Maibritt Andersen je 28letá učitelka z Dánska, pracuje jako ambasadorka dánské destigmatizační kampaně One of Us (Jeden z nás). Ve svém mládí se hodně trápila se svým duševním zdravím, bojovala s bulimií, byla jí diagnostikována bipolární porucha a několikrát byla hospitalizována. Šťastnou shodou okolností nakonec lékaři přišli na to, že Maibritt vlastně trpí ADHD (hyperaktivita s poruchou pozornosti). „Kdybych nepotkala tu doktorku, nedostala bych správnou léčbu. Můj život mohl být úplně jiný. Teď vesměs nemám potíže,“ potvrzuje své zkušenosti. Dnes žije samostatně, učí ve škole, studuje vysokou školu a sama říká, že ji téměř nic netrápí. Pomáhá také zvyšovat povědomí o duševním zdraví. A co získala díky kampani One of Us? „Získáte pocit, že máte nějakou cenu. Když já sama lektoruju, jaký je život s ADHD, mohou si lidé všechno lépe představit.“
Jak ses dostala ke kampani One of Us
Před dvěma lety mi bylo diagnostikováno ADHD a začala jsem brát i medikaci. Ke kampani se už před lety přidal kamarád a ten mi o ní taky pověděl. Že je skvělé se zapojit, že má One of Us skvělé výsledky.
Jaké?
Hlavně je to pro mě komunita, kde je v pohodě nemít dobrý den. Mnoho mých přátel má nějakou psychiatrickou diagnózu. Takže všichni hodně dobře vědí, jaké to je, mít špatný den. Ale tady získáte pocit, že máte nějakou cenu. Na kampani odvádíte profesionální práci. Dostáváte spoustu pozitivní zpětné vazby, třeba od učitelů ve školách. Taky můžu já sama učit své žáky o duševním zdraví. A na školách by se o duševním zdraví mělo učit mnohem více.
Proč?
Učitelé by měli vice vědět o téhle problematice. Všichni ve škole – studenti i učitelé - by měli mít povědomí o tom, kde si říct o pomoc, když se necítí dobře. Protože v systému pomoci může být těžké se zorientovat. To já vím dobře, protože jsem v něm už mnoho let. Je těžké, když nevíte, na koho se obrátit a na co se ho zeptat. Pro učitele je pak strašně důležité vědět, jak mluvit s dítětem, které má depresi nebo ji má jeho otec. A děti a studenti by měli vědět, že mít depresi je v pořádku. Líbí se mi slogan, myslím, že pochází ze Skotska: „ Je OK nebýt vždy OK.“ To je hrozně důležité pochopit. V One of Us se taky učíme dobře problematiku duševního zdraví k lidem komunikovat.
Vidíš velký rozdíl ve vnímání duševních onemocnění v různých generacích?
Ano. Ale záleží na konkrétním onemocnění. Schizofrenie je velké tabu. ADHD je teď ještě pořád novinka, takže nemá takové stigma. Ale moji prarodiče mi třeba říkali: „Proč se prostě nedáš dokupy, proč neposloucháš ve škole, proč se prostě nesoustředíš?“ Ale myslím, že mladí lidé ADHD akceptují více.
Je dnes dánská společnost otevřenější?
Je, protože je v pohodě říct, že mám ADHD nebo: „No jo, mám depresi, mám poruchu příjmu potravy.“ Už to tolik neodsuzujeme. Ale třeba ještě pořád nevíme, jak spolu mluvit. Lidi se třeba bojí, že to špatnou komunikací ještě zhorší. A tady začíná má práce.
Máš pocit, že dokážeš věci měnit?
Cítím to tak, protože dostávám hodně dobrou zpětnou vazbu. Náš ředitel a moji kolegové učitelé se mě ptali, jak implementovat to, co dělám, do výuky různých předmětů. Nedávno u nás ve škole byl ambasador One of Us mluvit o tom, jak se žije se schizofrenií. A tahle autentická výpověď, osobní příběh, je strašně důležitá. Příběhy skutečných lidí mají dopad. Nemůžou to být jen čísla a fakta. Destigmatizace je hodně o sémantice. Já třeba neříkám, že pracuju v oblasti duševní nemoci, ale v oblasti duševního zdraví. To mění perspektivu.
