„Když jsem byl dítě, opouštěl jsem dům zřídka, do kontaktu s ostatními dětmi jsem se proto skoro nedostal,“ říká nevidomý Nepálec Samrat Gautam. „Moji rodiče nedělali rozdíly mezi mnou a mým vidomým bratrem, proto jsem si jiný nepřipadal. Díky slepotě jsem paradoxně dospělejší a samostatnější, musím se víc snažit, dokázat své matce, že se o sebe umím postarat.“ Samrat je zcela nevidomý, pracuje na masérské klinice Seeing Hand v Pokhaře v Nepálu, kde působí právě nevidomí maséři, mezi jejichž klienty patří zejména lidé na trecích. Zažívá nějakou diskriminaci? „Například před dvěma dny jsem vešel do restaurace a chtěl si objednat jídlo, ale nikdo mě neobsloužil. Personál mě ignoroval, neodpovídal na mé otázky.“ Samrat si myslí, že takové situace jsou výsledkem malé informovanosti a neporozumění tomu, jaký je život nevidomých. „Někteří lidé vůbec nepřemýšlí, jaký je život bez zraku, někteří si to třeba umí představit, ale přesto to ignorují,“ vysvětluje. Masérem se stal především proto, aby se mohl ekonomicky osamostatnit, chtěl si pořídit vlastní telefon, pozvat přátele na večeři nebo cestovat. Začátky byly náročné. „Veškerá výuka anatomie, fyziologie a masážních technik probíhala v angličtině, ale já jsem tou dobou byl schopný říct maximálně tři slova,“ popisuje. Co je pro nevidomého maséra nejdůležitější? „Jistota a schopnost číst v lidech. Pochopit, co lidé potřebují. Kromě toho slušnost, pokora a komunikace.“ Samrat za svou kariéru už namasíroval přes tři tisíce klientů.
Odkud pocházíte, z jakého prostředí?
Moje rodné město je asi půl hodiny od Pokhary. Pocházím ze střední třídy, moje matka je farmářka bez vzdělání a otec taxikář, má pronajaté taxi. Mám jednoho staršího bratra, který je vidomý a pracuje taky jako taxikář. Moje rodina žije tady v Pokhaře, asi půl hodiny cesty autobusem odtud. Teď je mi třicet let a v Seeing Hands pracuji už deset let.
Jaké jste měl dětství?
Když mi byly asi dva roky, onemocněl jsem a matka mě vzala do nemocnice, aby mi zajistila léky. Já jsem sám od sebe pořád hýbal očima, máma se proto bála, že se mnou není něco v pořádku. Pak mě vzala ke specialistům a ti jí řekli, že budu úplně nevidomý. Byla mi v dětství obrovskou oporou. Když mi bylo šest let, poslala mě do internátní školy pro nevidomé, takže jsem mohl získat základní vzdělání. Poté jsem šel na univerzitu tady v Pokhaře. Po studiích jsem přišel sem, do Seeing Hands. Nejprve jako praktikant a později jako terapeut.
Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste si uvědomil, že jste jiný než ostatní děti?
Když jsem byl dítě, opouštěl jsem dům zřídka, do kontaktu s ostatními dětmi jsem se proto skoro nedostal. Většinu času jsem trávil doma, s mojí rodinou. Moji rodiče nedělali rozdíly mezi mnou a mým vidomým bratrem, proto jsem si jiný nepřipadal. To se ale změnilo, když mě rodiče poslali na internát. To bylo poprvé, co jsem se kvůli svému postižení cítil smutný. Dostal jsem sice příležitost vzdělat se, ale velmi se mi stýskalo po rodině – nejvíc po mé matce.
Vybavujete si, že by si z vás ostatní děti dělaly legraci?
Ne moc. Když jsem byl dítě, zastal se mě starší bratr. Ale když jsem dospěl a osamostatnil se, začal jsem pociťovat diskriminaci. Například před dvěma dny jsem vešel do restaurace a chtěl si objednat jídlo, ale nikdo mě neobsloužil. Personál mě ignoroval, neodpovídal na mé otázky. Občas se to tak stane, někteří lidé si myslí, že nevidomí jen přijdou, nají se a bez placení odejdou.
Čím to je?
Mírou porozumění. Někteří lidé vůbec nepřemýšlí, jaký je život bez zraku, někteří si to třeba umí představit, ale přesto to ignorují. Společnost by měla být o tomto tématu víc informovaná a vláda by na tom měla mít svůj podíl. Vláda se od těchto témat distancuje. Například slepeckou hůl jsem nedostal od státu, ale od místní neziskovky, která tu podporuje slepce. Takových organizací je tu víc, nejčastěji jsou vlastněné a řízené slepci, kteří se snaží zvýšit povědomí o tomto hendikepu, prosazovat práva slepců jako rovnocenných občanů Nepálu.
