tomu říká pupáky. Máma je dělala s mákem na sladko, s tvarohem nebo se škvarkama,“ vzpomíná Květa Tůmová. S mákem se bobaľky dělají také u Ilony Ferkové. „Je to romské jídlo, které nesmí chybět na štědrovečerním stole,“ zdůrazňuje. Na stole pak nechybí ještě další tradiční romské pokrmy jako holubki (zelné listy plněné masem s ráží), halušky, případně goja (pečená střívka plněná většinou bramborovou směsí). V řadě rodin se dnes objevují také oblíbené řízky, zejména vepřové.
Večeři vždy zahajoval otec rodiny proslovem, při kterém podle vzpomínek mnohých Romů ostatní členové často plakali dojetím, a následoval přípitek. Až potom se mohlo začít jíst.
V některých rodinách se na štědrovečerní tabuli chystaly také další sladká romská jídla, jako koláče bokeľa, nebo šinga – dlouhé záviny zatočené do rohů nebo podkovy. Na důležitost jejich přítomnosti i v případě, že je rodina neměla kde upéct, vzpomíná Ilona Ferková. „Pamatuju si, že když mi bylo osm let, vstávala moje máma den před Štědrým dnem před čtvrtou, zadělala do velkého hrnce na koláče, potom s tátou zabalili hrnec do čistých ubrusů, dali na vozík, mě zabalili do peřiny a posadili na ten hrnec,“ vypráví. „Brzy ráno náš vozík drncal po ulici, protože měl železná kolečka. Byl to slušný rachot. V půl pátý jsme už byli v místní pekárně, kde jim dovolil mistr pekař upéct si koláče v peci,“ říká. „Pamatuju si, že tam byla i teta. A i oni si dělali makové, tvarohové a povidlové šinga, záviny. Upečené je hezky zase zabalili do ubrusu, poskládali na vozík, na to se dala peřina a já už musela šlapat pěšky domů,“ pokračuje. „Na štědrovečerním stole musí být od všeho,“ dodává. To popisoval také Emil Cina, který říkával, že podle jeho babičky muselo být na stole devatero různých jídel.
Vinšování, muzika i tanec
Po večeří, často s půlnocí, se pak chodilo vinšovat. U některých Romů až druhý den ráno. „Byla krásná tradice, že chodila hrát cimbálovka od domu k domu. Ráno jsme za dveřmi slyšeli muzikanty hrát, přišli dovnitř, popili, něco pojedli a šli o dům dál,“ vzpomíná Ferková s tím, že s úmrtím těchto muzikantů už v této tradici Romové v jejím okolí nepokračují. Emil Cina zase popisoval případné kolize této romské tradice s touhou po klidu u neromských sousedů na pražském sídlišti. „Vánoce byly krásné. Přišli hudebníci, hráli a v baráku naše sousedka, paní Jarešová, Češka, nám přišla říct: ‚Co tady děláte takovej rámus o svátcích? Kdo to má poslouchat?‘ A ten Maňko, co hrál na housle, takový starý chlap, říká: ‚Paní, posaďte se, přidejte se k nám.‘ A ona, že nejde. Ale on ji posadil, hned přípitek. A ona nejdřív vůbec nechtěla. No a najednou ji slyšíme, jak zpívá Hájku, háječku,“ vyprávěl s úsměvem Cina.
Na Slovensku ještě do 60. let chodili Romové hrát a zpívat k Neromům (gádžům), podle etnografky Evy Davidové v některých případech i k večeři. Byli za to odměněni jídlem nebo drobnými penězi. „Protože na Slovensku platil vztah můj gádžo (Nerom) a můj Rom, chodili muzikanti koledovat k sedlákům, kteří na ně čekali a když nepřišli, urazili se. Slovenští statkáři věřili, že když něco dají k Vánocům těmto chudobným lidem, že jim to přinese štěstí. Muzikanti chodívali i vinšovat po romských rodinách a hrát,“ popsal vloni zvyklosti pro server Romea.cz romista Michal Mižigár.
Veselí pokračovalo i další den a trvalo podle etnografky Davidové až do Štěpána. To se Romové navštěvovali, jedli, pili a tancovali. O Vánocích se také probouzela solidarita, a tak mnozí Romové chodili zvát k večeři také žebráky nebo lidi bez domova, případně ti bohatší chodili vinšovat chudším. Podle vzpomínek romské spisovatelky Evy Danišové dodnes v její rodině chystají talíř navíc pro nenadálého hosta, tuláka. „Je důležité odložit od každého jídla něco na talíř pro nečekanou návštěvu. Toto je jeden z mála zvyků, který stále dodržuji,“ uvádí.
