Když dvaačtyřicetiletá Afroameričanka Rosa Parks prvního prosincového večera roku 1955 nasedala v alabamském městě Montgomery do městského autobusu na cestě domů ze zaměstnání, zřejmě netušila, že se její vzdorovité gesto stane symbolem černošského hnutí a jedním z velkých vítězství boje proti řízené segregaci. Když byla totiž vyzvána řidičem, aby své místo podle zvyklostí uvolnila bílému cestujícímu, odmítla. Byla zadržena a odsouzena k pokutě. Jejím procesem však odstartoval více než roční bojkot autobusové dopravy v Montgomery, kterého se podle některých odhadů účastnilo více než 40 tisíc lidí. Za pomoci aktivistů, jejichž domovy byly terčem bombových útoků, se hnutí podařilo uspět u nejvyššího soudu a učinit tím přítrž segregaci v hromadné dopravě. Rosa Parks se tak stala americkou ikonou a symbolem boje za rovnoprávnost. Zemřela v roce 2005 ve věku 92 let. Bylo jí uděleno nejvyšší občanské státní vyznamenání USA a jako první žena byla pochována v Kapitolu Spojených států amerických.
Rosa Parks, rodným příjmením McCauley, se narodila roku 1913 v obci Tuskegee v americké Alabamě do rodiny učitelky a truhláře. Jako dítě byla často nemocná. Po rozvodu rodičů se přestěhovala s matkou na předměstí Pine Level alabamského hlavního města Montgomery. Bylo jí tehdy 11 let. Vyrostla v domě svých prarodičů a chodila do venkovské základní školy. Už tehdy si všímala rasové segregace a nespravedlnosti, se kterými se Afroameričané potýkali. Školní autobus totiž vozil na vyučování jen bílé děti. Ty černošské musely chodit pěšky. „Vídala jsem kolem projíždět autobus každý den… Ale pro mě to byl způsob života, neměli jsme na výběr, museli jsme jen přijmout zvyklosti,“ vzpomínala v knize Příběh za autobusem (The Story Behind the Bus). „Autobus byl mezi prvními situacemi, kdy jsem si uvědomila, že existuje černý a bílý svět,“ dodala. Přestože ve svých pamětech často vzpomíná na přívětivost některých bílých obyvatel města, se kterými přišla jako dítě do styku, vybavuje si v nich také často projevy každodenního rasismu. Například to, jak její dědeček stál při pochodech Ku Klux Klanu u dveří připravený s puškou v ruce.
Domek rodiny Rosy Parks
Rosa Parks později nastoupila na cvičnou školu zřízenou Alabama State Teachers College for Negroes, studia však musela po čase zanechat, aby mohla pečovat o nemocnou babičku a následně také matku. Její škola byla dvakrát vypálena a ona sama byla po terčem šikany.
Případ Recy Taylor
Začátkem 30. let se vdala za holiče Raymonda Parkse, který byl sám občansky aktivní. V době, kdy se poznali, byl členem organizace NAACP, která tehdy vybírala prostředky na právní zastupování černošských chlapců, kteří byli obviněni ze znásilnění dvojice bílých žen. Ona sama se živila jako pomocnice v domácnosti nebo v nemocnicích. Střední školu dokončila roku 1933. Přidala se tak k 7 % Afroameričanů se středoškolským vzděláním.
Výrazněji aktivní začala být ve 40. letech. Nastoupila například do pobočky organizace NAACP v Montgomery, která bojovala za rovnoprávnost „barevných“. V roce 1944 byla například vyslána, aby za organizaci vyšetřila hromadné znásilnění Recy Taylor, jehož původci nebyli ani přes své doznání odsouzeni (psali jsme ZDE). Tato kauza také odstartovala jednu z největších mobilizací afroamerického obyvatelstva v historii USA.
Rosa Parks se následně angažovala v řadě dalších případů, při které se snažila přinést do života obětí spravedlnost. Celosvětově se však proslavila až v prosinci 1955 svým činem v jednom z autobusů v Montgomery.
