Asexualita je označením absence sexuální touhy, případně absence sexuální orientace. Režisérka Eva Lammelová nejprve asexualitu zkoumala ve své diplomové práci, později se rozhodla natočit o této menšině dokumentární film AsexuaLOVE. „Já osobně jsem si asexualitu vymezila jako sexuální identitu. Podstatné u asexuality pro mě je, že je to stav, kdy člověk necítí sexuální přitažlivost,“ vysvětluje. „Stav, který cítí a vnímá zhruba jedno procento populace,“ dodává. A konfrontace s většinovou společností není vždy jednoduchá. „Každodenně je jim v jakékoliv podobě nastavováno zrcadlo, jak jsou odlišní. Zkuste si být 30letá žena žijící bez vztahu a bez dítěte. Neustále vás někdo bude bombardovat otázkami na partnera a založení rodiny. Naše heteronormativní společnost je protkána sexuálními konotacemi. Partnerské vztahy jsou zobrazovány vždy jako sexuální a romantické. A nahotiny se na reklamních billboardech jen hemží,” říká. Velmi těžká bývají období dospívání „Mají dost těžkou pubertu, v tomto období vnímají stejně jako další sexuální identity v rámci LGBTQ komunit svou odlišnost, a to je mnohdy bolestivé a psychicky náročné,“ vysvětluje Lammelová.
Co je asexualita? Má biologickou, nebo jinou podstatu?
Vědecký výzkum věnující se asexualitě téměř neexistuje, a tím pádem se tyhle otázky nedají jednoznačně zodpovědět. Ani já se necítím expertkou na asexualitu, psala jsem na ni pouze diplomku. Natočila jsem pak o asexualitě dokumentární film, který jsme letos dokončili. Asexualita je některými sexuology vnímána jako diagnóza či porucha. Řadí se do diagnóz jako porucha sexuální apetence nebo anorgasmie. Já osobně jsem si asexualitu vymezila jako sexuální identitu. Biologickou podstatu jsem u asexuality nezkoumala. Je mi totiž jedno. Podstatné u asexuality pro mě je, že je to stav, kdy člověk necítí sexuální přitažlivost. Stav, který cítí a vnímá zhruba jedno procento populace. A tak to je. To je společný jmenovatel všech asexuálů. Další jednotlivosti se pochopitelně v životech asexuálů a asexuálek liší. Asexuálové jsou lidé se svými konkrétními subjektivními příběhy jako každý z nás. Rozhodně je tato oblast nedostatečně vědecky prozkoumána. Objevují se různé jednotlivé studie a významná je v této oblasti kniha Understanding Asexuality Anthonyho F. Bogaerta.
Existuje u nás asexuální komunita?
Asexuální komunita se začala tvořit kolem roku 2000. Známá je pravděpodobně odjakživa, jen se neužívala ta terminologie, tedy termín asexualita. V Česku se o ní začalo ve veřejném prostoru více mluvit kolem roku 2007, kdy se tématem asexuality zabýval Lukáš Sedláček, tehdy student psychologie na Masarykově univerzitě v Brně.
Jana, protagonistka filmu AsexuaLOVE
Kolik je u nás odhadem asexuálů?
Jak jsem říkala, odhaduje se jedno procento asexuálů v populaci, takže u nás by to bylo okolo 100 tisíc lidí. Změřit to však přesně nelze. Toto číslo se objevuje od konce 40. let, kdy americký biolog a sexuolog Alfred Kinsey, který dělal průlomové studie lidské sexuality, ve svém výzkumu zjistil, že zhruba jedno procento populace o sex nejeví zájem.
Jaký je rozdíl oproti celibátu?
Rozdílem je, že celibát je vědomá volba žít bez sexu, ale asexuálové nevolí, oni takoví jsou.
Ondřej, protagonista filmu AsexuaLOVE
Sex je jedno z největších témat současné společnosti, asexualita je přesto málo diskutované téma. Jak asexuálové dnes žijí?
Jak žijí asexuálové v současnosti? Odpovědět přesně nelze. Vždy to bude generalizující. Každý z nich má svůj život, ale určité podobnosti u nich jistě jsou. Mají dost těžkou pubertu, v tomto období vnímají stejně jako další sexuální identity v rámci LGBTQ komunit svou odlišnost, a to je mnohdy bolestivé a psychicky náročné.
Je těžké si jako asexuál najít partnera nebo partnerku? Touží po vztahu nebo i po dětech?
Je důležité zmínit, že asi 80 procent asexuálů jsou romantičtí asexuálové, kteří chtějí vztah, někteří i děti, a zamilovávají se. Těch zbylých asi 20 procent jsou aromantičtí asexuálové Myslím si, že ideálem romantiků je mít vztah, ve kterém nebudou muset praktikovat sex. Což přináší mnohé obtíže. Jana a Ondřej, aktéři mého filmu, se řadí právě k těm aromantikům. Je ale taky důležité zmínit, že někteří asexuálové už dávno ve vztazích jsou a měnit to nechtějí. Kolik z nich to změní, netuším. Sex u asexuálů není biologická nemožnost, oni ho praktikovat mohou, ale nechtějí. Mnozí z nich sex pro udržení vztahu praktikují. Dnes taky asexuálové a asexuálky díky serveru Asexual.cz a dalším mohou na chatu najít partnera či partnerku, ale masově se to neděje. Přeci jenom je jich jedno procento. Pár takových šťastných vztahů ale je.
Musí si projít nějakým coming outem? Jak většinou vypadá? Jak reaguje rodina?
Ano, coming out probíhá stejně jako u jiných LGBTQ komunit. Rodiny reagují různě, to je samozřejmě individuální, ale u Janči a Ondřeje to obě rodiny přijaly v pohodě.
Podobně jako jiné sexuální menšiny se účastní festivalu Prague Pride. Proč? Potýkají se se stigmatizací?
Samozřejmě. Stigmatizováni jsou. Každodenně je jim v jakékoliv podobě nastavováno zrcadlo, jak jsou odlišní. Zkuste si být 30letá žena žijící bez vztahu a bez dítěte. Neustále vás někdo bude bombardovat otázkami na partnera a založení rodiny. Naše heteronormativní společnost je protkána sexuálními konotacemi. Partnerské vztahy jsou zobrazovány vždy jako sexuální a romantické. A nahotiny se na reklamních billboardech jen hemží. Je to každodenní masáž. A účast na Prague Pride je pro ně stejně důležitá jako pro ostatní LGBTQ komunity právě pro pocit sounáležitosti a osobního kontaktu. To je nenahraditelný zážitek, cítit se v ten den součástí určité komunity. Pocit, že někam patří.
Foto: Archiv Evy Lammelové