V čem jsou takové příběhy klíčové?
Protože když já sama lektoruju, jaký je život s ADHD, mohou si lidé všechno lépe představit, mají ke mně nějaký vztah. Nevidí jen čísla a fakta, která si mohou přečíst v knize. To, co jim říkám, je zasáhne také emocionálně. Fakta si nepamatujeme, pamatujeme si to, co nás zasáhne citově. Proto je důležité sdílet osobní zkušenosti.
Jaké jsou tvé zkušenosti s reakcemi okolí? Jsou i negativní?
Hodně to rozhoduje diagnóza. Kdybych lidem řekla, že jsem jako mladší měla bulimii nebo anorexii, byli by překvapení. Když řeknu ADHD, řeknou: „No jo, v pohodě.“ Záleží také na to, komu to říkáš.
Jak ses dozvěděla o svém ADHD?
Byla jsem v péči už od devatenácti let. Měla jsem poruchu příjmu potravy, bulimii. Pak jsme měla dva hodně špatné roky. Přidávaly se další diagnózy, například bipolární porucha. Lékaři mě nemohli nikdy rozluštit, nedokázali přijít na to, jakou potřebuju medikaci. Dostala jsem antidepresiva a benzodiazepam a spoustu dalších věcí, ale nic nefungovalo. Možná jen krátce. Pak jsem byla jednou hospitalizována, asi na měsíc, potkala jsem mladou psychiatričku, která byla v nemocnici nová. Zeptala jsem se jí, jestli není možné, abych měla něco jako ADHD nebo ADD. Zamyslela se a začali mě testovat. Trvalo to osm měsíců. Pak řekli, že vyzkouší ještě poslední věc. A já šla domů. Tam jsem si vzala prášek, jak mi řekla doktorka, a usnula jsem. Můj mozek se zklidnil. Další den jsem doktorce zavolala a ona mi řekla, že mám skutečně ADHD. Lidé po Ritalinu neusnou, pokud ADHD nemají, naopak jsou hyperaktivní. Takže jsem začala tyhle léky brát a můj život už nemá takové výkyvy jako dříve.
Takže jsi živoucím důkazem toho, jak je důležité přijít na to, co přesně není v pořádku?
Přesně tak. A jak důležité je vidět každého člověka zvlášť. Novýma, čerstvýma očima. Kdybych nepotkala tu doktorku, nedostala bych správnou léčbu. Můj život mohl být úplně jiný. Teď vesměs nemám potíže. Nechodím ani k psychiatrovi, beru jen své léky. Dřív jsem bydlela v centru pro mladé lidi s psychiatrickou diagnózou, teď bydlím sama. Dodělávám si bakaláře. V porovnaní s dřívějškem mám skvělý život.
Dala ti nemoc i něco pozitivního do života?
Považuju ADHD za svou součást, součást mé osobnosti a určité požehnání. Lidé tomuhle přístupu ale moc nerozumí, diví se, jak může mít člověk rád nějakou nemoc. Říkám jim, že to je o tom, že se s tou nemocí neidentifikujete. A nevnímám ji jako překážku mezi mnou a okolím.
Jak se tedy ADHD v tvém životě projevuje?
Znáte ten pocit, když je kolem vás sto lidí a vy se nemůžete soustředit? Přesně to jsem zažívala, když kolem byli dva lidi. Začala jsem plakat. Jako malá jsem měla hodně problémů s pozorností. Normální lidi mají dobrý mechanismus na zvážení dopadů, než provedou nějakou akci. Když máte ADHD, je to těžké, špatně vyhodnocuju dopady svých činů. Když jsem vyrůstala, měla jsem problémy se svými sociálními dovednostmi, třeba čtením emocí ve tvářích. Nerozuměla jsem tomu, proč jsem jiná. Ale říkala jsem si, že jsem to prostě já. Jsem, jaká jsem. Pokud se ti to nelíbí, je to tvůj problém. Tohle mě naučili rodiče. Dneska už sociální potíže nemám.
<
Spoluautorka rozhovoru: Lenka Fantová
Úvodní ilustrační foto: Pxhere, ostatní fotografie: archiv Maibritt Andersen