Maďarská Židovka Judith Magyar Isaacson se narodila v roce 1925. V červenci roku 1944, když jí bylo devatenáct let, byla deportována do koncentračního tábora Osvětim a následně nucena k pracím v Hessisch Lichtenau. Ve své autobiografii popsala neustálý strach ze sexuálního násilí a také své pocity, když jí jednoho dne velitel koncentračního tábora Lichtenau řekl, aby ho následovala. „Dědí ženy vzpomínky na znásilnění?” pomyslela si při tom Judith. Vzpomněla si na mýtus o únosu Sabinek Římany a na další příběhy násilí na ženách. „Můj úděl není výjimečný, řekla jsem si. Zasáhlo mě starověké právo sexu a války.” Mýty a příběhy o válečném násilí na ženách připravují ženy na tuto možnost a ženy jsou tak vychovávány k tomu, aby sexuální násilí očekávaly a aby se mu případně nebránily.
V září 1944 znásilnili dva američtí vojáci dvě ženy v tiché uličce severního Londýna. Ženy šly poté nahlásit znásilnění na policii a ve své výpovědi uvedly, že se jich oba muži po znásilnění zeptali, jestli by s nimi nechtěly jít další večer tančit. Případy jako tento jasně ilustrují jeden z největších problémů, s jakým se musí výzkumníci sexuálního násilí potýkat - ve společnosti neexistuje žádná jednoznačná shoda na tom, zda je sexuální násilí zločinem či nikoliv. Ačkoli existují zákony proti sexuálnímu násilí po celém světě, to, jak se jednotlivé společnosti chovají k obětem i pachatelům, ukazuje, že neplatí žádný konsenzus. „Dodnes je často naznačováno, že oběti znásilnění nesou spoluvinu na své vlastní viktimizaci. Na rozdíl od případů vražd a krádeží oběti znásilnění musí přesvědčovat ostatní, že nevyzývaly nebo vědomě či nevědomě netoužily po tomto činu,” říká vědecká pracovnice Hamburského ústavu pro sociální výzkum (Hamburger Institut für Sozialforschung), přední odbornice na problematiku sexuálního násilí a spoluzakladatelka mezinárodní výzkumné organizace Sexuální násilí v ozbrojených konfliktech Regina Mühlhäuser.
Oběti se podle ní vyhnou obvinění ze spoluviny jen tehdy, když je sexuální násilí doprovázeno velmi brutálním napadením nebo když pachatel svou oběť během nebo po činu zabije. Mühlhäuser říká, že pracovníci výzkumné organizace „Sexuální násilí v ozbrojených konfliktech” se domnívají, že je to právě tato nejednoznačnost znásilnění, tedy existence možnosti, že lidské tělo prožívá během znásilnění potěšení, kvůli které je sexuální násilí tak efektivním prostředkem vedení války. Regina Mühlhäuser vystoupila s přednáškou v rámci ojedinělého workshopu Incorporating Sexual Violence into Czech WWII History and Its Aftermath, který 29. března 2019 uspořádal Ústav pro studium totalitních režimů na půdě Filozofické fakulty UK.
Sexuální násilí ve válečných konfliktech
Ve všech evropských vojenských kodexech je znásilnění považováno za zločin už od začátku moderní doby, ale i přesto se v praxi velmi často ignoruje. Podle Mühlhäuser navíc váleční vojevůdci počítají se sexuálním násilím jako s další potenciální zbraní, často se ho sami zúčastňují a snaží se, aby se o tom nevědělo. Během války jsou mladí muži nuceni v sobě probudit největší možnou agresi a být připraveni kdykoliv zabít či zemřít. Tak obrovský tlak ale následně armáda kompenzuje velkými svobodami. Například během druhé světové války prakticky všechny armády dovolovaly svým vojákům, aby byli sexuálně aktivní, a to i za použití násilí. Kromě pozitivního dopadu, který měla sexuální aktivita na jejich vojáky, si byli vojevůdci také vědomí katastrofického dopadu, které sexuální násilí mělo na nepřátelské společnosti a komunity, jejichž ženy byly znásilněny, obzvláště v začátcích postupu na cizí území.
