„Můj syn se narodil s tělesným hendikepem, proto mám sama mnoho přímých zkušeností s domněnkami některých lidí o někom, kdo třeba vypadá trochu jinak,“ popisuje pro HFC britská fotografka Cari Hughes, zakladatelka iniciativy Same but Different (Stejní, ale jiní). „Pro rodiče je to frustrující. Ještě víc ale pro člověka, kterého se to přímo týká,“ dodává. V nejnovější sérii portrétů představuje několik lidí s poruchami učení i dalšími hendikepy. A to při jejich každodenních činnostech spolu s jejich příběhy a sny. Snaží se skrz ně zaměřit spíše na jejich schopnosti i přednosti a ukázat, že i lidé s hendikepem žijí běžný život. Fotografie spolu s příběhy najdete níže v článku.
Cari založila organizaci Same but Different před dvěma lety. Ta je specifická tím, že se na osudy lidí skrytými za hendikepem snaží upozornit prostřednictvím umění. „Skrz vlastní zkušenost s mým postiženým synem jsem došla k názoru, že lidé si často všímají zejména jeho stavu, až potom jeho osobnosti. Právě na toto chci ve své práci poukázat,“ líčí v rozhovoru pro HFC Cari. Současně věří, že skrz umění se jí může podařit stírat překážky a pomoci lidem, aby se necítili tolik odstrčení. „Můžeme toho dosáhnout tím, že jim dáme hlas,“ dodává.
Život za hendikepem
Vytvořila proto fotografický cyklus s názvem We Can, skrz který se snaží zdůraznit schopnosti portrétovaných oproti častému zaměření se na jejich hendikep. Ráda by rozproudila diskusi o představách o schopnostech lidí především s různými druhy poruch učení. Výsledkem je série fotografií doplněná o příběhy a citace portrétovaných. „Lidé jsou často velmi zbrklí ve svém hodnocení druhých nebo jejich schopností a na základě toho pak činí různá omezení,“ vysvětluje. „Chtěla bych docílit toho, aby se lidé před vynesením soudu zamysleli nad tím, co všechno mohou lidé s poruchami učení dokázat,“ doplňuje.
Cari Hughes při práci na tomto fotografickém cyklu nejvíc překvapilo, že všichni oslovení s účastí v něm nadšeně souhlasili. „Na druhou stranu jsem byla hodně smutná ze zjištění, že se téměř každý z nich setkal pro svou odlišnost se šikanou. Je to smutná reflexe společnosti,“ říká. Je však optimistická a věří, že i za pomoci umění a zveřejňování příběhů kokrétních lidí se postoje části společnosti změní.
Kate, 36 let, Buckley
„Jsem ráda se svou rodinou, ráda se procházím, poslouchám hudbu, mám vlastně ráda hodně různých věcí. Právě procházím kurzem na Coleg Cambria. Probíráme tam zdravý životní styl, maloobchod, administrativu a mediální práci nebo pečení,“ popisuje své záliby Kate. „Mým nejoblíbenějším předmětem je administrativa a média, protože se tam učíme spoustu různých věcí a navíc mám ráda počítače. Ráda u psaní poslouchám hudbu, protože mi pomáhá pročistit si hlavu,“ říká. „Kdybych se měla charakterizovat, řekla bych, že jsem bystrá, přátelská, starostlivá a svým způsobem velmi společenská. Na druhých mám ráda dobrou osobnost,“ popisuje svůj charakter Kate. „Na škole jsem byla šikanovaná, ale řekla jsem o tom učiteli,“ mluví o svých zkušenostech se šikanou. „Toužím po přátelích a miluju mé studium. Když nejsem ve škole, zbožňuju čas strávený s rodinou. Máme tři psy,“ dodává.
Kate má Downův syndrom a potýká se s potížemi při učení. Celý její příběh najdete ZDE.
Paige, 20 let, Bagillt
„Hendikep vás v určitém ohledu činí jedinečným, odlišuje vás od ostatních. V některých případech vám může postižení pomoci. Potkala jsem pár lidí, kteří ho využívají k pomoci sobě sama a funguje to výborně. Můj hendikep mě nutí přemýšlet jinak. Přemýšlím rychle a to je pro mě výhodou v tom, co dělám. Například v rychločtení. Někdy mám také více energie. Je těžké to popsat,“ vysvětluje Paige podstatu své jinakosti.
Page se potýká s autismem nebo ADHD. Celý její příběh najdete ZDE.
Neisha, 19 let, Mold
„Strašně ráda se dívám na televizi a hraju hry. Mám ráda hry s Pokémony. Kdybych se měla popsat, řeknu asi, že jsem šťastná, divoká, milá a přátelská. To stejné mám ráda i na ostatních,“ charakterizuje své vlastnosti Neisha. „Lidem, kteří mě kritizují, bych vzkázala, že to, že mám postižení, neznamená, že je se mnou něco špatně. I přesto chodím do školy, i když do speciální, pracuju a interaguju s lidmi. Jsem dobrá v plavání a basketu,“ popisuje své koníčky. „Přestože jsem po mozkové obrně, můžu chodit, měla jsem ale kvůli tomu problémy s některými lidmi, kteří se mi smáli. Já se ale ponížit nenechám. Nerozumí tomu, proč když umím chodit, potřebuju vozík. Já ale nedokážu chodit delší vzdálenosti. Vždy jim říkám, aby toho nechali a zamysleli se sami nad sebou a svými potřebami,“ uzavírá.
Neisha se potýká s následky mozkové obrny. Celý její příběh najdete ZDE.
