Jaké byly vztahy Čechů s Němci, kteří na území dnešního Česka žili po staletí? Proč došlo po druhé světové válce k jejich odsunu a za jakých okolností? A proč se o excesech, které vysídlení německy mluvících obyvatel provázely, donedávna nemluvilo? O tom s etnoložkou Sandrou Kreisslovou, která se zabývá výzkumem identit, paměti a vzpomínání v prostoru česko-německé a česko-rakouské hranice. Na toto téma napsala řadu odborných článků i publikací. Dlouhodobě působí jako odborná asistentka na katedře psychologie PEF České zemědělské univerzity v Praze, kde vyučuje sociální antropologii, přednáší také na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Kdo byli Němci, kteří do roku 1945 na území dnešního Česka žili?
Jednalo se o potomky německých kolonistů, kteří přicházeli na území českých zemí v souvislosti s řízenou velkou kolonizací během 12. a 13. století. Již během 11. století se ve velkých městech usazovaly menší skupiny těchto obyvatel, ve větším měřítku však němečtí osadníci přicházeli až od konce 12. století, kdy docházelo k osidlování prázdných a pustých oblastí pohraničí českých zemí. Postupně se takto vytvořilo souvislé pásmo německého osídlení táhnoucí se téměř po celé české státní hranici od Jeseníků až po Pálavské vrchy.
Nakolik se odlišovali od zdejších Čechů?
Hlavním odlišovacím znakem byl bezesporu jazyk. Němečtí kolonisté s sebou přinášeli také nová řemesla, zemědělské technologie nebo právní systémy, kterými se od české společnosti odlišovali. A rozdíly bylo možné vysledovat rovněž v hmotné a duchovní kultuře. Zřejmě nejviditelněji se tyto rozdíly projevily v architektuře, zvláště pro horské oblasti se staly typickým znakem hrázděné stavby. Nutno ovšem podotknout, že německy hovořící obyvatelstvo v českých zemích netvořilo nikdy homogenní společenství a vykazovalo i mezi sebou různé odlišnosti mimo jiné také proto, že původně pocházelo z různých regionů, především z Bavorska, Frank, Saska, Švábska nebo Porýní.
Jaké byly jejich vzájemné vztahy?
Vzájemné vztahy českého a německého obyvatelstva byly dynamické a v průběhu času se proměňovaly. Přibližně od druhé poloviny 19. století však bylo soužití těchto etnik poznamenáno postupujícím oboustranným nacionalismem a vztahy mezi Čechy a Němci se proměnily v konfliktní společenství. Český a německý nacionalismus se projevoval spory o dominantní postavení v českých zemích. Zatímco Češi se odvolávali na svou početní převahu a historické právo, Němci svou představu o nadřazenosti opírali o tvrzení, že jsou prvním a největším národem v Habsburské monarchii. Národnostní poměry nebyly bezkonfliktní ani za tzv. první republiky, v rámci které Němci ztratili své dřívější výsadní postavení a stali se menšinou. Mezi nejzásadnější třecí plochy, které zasahovaly do společného soužití, patřila například pozemková reforma z roku 1919, během níž byl vyvlastňován především německý majetek následně přidělovaný přednostně českému obyvatelstvu, nebo jazyková nařízení z roku 1926, podle kterých museli všichni státní úředníci absolvovat zkoušky ze státního jazyka, což komplikovalo zaměstnávání Němců ve státních a veřejných službách. Největším zásahem pak byly hospodářské problémy, s nimiž se Československo v meziválečném období začalo potýkat. S nástupem Hitlera k moci v sousedním Německu se nakonec většina českých Němců začala ztotožňovat s nacismem.
Proč se s Hitlerovou politikou ztotožňovali?
Jak jsem již zmínila, většina Němců se z různých důvodů, ať již ideových, kariérních či ryze pragmatických, přiklonila k nacistickému režimu. Mnoho z nich věřilo ve zlepšení jejich sociální a ekonomické situace. Nutno ovšem dodat, že existovala také menšina odpůrců Hitlera, za což byli ze strany nacistů tvrdě perzekuováni. V tomto ohledu je možná zajímavé doplnit, že vůči německým antifašistům v roce 2005 projevila tehdejší vláda Jiřího Paroubka vstřícný postoj, oficiálně tuto část českých Němců rehabilitovala a finančně podpořila projekt Dokumentace osudů aktivních odpůrců nacismu, který byl realizován Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR, Národním archivem a Muzeem města Ústí nad Labem. Jedním z výstupů byla mimo jiné velmi zdařilá putovní výstava Zapomenutí hrdinové.