Autobus číslo 2857
V roce 1900 prošlo v Montgomery nařízení, které přikazovalo segregaci při cestování městskou hromadnou dopravou. Podle něj byl autobus rozdělen na místa pro bílé a černošské cestující. Sedadla byla označována mobilní cedulí, proto se dala pravidla měnit dle potřeby. Řidiči si vyhlášku později ještě upravili s tím, že pokud jsou místa pro bílé cestující obsazena, jsou Afroameričani povinni uvolnit své místo, přestože bylo vyhrazeno černochům.
Přístup řidičů se na denním pořádku dotýkal také Rosy Parks, která vzpomínala na situaci, kdy jednoho dne roku 1943 nastoupila a zaplatila jízdné. Řidič ji následně upozornil, že nesmí pokračovat ve vstupu do autobusu zepředu, musí nastoupit zadním vchodem. Když vystoupila, aby přišla druhými dveřmi, řidič ujel. Zůstala tak stát, přestože zaplatila jízdné, na zastávce v dešti. To ještě netušila, že se o více než deset let později s tímto řidičem znovu setká. Tato jízda s ním však vejde do dějin.
Psal se 1. prosinec 1955, byl čtvrtek a něco málo po šesté večer. Rosa Parks nastoupila na Cleveland Avenue do autobusu městské dopravy, zaplatila jízdné a posadila se do první řady míst vyčleněných pro černošské cestující. Po několika dalších zastávkách přistoupilo několik bělochů a naplnila se kapacita „bílých“ sedadel. Proto se řidič zvedl a posunul cedulku za Rosu Parks a dalších několik černošských cestujících s výzvou, aby svá místa uvolnili pro bílé, kteří musejí stát. „Když uviděl, že pořád sedím, zeptal se, jestli se hodlám postavit. A já jsem řekla: ‚Ne. Nehodlám!‘ On odvětil: „Dobře, pokud se nepostavíte, zavolám policii a nechám vás zavřít.‘ A já mu řekla: ‚To byste měl,‘“ vzpomínala o léta později.
Přestože žádné nařízení neporušila, jelikož seděla na místech určených černošským cestujícím, byla zadržena. Její přátelé z NAACP, zejména významný aktivista Edgar Daniel Nixon, ji ještě toho večera z vězení dostali na kauci za pomoci bílého právníka Clifforda Durra. Ve své autobiografii později napsala: „Lidé vždycky tvrdí, že jsem se nevzdala sedadla proto, že jsem byla unavená, ale to není pravda. Nebyla jsem unavená fyzicky, nebo ne víc, než obvykle na konci pracovního dne. Nebyla jsem stará, přestože někteří lidé mě tak vnímali. Bylo mi 42 let. Ne, jediné, z čeho jsem byla unavená, byla únava ze vzdávání se.“
Bojkot
Rosa Parks nebyla první Afroameričankou, která byla za odmítnutí uvolnění místa penalizována. Už 3. března téhož roku byla zadržena pouze patnáctiletá Claudette Colvin. Ze stejného důvodu. A byli i další. Až v případě Rosy Parks bylo však její zadržení použito jako precedens v boji za práva afroamerických obyvatel ve vztahu k segregaci v hromadné dopravě. Její kolega Edgar Daniel Nixon z NAACP ji spolu s obhájcem přesvědčili, aby se do toho pustila s nimi. Právě Nixon už delší dobu doufal v někoho z postižených, který bude natolik silný, že podobný tlak ustojí.
Později večer, když svou kolegyni odvezl z vazby domů, se spojil s univerzitní profesorkou Jo Ann Robinson, která se poradila s jedním z obhájců, a následně se spolu s Nixonem shodli, že je zapotřebí zorganizovat jednodenní bojkot. Ten potom Nixon dával celou noc do pohybu a snažil se pro něj získat další věhlasná jména černošských aktivistů z Montgomery. Do akce se vložila také sama Jo Ann Robinson, která nechtěla už déle čekat, a začala okamžitě za pomoci studentů tisknout a rozdávat letáky. Do oběhu se jich dostalo na 35 tisíc. Podařilo se jí pro protest získat také Martina Luthera Kinga a začátek akce byl naplánován na 5. prosince.