Scott, 20 let, Connah’s Quay
„Chodím do školy a tento rok se zaměřuju na péči o zvířata. Mám to opravdu rád, protože mám sám hodně zvířat a pomáhá mi to se o ně starat lépe. Mým snem je stát se farmářem a chovat tolik druhů zvířat, kolik budu moct,“ vypočítává své sny Scott. „Lidé někdy říkají, že něco dělat nemůžete a vás to skoro přesvědčí, že mají pravdu. Pak se ale ohlídnete a zjistíte, že můžete. Možná se učím pomaleji, ale můžu pořád dělat to stejné jako ty,“ říká. „Lidé by nás měli přestat shazovat, protože to prostě není fér. Neměli by nás soudit, protože na světě není nikdo normální, nikdo není dokonalý. Zvířata také zaslouží respekt, když se zamyslíme nad tím, kolik produktů od nich dostáváme. Jsou na světě také hodně dlouho, déle než my. Starání se o ně je pro mě terapie,“ dodává.
Scott trpí poruchami učení. Jeho příběh najdete ZDE.
Mark, 20 let, Mold
„Rád píšu písničky, příběhy a někdy také dělám videa na Youtube. Mám svůj vlastní herní kanál, prázdninový kanál a dělám blogy. Miluju cestování a jednou jsem jel do Řecka na svatbu mého bratra. Byl jsem jeho svědek. Rád poslouchám AC DC, Bon Jovi, Thin Lizzy a podobnou muziku. Mám ale rád i rock a country. To všechno mě dělá šťastným,“ říká Mark. „Smutý jsem byl, když mě lidé šikanovali. Lidé mi někdy nadávají a jsou zlí. Jsem z toho opravdu hodně smutný. Lidi vás šikanují, aby si z vás dělali srandu a vy jste byli za blbce. Já jsem se s tím svěřil mojí mamce a ta mi pomohla. Ostatním bych poradil to stejné,“ svěřuje se se zkušenostmi se šikanou. „Myslím, že jsou tři věci, které můžou lidé dělat. Za prvé být šťastní, zadruhé se víc smát a zatřetí se zaměřit na svou práci, protože čím víc pracujete, tím více se vzděláváte a zdokonalujete,“ uzavírá.
Mark má Downův syndrom a poruchy učení. Jeho celý příběh najdete ZDE.
Olivia, 19 let, Wrexham
„Vždycky jsem chtěla pracovat se zvířaty. Neměla jsem ráda školu, protože jsem vždycky byla společensky úzkostlivá a prostě jsem nezapadala. Necítila jsem se příjemně a byla jsem šikanovaná,“ začíná své vyprávění. „Pořád vidím ty, kteří mě ve škole šikanovali, a vím, že jejich život není o moc lepší. Ničeho nedosáhli, jen toho, že mi ubližovali. Takové chování nic nevyřeší, jen z vás udělá špatného člověka,“ popisuje své zážitky ze školy. „Ne moc lidí se zajímá o zvířata. Mám takový pocit, jako bych byla seslána na Zem, abych se o ně postarala. Už odmala jsem s k nim cítila velmi silné pouto. Mnohem silnější než k lidem,“ říká Olivia. „Pokud jen děláte to, co od vás okolí očekává, skončíte v mizérii a depresích v zaměstnání, které dělat nechcete. Když ale následujete svou vášeň, budete se chtít ráno probouzet a vstávat do práce. Nebude vás tolik zajímat, kolik vyděláváte nebo kde žijete. Je to o tom, co děláte, a to udržuje tlukot vašeho srdce a vás šťastné. Je to krásné,“ dodává.
Olivia má potřeby emocionální a sociální podpory. Celý její příběh najdete ZDE.
Peter, 24 let, Wirral
„Kdybych se měl popsat, asi bych řekl, že jsem entuziastický, starostlivý a tvrdě pracující. Miluju koně a jsou mojí vášní. Mám je rád proto, že dokáží vycítit, jak na tom jste. V Sheffieldu je speciální Olympiáda pro lidi s hendikepy v učení. Učastním se jich i já v jezdectví, což zahrnuje tři disciplíny – drezura, péče o koně a stopování,“ mluví o své vášni Peter. „Myslím, že by lidé s postižením měli mít možnost vyzkoušet různé věci. Aspoň to zkusit a pokusit se dostat na vyšší úroveň. Je to důležité, protože lidé s postižením jsou stále lidé, jako každý jiný,“ říká. „V minulosti mě šikanovali, ptali se mě, proč chodím do školy pro postižené. Utahovali si ze mě. Mrzelo mě to. Řekl jsem to tehdy mamce a ta se mě zastala. Lidé se potřebují dozvědět o našich hendikepech víc,“ reflektuje své zkušenosti se šikanou. „Mám rád společnost a rodinu, kterou jsem už dlouho neviděl. Nepotkávám ji přiliš často, protože jsem pořád přiliš zaneprázdněný. Ale rád bych to změnil. V budoucnu bych rád byl dobrovolníkem nebo sportovním komentátorem,“ uzavírá Peter.
Peter se potýká s poruchami učení. Celý jeho příběh najdete ZDE.
Daniel
„Moc rád vařím. Až dodělám školu, rád bych byl kovářem, protože jak říká moje mamka, mohl bych tím lidi dobře usadit. Rád lidi usadím, když jsou hnusní,“ říká. „Rád jezdím s mým dědou vlakem. Miluju je. Jednou jsem vlak i řídil a pak jsme se v něm spolu nasnídali. Jednou bych rád u drah pracoval. Můj nejoblíbenější výlet byl do Scarborough, kde jsme si pak dali hranolky v McDonald's,“ popisuje své koníčky a sny Daniel.
Daniel se potýká s poruchami učení. Celý jeho příběh si přečtěte ZDE.
Foto: Same but Different