Proč došlo v roce 1945 a dalších měsících k odsunu německého obyvatelstva? Jaké byly jeho okolnosti?
Po skončení druhé světové války a obnově Československa došlo k nucenému vysídlení zhruba tří milionů Němců z Československa, což představovalo přes 90 % tohoto obyvatelstva. Vysídlení se plánovalo už v československém exilu a byl při něm aplikován princip kolektivní viny. Od prvních týdnů po skončení války až do podzimu 1945 docházelo k takzvaným divokým odsunům, které probíhaly formou živelného vyhánění civilního obyvatelstva na hranice. Každodenní život německého obyvatelstva byl navíc ovlivněn různými restrikcemi jako bylo například vyvlastňování soukromého majetku, omezování kulturního a náboženského života, zákaz volného pohybu a vycházení po určité hodině z domů, zákaz užívání německého jazyka na veřejnosti a vyučování německých dětí na všech školách. Němci museli na mnoha místech nosit vnější identifikační symboly, většinou v podobě bílé pásky přes rukáv s písmenem „N“, u antifašistů to mohla být páska červeno-bílá nebo rudá. Dalším projevem poválečné represe bylo zřizování internačních a pracovních zařízení pro Němce, ve kterých, především v důsledku podvýživy a nevyhovujících hygienických podmínek, často umírali. Další fází transferu Němců za hranice československého státu byla jeho „organizovaná“ část probíhající od ledna do listopadu roku 1946. Jednalo se o transfer schválený představiteli vítězných mocností zasedajících na Postupimské konferenci, jenž měl probíhat spořádaně a v humánních podmínkách. Během tohoto období byla zřizována takzvaná sběrná střediska. Odsunované osoby si mohly s sebou vzít zavazadla o hmotnosti 30–50 kg. Za zvláštních pravidel byly vypravované transporty s antifašisty. Tyto transfery byly oficiálně ukončeny v říjnu 1946, ale dodatečné odsuny pokračovaly i v následném období především v rámci akce slučování rodin, a odcházely také skupiny uznaných antifašistů.
Během odsunu docházelo k masakrům německého civilního obyvatelstva. Proč? Kdo byli lidé, kteří se těchto masakrů aktivně účastnili?
Pro již zmiňované období takzvaného divokého odsunu byla příznačná eskalace nacionálního radikalismu ze strany českého obyvatelstva, která byla vyústěním frustrace a negativních emocí z dob okupace. Tato fáze odsunu ovšem nebyla spontánní a živelnou akcí vedenou zdola, jak se předpokládalo dříve, nýbrž ji zajišťovaly jednotky československé armády, Revoluční gardy a různé bezpečnostní a pořádkové služby. Doprovázena byla násilnými excesy, krádežemi a rabováním. V tomto ohledu nechvalně prosluly právě Revoluční gardy, které vůči německy hovořícímu obyvatelstvu vystupovaly velmi razantně. Často se zde projevovala touha po odplatě a rychlém obohacení.
O jaké násilnosti například šlo?
Takzvané divoké odsuny probíhaly na různých místech pohraničí. Jelikož v této době nebyly ještě stanoveny konkrétní a závazné pokyny k provedení oficiálního transferu, docházelo ke značně tvrdému, až nelidskému zacházení s Němci bez ohledu na jejich osobní vinu či nevinu. Mediálně je známý „postoloprtský masakr“, který se i vzhledem ke značně vysokému počtu obětí z řad civilního obyvatelstva německého původu (763 obětí), řadí mezi nejtragičtější. Méně známým případem poválečných násilností, který bych přiblížila, je takzvaný chomutovský pochod smrti z 9. června 1945. V tento den se dle vyhlášky shromáždilo několik tisíc mužů na zdejším fotbalovém stadionu, kde bylo několik údajných příslušníků SS veřejně mučeno a ubito. Odtud byl později vypraven pochod k hranicím s Německem, na kterých měli být Němci předáni sovětské armádě. Přesun byl opět provázen násilnostmi a zabíjením. Překročit hranici se ovšem nepodařilo, Rusové do Saska pustili jen malou skupinu chomutovských mužů. Další část vyhnanců tak skončila v pracovních táborech v Záluží u Mostu. „Divoké odsuny“ ovšem neprobíhaly pouze v pohraničí, ale také ve vnitrozemních oblastech, kde žila početnější německá menšina, jako tomu bylo například na Jihlavsku nebo v Brně. Mimochodem Brno dnes patří asi mezi nejaktivnější města, která se svou stinnou poválečnou minulostí rozhodla vypořádat. Takzvaný brněnský pochod smrti z konce května roku 1945, během něhož bylo německé obyvatelstvo složené převážně z žen, dětí a starých lidí vyháněno k rakouské hranici a v jehož průběhu a na následky zemřelo zhruba 1700 osob, je každoročně připomínán akcí Pouť smíření. V roce 2015 v souvislosti se 70. výročím konce druhé světové války byl v návaznosti na tento již tradiční pietní pochod vyhlášen Rok smíření, během něhož brněnská radnice přijala Deklaraci smíření a společné budoucnosti, ve které vyjádřila upřímnou lítost nad touto událostí.
