Doktor Salim Murad se věnuje výzkumu a výuce politologie, společenských věd a migrace na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity. Vedle budoucích českých učitelů vyučuje americké studenty na New York University Prague a v rámci mezinárodního magisterského programu EMMIR (European Master in Migration and Intercultural Relations), který sdružuje síť univerzit z Německa, Norska, Česka, Ugandy, Súdánu, jižní Afriky a Slovinska. Studoval na Masarykově univerzitě v Brně a Univerzitě Komenského v Bratislavě. Absolvoval mimo jiné stáž v Refugee Studies Centre Oxfordské univerzity a na Kodaňské univerzitě a absolvoval studijní cestu po USA jako The German Marshall Memorial Fellow. Ve svém výzkumu se zaměřuje především na etnické stereotypy v reklamě a na téma média a migrace.
V rámci reakce na tzv. uprchlickou krizi se rozvinula poměrně vyhrocená společenská diskuse o tom, nakolik jsou Češi xenofobní či rasističtí. Vy se analýzám domácích i zahraničních výzkumů na toto téma dlouhodobě věnujete. Co tedy ukazují?
Z průzkumů veřejného mínění, ať už těch domácích či celoevropských, vyplývá zcela jasně, že česká společnost není dlouhodobě nakloněna imigraci. V tomto se za poslední dekádu změnilo málo. Co se však dramaticky změnilo, je, že imigrace dříve nebyla tématem ve veřejné a politické debatě tak jako je nyní. Například čísla Eurobarometru říkají, že zatímco v roce 2013 jmenovalo v Čechách imigraci jako jednu ze tří největších výzev pro EU jen 11 procent dotázaných, v září 2015 už to bylo plných 69 procent. Tato čísla ČR řadí na druhé místo hned za Maltu a před Itálii, což je zajímavé při počtu žadatelů o mezinárodní ochranu u nás a v těchto i dalších zemích.
Hraje v názorech na migraci a odlišná etnika roli vzdělání, věk a ekonomické postavení respondentů?
Pokud jde o xenofobii a rasismus, je spíše více důvodů být zneklidněn, než si říkat, že je u nás vše v pořádku a že se to týká pouze malé zradikalizované skupiny obyvatel. Za velmi varovnou bych považoval mezi jinými zprávu Sociologického ústavu Akademie věd „Co si Češi myslí o muslimech, Syřanech a Romech?,“ v níž autoři Lucie Hrubá a Aleš Kudrnáč píší, že: „Názory na jiné národy a etnika nesouvisí ani tak s pohlavím, věkem ani vzděláním, ale spíše s přesvědčením o vrozené nižší inteligenci a s vírou v nadřazenost některých kultur.“ Abychom to shrnuli – na rozdíl od mnohých diskutujících na sociálních sítích se nedomnívám, že Češi nemohou být rasisté, protože to „nemají v genech.“ Je potřeba si přiznat, že podle věrohodných výzkumů má část české společnosti problém. A postavit se k tomuto problému čelem je důležité. Nejen kvůli cizincům, ale hlavně kvůli budoucnosti demokracie a lidských práv ne jen pro cizince a menšiny, které v zemi žijí, ale kvůli úrovni lidských práv pro všechny občany, kvůli politické kultuře a demokracii jako takové.
Nejsou negativní názory vyplývající z průzkumů v rozporu s tím, že u nás žije bez zásadních problémů téměř půl milionu cizinců?
Například z nedávného Evropského sociálního průzkumu: Jak se Evropané liší ve svých postojích k migraci? opět vyplývá, že česká společnost je, pokud jde o imigraci, prakticky jedna z nejvíce skeptických v Evropě, pokud vůbec ne ta nejvíce skeptická. A je i v rámci EU jedna z nejméně nakloněných také imigraci z ostatních členských zemí, což nás dostává do zajímavého paradoxu, neboť ekonomika doslova volá po zahraničních pracovnících, zatímco občané byli a jsou jasně proti. Paradoxně největší fanoušci imigrace nejsou na vysokých školách nebo v nevládních organizacích, ale ve firmách, pro něž jsou cizinci důležitým zdrojem zisku. Nejen pro tyto firmy, ale pro celou ekonomiku.
Objevuje se kritika tzv. politické korektnosti, v jejímž zájmu se nehovoří otevřeně o negativních dopadech migrace či problémech s etnickými skupinami jako jsou u nás Romové. Pěstuje se u nás dle výzkumů více či méně než v zahraničí?
To je další těžká otázka. Při hledání odpovědi je dobré spojit více hlasů. Proto na toto téma pořádáme debaty mezi českými, německými a americkými studenty. Je jasné, že v každé zemi uvažujeme o politické korektnosti v jiném kontextu současné situace a také v úplně jiných historických souvislostech. Obsahové analýzy našich médií nás učí, že ta politickou korektností ve smyslu jaký naznačujete rozhodně „netrpí“. Navíc ani v západních společnostech by politická korektnost, dle mého, neměla rozhodně vést k „zamlčování“ čehokoliv, ale měla by naopak komunikaci usnadňovat právě tím, že se nebudeme častovat emočně vypjatými, necitlivými nálepkami. Možná přes dobré záměry vedla v extrémní podobě politická korektnost někde spíše k opaku a znesnadnila otevřenost a schopnost se domluvit. Ale my se setkáváme s druhým extrémem: Stačí jakýkoliv výmysl nazvat jako politicky nekorektní a máme tendenci mu spíše naslouchat jako něčemu automaticky „pravdivému“ a s vírou ve svobodu navíc i „odvážně vyřčenému“.
