Jiřina a Roman dnes říkají, že se jim syn narodil v srdci. K uskutečnění jejich snu o rodině však vedla dlouhá cesta. První informativní schůzka proběhla v kanceláři OSPODu v místě bydliště. Odtud si odnesli stoh formulářů k vyplnění a upozornění, ať jsou připraveni na mnohaletý proces. „A tak jsme vyplňovali dotazníky, sepisovali životopis, sháněli lékařská potvrzení, potvrzení o příjmech, výpis z rejstříku trestů a další nezbytnosti. Když jsme měli vše vyplněné, podali jsme oficiální žádost o adopci a sociální pracovnice ji zaslala na magistrát. Ten nás poté poslal na psychologické testy a do přípravného kurzu pro osvojitele,” vzpomíná Jiřina a chválí si organizaci Dobrá rodina, která tříměsíční školení organizovala. Po jeho dokončení získali od magistrátu oficiální schválení a z žadatelů se posunuli na post čekatele.
Dlouhé čekání
Po několika měsících byli manželé zařazeni do poradního sboru složeného ze sociálních pracovnic, referentek a psycholožky, které z žadatelů vybírají vhodné rodiče. Míša byl v té době dva měsíce starý a nacházel se u přechodné pěstounky v jiném kraji. „To byl den, kterým to vše začalo, už jsme se nemohli soustředit na nic jiného,” popisuje emotivní období Jiřina. Po dvou týdnech je poradní sbor vybral a mohli se s Míšou poprvé setkat. „Byla to láska na první pohled. Z postýlky se na nás usmíval tříměsíční chlapeček a my jsme v tu chvíli věděli, že to je náš syn. Až do této doby probíhalo vše skvěle a měli jsme v celém procesu i štěstí na lidi. Při podání žádosti, na přípravce, na magistrátu, na kraji. Ale víte, jak to je. Když něco jde dlouho dobře, zákonitě se to musí zvrtnout,” svěřuje se Jiřina.
Jiřina a Roman záhy zjistili, že okamžité podání žádosti o svěření do péče nestačí a jen tak si děťátko domů neodvezou. „Jezdili jsme za synem skoro čtvrt roku, jak jsme jen mohli. Bylo to náročné psychicky i fyzicky. Jen cesta autem k němu nám zabrala dvě a půl hodiny,” popisuje Jiřina a dodává, že období by bylo ještě náročnější nebýt úžasné pěstounky, která jim vycházela maximálně vstříc. „Je nutné si uvědomit, že jde zejména o to dítě. My dospělí se s dlouhým čekáním už nějak vyrovnáme, ale malému miminku běží čas úplně jinak, pro něj je důležitý každý den,“ myslí si Jiřina, dle které by byla na místě úprava zákona, zjednodušení celého procesu a zkrácení lhůt. Systém by se také měl zpřehlednit a sjednotit pro všechny kraje.
„Konečně nám soud dal po mých několikerých urgencích termín stání a já se na pár dní nastěhovala k pěstounce na převázání citové vazby. Soud nám malého svěřil do péče před osvojením a mohli jsme si ho odvézt po dlouhých měsících domů. Konečně byla naše rodina kompletní,” doplňuje Jiřina. Po půl roce soud rozhodl o osvojení. Míša získal nové příjmení, rodný list a především již na stálo milující rodinu.
Přechodné pěstounství
Kromě dlouhých čekacích dob v procesu adopce dítěte vnímá Jiřina jako zásadní problém umísťování dětí do kojeneckých ústavů. „U pěstounky je dítě v domácím prostředí s ní a případně její rodinou. Je v péči jedné osoby, na kterou se může kdykoliv spolehnout, když pláče, když má hlad, když si chce hrát, tento člověk přijde vždy a znovu. Tak se dítě naučí navazovat citové pouto. V ústavu nikoho takového nemá,” vysvětluje.
„Osobně mám zkušenost s jednou dlouhodobou pěstounkou, která si vzala děťátko z ústavu v jeho skoro dvou letech a dítě až s ní zažilo, co to je, jít na procházku ven, že strava není jen kašovitá a nejí se jen lžící, že si s ním někdo opravdu hraje. Strašně dlouho jim trvalo, než spolu navázali citové pouto. Její dítě například odcházelo s každým, kdo mu podal ruku,” dodává s tím, že na příkladu Míši zažila, že děti od přechodných pěstounů citové pouto umí vytvořit a pouze jej přesměrují na nové rodiče.
Osvěta
Kromě systémových změn by Jiřina ocenila i osvětu ve společnosti. Míšův smíšený etnický původ totiž vyvolává mnohdy nežádoucí pozornost. „V zimě, kdy mu vybledne opálení a vlasy má schované pod čepicí, se téměř s žádnými reakcemi nesetkáváme. Na jaře zasvítí první sluníčko, pleť mu díky jeho pigmentu začne tmavnout a sundá čepici, pod kterou schovával svoje kudrnaté háro. To se pak několikrát týdně potkáváme na veřejnosti s reakcemi typu: ,Jé, to je krásné afro a ty oči.’ Změří si mě pohledem a dodávají: ,Tatínek je asi cizinec, odkud je?’” popisuje Jiřina s tím, že v podstatě jde o pozitivní reakce, velmi nepříjemné ale je, když následuje sahání na synovi vlasy. „Nikdy bych si nedovolila přijít k cizímu dítěti a sahat na něj,” dodává.
„Generace dnešních seniorů vnímala adopci jako tajemství, se kterým se často přestěhovali na druhý konec republiky, a už se o tom nikdy nemluvilo. Takže náš přístup k dítěti, kterému pomáháme poznat jeho kořeny, naprosto nechápou. Ale ať to není jen vážné, nikdy nezapomenu, jak mi sousedka přišla radostně říct, že vymyslela, jak odůvodnit sousedům, že se u nás najednou objevilo miminko. Prý jim řekne, že jsem byla na venkově u rodičů a tam porodila,” zmiňuje dále Jiřina. Pomoci by podle ní mohlo prezentovat adopci jako běžnou záležitost v médiích a kultuře. „Z vlastní zkušenosti vím, že sousedka z vesnice může změnit přístup, když uvidí v telce, že její oblíbená seriálová postava má adoptované dítě, které třeba navíc vůbec nevypadá jako ona, a vlastně jsou úplně super rodinka,” uzavírá.