Proč se o tragických okolnostech odsunu dozvídáme až v posledních letech?
Komunistický režim téma nuceného vysídlení Němců systematicky tabuizoval. Tehdejší oficiální výklad poválečný odsun ospravedlňoval s odkazem na předešlé události spojené s obdobím takzvané sudetské krize v pohraničí na konci třicátých let a následnou německou okupací českých zemí. V české společnosti se tak etabloval příběh o „mnichovské zradě“ a nacistickém běsnění, jehož logickým vyústěním se stal odsun nepřátelského obyvatelstva, který nebyl ničím jiným než spravedlivou odplatou. Následující „socialistická generace“ byla o životě a působení Němců v českých zemích informována minimálně, během školní výuky jim byl navíc předkládán tendenční výklad dějin. Otázka poválečného nuceného vysídlení Němců se tehdy diskutovala pouze v československých disidentských a exilových kruzích, tyto myšlenky se však k širší veřejnosti nedostaly. Až po roce 1989 se otevřel prostor pro objektivnější a kritičtější zkoumání této problematiky a vznikly také nové možnosti její prezentace. K popularizaci tématu pak významně přispělo pražské občanské sdružení Antikomplex, které v roce 1998 založila skupina mladých studentů. Velký ohlas zaznamenala zejména jejich dvojjazyčná putovní výstava Zmizelé Sudety z roku 2002, která prostřednictvím komparace dobových a současných fotografií zachycovala proměnu pohraničí českých zemí po roce 1945 a téma poválečné výměny obyvatelstva v „Sudetech“ tak ukazovala skrze změny a důsledky pro zdejší krajinu.
Některým Němcům bylo dovoleno v Československu zůstat. Proč?
Po ukončení hlavní etapy organizovaného odsunu zůstalo v tehdejším Československu okolo 240 000 Němců. Do transferu nebyli zahrnuti a v Československu mohli nebo museli zůstat nepostradatelní odborníci a specialisté významní pro nerušený chod národního hospodářství a průmyslového podniku (jednalo se především o horníky), příslušníci národnostně smíšených rodin, uznaní antifašisté (kteří měli sice možnost získat zpět československé občanství, avšak v důsledku protiněmeckých nálad jich byla velká část nucena Československo opustit), osoby vyjmuté z odsunu cestou milosti (staří a těžce nemocní lidé) a Němci židovské původu. V zemi zůstaly také osoby, kterých se týkaly v roce 1947 již nerealizované transporty.
Jak se k nim zdejší společnost chovala?
V poválečném Československu panovaly ve většinové společnosti silně protiněmecké nálady, které se v průběhu doby měnily od nenávisti k trpěnému soužití. S nástupem komunistického režimu se také začala postupně odstraňovat různá represivní a exkluzivní nařízení, která byla proti Němcům namířena, v roce 1953 jim pak byla plošně přidělena československá státní příslušnost. Ze strany státu ovšem byly uplatňovány snahy Němce asimilovat. Sami zástupci německé menšiny to nazývali jako „tichou asimilaci“, která probíhala zřejmě nejintenzivněji skrze jazyk, což například znamenalo, že po celou dobu komunismu nevzniklo žádné menšinové školství v německém jazyce. Tímto zásahem dodnes německá menšina v České republice trpí, většina zástupců střední a nejmladší generace tak až na výjimky německý jazyk neovládá vůbec, nebo na velmi nízké úrovni.
Jaká je dnes nálada v německých rodinách, které v Česku zůstaly? Hlásí se ke svému původu?
