Příliš pozdě si uvědomujeme, že jsme na parketu v místním klubu jen já, kámoš s kámoškou a k tomu pět nácků. Netrvá dlouho, a kamarád schytá první ránu do nosu (mě mezitím druhý drží za tři dredy vzadu na hlavě). S krvácejícím nosem kamarád vyráží z parketu na záchod. To se ukázalo jako dobrý nápad - náckové ho jdou hledat a dobít ven. Tam ho jdu bohužel hledat i já, aby v tom nebyl sám. Vytočení náckové se totiž vracejí dovnitř a tak se potkáváme u vstupu. Snad jen díky nečinné přítomnosti vyhazovačů dostávám jen dvě rány - při tom v ruce držím poloplný kelímek s pivem. Téměř nic jsem z něj nevylil.
To jindy takhle stojíme na autobusové zastávce… „Hulíte trávu co?" „Ne, to je cigareta." Za sebou už tuším další postavu, přes hlavu dostávám tonfou, pak ještě do zad. Kámoš to opět schytá do nosu, má na něj holt smůlu. Vše je rychlé, každý dostal jen pár ran. Později se objevuje policejní auto, snažíme se jim říct, co se stalo, ani nestahují okénko.
Nedlouho poté máme po letech třídní sraz. Na místní diskotéce poznáváme několik zdejších nácků, ale snad se nic nesemele. Je s námi také přítel spolužačky. Trochu se mu s kámošem posmíváme, říkáme mu „steroid“ pro jeho nepřirozeně kulturistický vzhled. Už brzy budeme steroidovi děkovat. Kámošovi začínají hořet vlasy, nácek z vedlejšího boxu mu totiž zapálil dredy. Hlava uhašena, nácek už je na nohou a vyvolává konflikt. Před nás se ovšem staví steroid, nácka to rozhodí a vzdává to. Tentokrát nás tedy při odchodu doprovází pouze pach spálených vlasů.
Nebylo nic příjemného takhle nečekaně dostávat, pro nic za nic. Takové útoky vyvolávají nepříjemné pocity a strach, kterých se člověk jen tak nezbaví. Přesto jsem i já byl schopen něco takového tolerovat a připustit. „Jde se na šampóny!" slyšel jsem vícekrát některé kámoše. Já sám bych sice nešel, ale neviděl jsem v tom velký problém. My jsme přeci byli alternativci, oni se neměli tak blbě oblíkat a chodit na diskotéku. Nevím, kolik nevinných to tenkrát schytalo.… Dnes na to opravdu hrdý nejsem.
Jsem bílý, blonďatý, heterosexuální muž, rodilý Čech. Těžko mě zařadit do některé z menšin. Přesto jsem měl i já sám možnost násilí z nenávisti zakusit. Jsem za to vlastně vděčný. Mně tenkrát stačilo změnit styl oblékání, odstřihnout dredy a mohl jsem mít klid. Dokážu si ale díky tomu daleko lépe představit, co zažívají ti, kteří svou barvu pleti, či jiné rysy, prostě změnit nemohou. Současně si dnes uvědomuji, že přestože jsem sám byl obětí takového násilí, byl jsem schopen tolerovat, když se podobných věcí dopouštěl někdo na skupině jiné. Násilí z nenávisti není fér vůči nikomu - ani vůči steroidovi, ani šampónovi. Proto jsem i já dnes součástí HateFree Culture.