Jak jste se dostal do Seeing Hands?
Po dokončení studií jsem hledal práci, protože jsem se chtěl především finančně osamostatnit. Chtěl jsem si moct dovolit vlastní telefon, pozvat přátele na večeři nebo cestovat. Asi jeden rok jsem prodával svíčky na tržišti. Pak za mnou přišel jeden přítel, který absolvoval výcvik v Seeing Hands ještě přede mnou – vysvětlil mi, jak Seeing Hands funguje a co musím udělat pro to, abych byl do tréninku zařazen. Začátky pro mě byly opravdu náročné. Veškerá výuka anatomie, fyziologie a masážních technik probíhala v angličtině, ale já jsem tou dobou byl schopný říct maximálně tři slova. Můj přítel za mnou jednou přišel a řekl mi, že musím během dvou měsíců udělat nějaký pokrok, jinak mě z kurzu vyřadí. To mě hodně vystresovalo a pracoval jsem ještě usilovněji. Po dvou měsících mě ale nikdo nevyhodil, nikdo mi ani nic neřekl. Dostal jsem příležitost, i když jsem neuměl anglicky. Myslím, že věřili v mé schopnosti. Asi po šestnácti nebo osmnácti měsících jsem dostal masérskou licenci a od té doby tu pracuji.
Kolik jste měl klientů za těch deset let?
Víc než tři tisíce.
Kolik máte obvykle klientů za den?
To záleží, kolik lidí přijde a kolik je tu zrovna terapeutů. Ne ale víc než deset. Deset je moje maximum. Víc klientů zvládnout nejde, protože kromě rukou musím při masáži používat i mozek.
Co je podle vás nejdůležitější schopnost dobrého terapeuta?
Jistota a schopnost číst v lidech. Pochopit, co lidé potřebují. Kromě toho slušnost, pokora a komunikace. Musíme umět správně prozkoumat naše klienty.
Jak se k vám klienti chovají?
Za těch deset let, co tu pracuji, nemám žádnou špatnou zkušenost se svými klienty. Všichni jsou na mě velmi milí. Někteří mě dokonce učí anglicky.
Lidé si většinou myslí, že být nevidomý znamená především komplikaci. Existuje něco pozitivního, co vám slepota přináší?
To je dobrá a těžká otázka. Díky slepotě jsem paradoxně dospělejší a samostatnější, musím se víc snažit, dokázat své matce, že se o sebe umím postarat. Díky tomu jsem tady, umím anglicky mnohem líp, než bych býval uměl na obyčejné škole s obyčejným zaměstnáním.
Někteří lidé věří, že protože postrádají zrak, mají lepší sluch. Je to i váš případ?
Ano, dalo by se to tak říct, ale spíš si myslím, že jsem na něj jen víc odkázaný. Musím pozorně poslouchat a analyzovat zvuky okolo sebe. Myslím, že mám stejně dobrý sluch jako kdokoliv jiný.
Myslíte, že jde být masérem celý život?
V mém případě? Ne. Pro svou práci potřebuji používat kromě rukou i hlavu. Hlava mi funguje dobře, ale mé tělo stárne. Občas mívám bolesti.
Máte nějaký plán, co budete dělat potom?
Nemám. Žiju okamžikem. Nepřemýšlím moc o své budoucnosti. Teď jsem tady a jsem za to vděčný.
Funguje to tady také jako místo pro setkávání se s lidmi?
Potkávám tu sice mnoho důležitých a vzdělaných lidí a mívám s nimi zajímavé rozhovory, ale snažím se mít svůj osobní a profesní život oddělený. Pro potkávání lidí mám jiné příležitosti, například hraní kriketu pro nevidomé.
Můžete mi to trochu přiblížit?
Každý tu zná kriket. Je to nejpopulárnější sport v Indii, Pákistánu i Nepálu. Existuje také kriket pro slepce. Největší rozdíl je v tom, že míček, který používají slepci, vydává zvuk, podle kterého se orientujeme. V našem týmu máme jedenáct hráčů: čtyři zcela nevidomí, jako já, tři částečně nevidomí a čtyři, kteří vidí pouze obrysy. Tady v Pokhaře máme také první ženský slepecký kriketový tým na světě.
Jste nějakým způsobem podporováni klasickým kriketovým týmem?
Nejsme, máme vlastní asociaci Centrální společenství slepého kriketu – veškerý management obstaráváme sami.
Je něco, čeho byste chtěl ve svém životě dosáhnout?
Chtěl bych se stát ještě lepším terapeutem, získat více zkušeností a ty potom předat dál. Rád bych se stal učitelem nových terapeutů. Taky bych chtěl cestovat a hrát kriket.
Kam byste se chtěl podívat?
Kamkoliv. Moji lektoři tady byli Britové – tak možná do Velké Británie?
Spoluautorka: Alžběta Mubeenová
Foto: Jiří Pasz