Liší se dle vaší zkušenosti nějak studenti z různých zemí, se kterými pracujete, co se týče pohledu na migraci a odlišná etnika?
Osobní zkušenost je jednou z překážek rychlé generalizace a rychlých soudů. Proto jsme se třeba na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity snažili mezi prvními v republice začít s magisterským studiem migrace. Velmi otevřeně, kriticky a snad poctivě se zamýšlíme nad tématem migrace. To, že výsledky naší práce se spíše nedaří prezentovat v naší rychlé době krátkých, zjednodušených mediálních sdělení a předem hotových soudů, je zjevným problémem. Co nám však přináší obrovskou radost, jsou naši studenti a studentky, ať již z Čech, či zahraničí. Zkušenost z pobytu v zahraničí, dokonce ve zdrojových zemích migrace, jim přináší zodpovědnost a zdrženlivost a hlavně poznání, že před vyřčením rychlého soudu je třeba se důkladně a z ověřených zdrojů, nebo dokonce je-li to možné sám na místě, informovat.
Jaký vliv mají politici, jejich výroky a postoje, a liší se politická kultura v této oblasti od zahraničí?
Jak nám jasně ukazuje situace doma či v Británii po Brexitu nebo po nedávných prezidentských volbách v USA, výroky politiků mají obrovský vliv na kulturu veřejné debaty zejména právě v otázkách jako je migrace, menšiny a genderová rovnost. Nám se v uplynulých dvou letech podařilo „dohnat a předehnat“ to, co je na samotné hranici mezi politickým demokratickým mainstreamem a extremismem v západní politické debatě. Bezpečnostní rizika spojená s migrací jsou reálná, ale aby toho nebylo málo, jsou navíc spojená i s politickým obchodováním se strachem. To je však bohužel fenomén, který roste v celé západní Evropě, kdy se hodnoty liberální demokracie stávají rukojmí extremistů, kteří si bojem proti sobě vzájemně pomáhají v dobývání veřejného diskursu, vzájemně si pomáhají v psychologické válce, jejíž obětí zdá se je právě liberální demokracie. Zrovna včera mne předjelo na dálnici auto, které mělo na zadním skle nápis „stop migrantům“. Co tím jeho majitel, nebo majitelka, jinak jistě starostlivý a dobrý rodič, který si na auto také umístil varování, že v autě veze dítě, má na mysli? Teroristy? Uprchlíky? Těch 14 žadatelů o azyl, kteří u nás vloni na sto tisíc obyvatel žádali o přijetí? Nebo těch půl milionu cizinců, kteří u nás žijí a tolik pozitivně přispívají k růstu naší ekonomiky?
Jaký má vliv na postoje společnosti k cizincům naše historie?
Historie je bezpochyby jedním z klíčových bodů celé naší debaty o jinakosti. Po dvou totalitách, vlnách etnického čištění a nacionalismu by nás právě vlastní historie měla vést k opatrnosti v souzení celých skupin obyvatel, měla by nás vést k racionalitě debaty o současných výzvách, před kterými stojíme. Čím víc jsou mnohá nebezpečí reálná, tím spíš by naše reakce měla být uvážlivá a formulovaná na základě logického uvažování a ne hysterie. Opět ne jen kvůli „těm druhým“, ale kvůli kvalitě soužití nás samých.
A jakou roli hrají média?
Podle Newton Media byla počtem příspěvků tzv. migrační krize u nás nejvýznačnější mediální událostí roku 2015. Média se doslova předháněla ve fenoménu získávání podílu na mediálním trhu prezentací uprchlické krize jako mediálního spektáklu. Bylo by skvělé, kdyby při pozornosti, jaké tématu naše média věnovala, poskytovala stejnou pozornost i základním principům kvalitní poctivé žurnalistiky, především ověřování faktů a nestrannosti.
Z vašeho životopisu vím, že ačkoli vaše jméno zní arabsky, pocházíte z jižních Čech. Ovlivňuje to nějak váš život a práci?
Ano, jsem jihočeský rodák, moje maminka je Češka, otec Kurd, který žil v Československu od svých šestnácti let. Jsem rád, že díky vašemu bulletinu mohu oslovit vaše čtenáře, příští rodiče, aby dobře zvážili, zda dají dětem exoticky znějící jméno, zejména to odkazující svým původem k blízkovýchodním končinám. Pokud se pro něj rozhodnou, musí zvážit důsledky. Z vlastní, doslova každodenní zkušenosti (a zejména v posledních měsících dost intenzivní zkušenosti), vím, že přes jméno – písmenka, která jsou mně osobně naprosto lhostejná – se lidé často nemohou dostat. I moji rodiče se poučili a můj mladší bratr má již klasické „české“ jméno, a tak jsem schopen s empirickou přesností doložit, že jeho každodenní zkušenost je od té mojí naprosto odlišná. Například při kontaktu s úřady nemusí podepisovat doklad, že porozuměl češtině a tak dále.
Rozhovor byl publikován v Bulletinu Slovo.
Foto: Archiv Salima Murada