V současné době se k německé národnosti dle sčítání lidu hlásí 18 772 osob, což bylo v porovnáním s předcházejícím cenzem z roku 2001 zhruba o polovinu méně. Předpokládá se ovšem, že osob německého či česko-německého původu žije v České republice více. Především z řad zástupců německé menšiny zaznívá, že se jedná o důsledek negativních zkušeností z období komunistického režimu, kdy se někteří občané německé národnosti ke svému původu nehlásí. Ovšem to, že se jedná o pouhé odhady je dáno také tím, že deklarace národnosti je v rámci sčítání lidu již nepovinným údajem a je respektována jako soukromá věc každého z nás. Přesto lze ovšem po roce 1989 hovořit o obrodném procesu, který v rámci německé menšiny v tomto období nastal. Zrodilo se mnoho nových svazů a organizací po celé České republice, které si spolu s již stávajícím Kulturním sdružením vzniklým v období pražského jara za svůj cíl stanovily podporu a péči o německý jazyk a kulturu. Největším problémem těchto spolků však není to, že by se jejich členové báli vystupovat a „skrývali se“, byť jisté obavy u některých osob předválečné a válečné generace přežívají bezesporu dodnes, nýbrž je to mnohem více absence mladých lidí, kteří by zaručovali kontinuitu a životaschopnost skupiny.
Jak se stavěla k odsunutým německá společnost?
Situace československých Němců v jejich nové vlasti byla komplikovaná. V mnohých případech se setkávali s nepochopením a neochotou ze strany místních obyvatel, jejichž situace ve zničeném a zbídačeném poválečném Německu nebyla rovněž vůbec jednoduchá. Převážně byli nově příchozí imigranti rozmisťováni na venkov či do malých měst, kde je místní vnímali jako cizorodý element, jenž se od původní komunity odlišoval kulturně, religiózně i jazykově. Někteří vysídlenci se tak snažili co nejrychleji asimilovat, ti, kteří se naopak ke své původní identitě hlásili, se mohli potýkat s různými problémy na cestě k integraci do tamní společnosti. První roky po válce vysídlenci navíc trpěli bezdomovectvím a chudobou. Ke zlepšení jejich životních podmínek přispěl od roku 1952 ve Spolkové republice platný zákon o vyrovnání břemen (tzv. Lastenausgleich), na jehož základě došlo k odškodnění německých občanů, jejichž majetek byl v Československu zkonfiskován.
Jak se s nastalou situací vyrovnávaly odsunuté rodiny?
Pro generaci, která nucené vysídlení zažila, znamenala ztráta domova a majetku bezpochyby velmi bolestnou a traumatickou zkušenost. Mnozí z nich se proto rozhodli ihned v prvních poválečných letech sdružovat ve vysídleneckých organizacích, zakládali krajanská muzea a vydávali literaturu a noviny, které měly za úkol vzpomínky a informace o původní domovině připomínat a uchovávat a budovat tak společnou paměť a identitu tohoto „osudového společenství“. Všechny tyto aktivity pak mohly fungovat jako jakýsi prostředek k truchlení a překonávání traumatu z vyhnání. V tomto případě ovšem hovoříme o vysídlencích, kteří svůj nový domov našli v západním Německu a Rakousku. Zcela odlišná situace panovala v Německé demokratické republice, kde tamní vládnoucí Jednotná socialistická strana Německa prosazovala řízenou tabuizaci odsunu a zdejší němečtí vysídlenci byli prohlašováni za „přesídlence“ bez možnosti se sdružovat. Z pohledu generačního srovnání panují také rozdíly. Zástupci druhé a třetí generace, kteří se narodili v poválečném Německu a Rakousku, jsou zde již plně integrováni. Většina z nich o původu svých rodičů nebo prarodičů sice ví, jen málokteří se však s původní domovinou svých předků ztotožňují.
V české diskusi o odsunu se často mluví o strachu z požadavků Němců na svůj majetek. Měli bychom se toho skutečně obávat?
Zde opět bezesporu panují generační odlišnosti. Zatímco v první generaci vysídlenců bychom zřejmě ještě našli jednotlivce, kteří by chtěli o navrácení majetku usilovat, pro jejich potomky narozené v Německu či Rakousku již otázka navracení majetku není podstatná. V roce 2015 navíc z oficiálních míst Sudetoněmeckého krajanského sdružení zaznělo gesto smíření, když se jeho zástupci rozhodli vypustit ze stanov organizace „majetkové nároky“ vůči České republice a „práva na návrat do vlasti“.
Rozhovor je doplněn fotografickou sérií Lukáše Houdka s názvem Musíš zapomenout na Johanna, která zpracovává téma zaniklých německých obcí na Tachovsku.