Například německá armáda vedla soudní procesy s vojáky, kteří se dopustili sexuálního násilí výhradně jen na vlastním území. Sexuální násilí na východní frontě bylo z velké části tolerováno a tamní ženy byly vnímány jako rasově podřízené. Během druhé světové války se sexuálního násilí dopouštěli vojáci prakticky na všech stranách konfliktu a často nerozlišovali mezi spřáteleným a znepřáteleným obyvatelstvem. Například ženy v koncentračním táboře Osvětim čekaly na sovětské vojáky jako na své zachránce a byly pak překvapené, když je jejich zachránci znásilnili.
Znásilnění jako součást propagandy a mobilizace
Sexuální násilí během války také sloužilo jako způsob propagandy a mobilizace. Během druhé světové války se objevily nové způsoby masové komunikace a válečná znásilnění se tak poprvé dostala k velkému mezinárodnímu publiku. Když německá vojska napadla neutrální Belgii v roce 1940, spojenecká média od Británie až po Sovětskou unii detailně popsala hrůzné sexuální násilí páchané německými vojáky. Cílem bylo „mobilizovat nenávist vůči brutálním německým barbarům,” říká Mühlhäuser.
Mühlhäuser ale zdůrazňuje, že ať už v případech zveličování sexuálního násilí a s tím spojené propagandy, nebo v případech absolutního mlčení o sexuálním násilí, obětem je stejně nasloucháno málokdy. Ženy často nenahlašovaly sexuální násilí, které během války zažily, protože se tyto zážitky mohly zdát marginálními v porovnání s celkovou tragédií války. Podle Mühlhäuser je proto důležitá atmosféra ve společnosti, aby oběti sexuálního násilí měly pocit, že mohou promluvit o svých zkušenostech a že jim někdo bude naslouchat. Díky tomu více než 500 obětí japonských „ulevujících stanic,” které sloužily jako Japonskem zřízené nevěstince pro jejich vojáky, promluvilo o své zkušenosti. Naopak zkušenosti evropských žen jsou stále zmapované jen velmi málo.
Sexuální a reprodukční zdraví obětí
Není vždy zcela jasné, jestli je sexuální aktivita souhlasná, nebo ne, jestli je násilná, nebo ne. Například při sexuálním směnném obchodu ženy souhlasily se sexem výměnou za jídlo nebo ochranu. Ačkoliv s tím ženy souhlasily, jejich volba nebyla ve skutečnosti svobodná z důvodu mocenského vztahu mezi pachatelem a obětí. „Sexuální násilí není jednoduchý předmět výzkumu,” říká Mühlhäuser. Znásilnění je vnímáno nejednoznačně a je stále doprovázeno spoustou mýtů a polopravd. Právě z toho důvodu je nutné dát obětem sexuálního násilí hlas, vyslechnout si celý jejich příběh a pochopit ho ve společenském i historickém kontextu.
Před třemi týdny Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci o sexuálním násilí během války. Pro rezoluci, kterou představilo Německo, hlasovalo třináct států, Rusko a Čína se zdržely, a nikdo nebyl proti. Rezoluce ale byla schválena až poté, co byla odstraněna zmínka o nutnosti asistence obětem sexuálního násilí s jejich „sexuálním a reprodukčním zdravím.” Spojené státy totiž hrozily, že by jinak rezoluci vetovaly, protože zmínku o reprodukčním zdraví vnímaly jako podporování potratů. „Je nepřijatelné a nepochopitelné, že Rada bezpečnosti není schopna uznat, že ženy a dívky, které utrpěly sexuální násilí během konfliktu a které si očividně nevybraly otěhotnět, by měly mít právo ukončit své těhotenství,” uvedl francouzský ambasador při OSN Francois Delattre.
Ilustrační foto: Snímek ze série Lukáše Houdka s názvem Umění zabíjet