Toho dne byly jinak přeplněné autobusy téměř prázdné. Černošští cestující se scházeli na zastávkách, avšak nenastoupili. Vstříc bojkotu vyšli někteří afroameričtí taxikáři, kteří je vozili do místa potřeby za výrazně sníženou cenu. Ostatní chodili do práce nebo do školy pěšky.
Ve stejný den stanula před soudem také Rosa Parks se svým obhájcem. Přestože se žádného porušení vyhlášky nedopustila, byla shledána vinnou a byla jí udělena pokuta ve výši deseti dolarů a čtyř dolarů jako náklady za stání. A rozhodnutí soudu přililo živou vodu do probíhajícího protestu.
Nováček v Montgomery
Jelikož byla účast Afroameričanů v bojkotu autobusové dopravy mnohem větší, než organizátoři očekávali, a zdálo se, že v něm chtějí pokračovat, rozhodl se Nixon spolu s ostatními na ustanovení speciální organizace, která by měla jeho dlouhodobější podobu na dohled. Vznikla tak MIA (Montgomery Improvement Association) a jejím prezidentem se stal teprve šestadvacetiletý nováček ve městě a pozdější legenda Martin Luther King.
Krátce po začátku bojkotu pocítilo jeho následky i město, jelikož se značně projevil na výnosech z autobusové dopravy. Afroameričané totiž tvořili většinu cestujících. Některé autobusové linky byly proto do černošských částí města zrušeny, jelikož se podle slov vedení podniku nevyplatily. Lídři hnutí přesvědčili některé taxi společnosti, aby nabízeli bojkotujícím odvozy za 10 centů. Zanedlouho však město přišlo s vyhláškou, která předepisovala minimální sazbu za jízdu na 45 centů, což si většina dělníků nemohla dovolit. A tak si našli jiné cesty, jak se přepravovat ve městě bez užití hromadné dopravy.
382 dní
Zatímco se případ Rosy Parks na základě odvolání dostával od jednoho soudu k dalšímu, a přidávaly se další žaloby, napětí v Montgomery rostlo a přerůstalo v násilnosti. Bojkot měl za následek nevoli části bílého obyvatelstva, které se obrátilo také vůči jeho organizátorům. Domovy Nixona, Kinga a dalších byly cílem pumových nebo ozbrojených útoků. Tyto skutečnosti však bojkotující neodradily, naopak je upevnily v jejich přesvědčení v protestu pokračovat. A vzbuzovalo tak čím dál větší pozornost domácího i zahraničního tisku.
13. listopadu pak přišlo přelomové rozhodnutí nejvyššího soudu ve věci federální žaloby, které označilo segregaci za protiústavní a 20. prosince, kdy písemné rozhodnutí soudu dorazilo také do Montgomery, bojkot po více než roce skončil. Celkem se podle odhadů Martina Luthera Kinga bojkotu zúčastnilo asi 42 tisíc obyvatel. Trval 382 dní.
Rosa Parks, která mezitím přišla o zaměstnání v obchodním domě a po celý rok čelila urážkám a výhrůžkám, se stala ikonou afroamerického hnutí.
Kapitol
Zhruba rok po ukončení bojkotu se Rosa Parks s manželem odstěhovala z Montgomery, kde se jí nedařilo najít zaměstnání, do Hamptonu ve Virginii. Později zakotvila v Detroitu, kde dále neúnavně pokračovala ve své aktivistické práci. Od roku 1965 pracovala v kanceláři kongresmana Johna Conyerse Jr., kde setrvala až do roku 1988, kdy odešla do důchodu. O rok dříve spoluzaložila Institut osobnostního rozvoje Rosy a Raymonda Parksových, který se zaměřoval na práci s detroitskou mládeží.
Dostalo se jí mnohých ocenění, včetně nejvyššího občanského amerického státního vyznamenání v roce 1999. Zemřela 24. října 2005 ve svém detroitském bytě ve věku 92 let. Byla první ženou v národní historii, jejíž rakev byla uložena v Kapitolu Spojených států amerických.
Foto: Wikipedia a Universal History Archive