Duchové zemřelých
Velmi důležitou součástí romských Vánoc je uctívání duchů zemřelých. Řada Romů dodnes v duchy věří, romsky se jim říká mule. Zatímco v průběhu roku se Romové těchto duchů většinou obávají, protože přicházejí spíše škodit a strašit, o Vánocích se vracejí proto, aby na své příbuzné dohlédli a dali na ně pozor.
Proto se u nejednoho romského štědrovečerního stolu prostírá také talíř navíc, který může být pro některého ze zemřelých v letošním roce, případně pro některého z důležitých členů rodiny, kteří odešli už dříve. Někteří prostírají na parapetu okna, za oknem nebo v rohu místnosti – nezřídka spolu se svíčkou nebo fotografií nebožtíka. Dávají tak najevo, že na zemřelého nezapomněli a drží ho v úctě a lásce i nadále.
Fyzická i duševní očista
Klíčovou součástí vánočních obřadů byla jak rituální fyzická očista, která spočívala v obřadním mytí, tak očista psychická, která vězela v usmiřování uvnitř rodiny nebo komunity. „Ráno dala babička do lavoru s vodou drobné mince a my jsme si pak umyli ruce. To abychom měli pořád peníze,“ vzpomíná spisovatelka Ferková. „Babička tam dávala jen drobné, protože jsme jiné než drobné neměli,“ směje se. Eva Danišová přidává, že ruce se mají omývat až k loktům. Peníze se pak podle ní věší i na vánoční stromek. „Měly by na něm být aspoň tři bankovky,“ říká.
Zásadní funkci mělo pak usmiřování. Jelikož se v případě Romů jednalo vždy o vyloučenou skupinu, která byla závislá na pomoci svých členů navzájem, nemohli si dovolit mít uvnitř komunity otevřené rozbroje. Byla proto snaha takové konflikty přestát, a právě Vánoce k tomu byly dobrou příležitostí. Podle Ferkové se v tyto dny k sobě Romové navzájem zvou a pozvání není možné odmítnout. „To je ten řád. Začíná to den po Štědrém dnu a pokračuje až do Silvestra,“ popisuje. Toto usmiřování pro Romy mělo vždy i velký význam morální, protože bylo pro jednotlivce možností se nad sebou a svými činy zamyslet a snažit se stát lepším člověkem.
Bramborový salát a cukroví od gádžů
Řízek s bramborovým salátem, který je základem české štědrovečerní tabule, u Romů tradičně scházel. Dnes je ale součástí také mnohých romských vánočních domácností, včetně řízků, nejčastěji vepřových, podle Ilony Ferkové se dělá také kapr. Nebylo běžné ani vánoční cukroví, to začaly rodiny dělat až v posledních letech a podle Ferkové se to často romské ženy učily právě od svých neromských kolegyň v práci. „Bramborový salát a řízek nebo smaženého kapra uměl uvařit málokdo. Kupovalo se to proto v lahůdkách, i chlebíčky,“ říká. „Ty ženy, co chodily do práce, se učily od svých kolegyň v práci. Jak se dělá cukroví, jak se dělá bramborový salát, rybí nebo vepřové řízky,“ doplňuje.
Umění si odpouštět
„V současné době já, potomek už třetí generace východoslovenských Romů v Česku, sleduji, jak se tyto romské zvyky postupně vytrácí. Ale hlavně, lidé si neumí odpouštět. Odpuštění může přitom nejkrásnější svátky v roce zkrášlit mnohem víc,“ popisuje Mižigár. „Vánoce jsou svátky obdarování, nemám na mysli dárky, ale darování sebe sama – toho nejlepšího ze svého já, což je právě i odpuštění, které v dnešní době potřebujeme po celém světě,“ dodává.
„Pro nás jsou vánoční svátky časem klidu a míru, pohostinnosti a usmíření. Celý rok se nemusíme vidět, ale v čase vánočním toužíme, aby se nescházela jen rodina, která je spolu zadobře, ale celý široký rok,“ uzavírá Ilona Ferková.
Článek je ilustrován souborem Do jiného světa, který ukazuje několik deseteiletí života rokycanských Romů