V posledních dnech si všímám četných diskusí na téma sexuální orientace, která by podle mnohých měla zůstat v ložnici. Jde prý o soukromou informaci, kterou by člověk neměl nikomu cpát. Problém je ale v tom, že velká část širší veřejnosti věc sexuální orientace nahlíží pouze sexuálně. A často právě pouze v případě LGBT komunity. Neznám přitom mnoho gayů a leseb, kteří by všem na potkání měli potřebu vykládat, s kým strávili noc a co přesně dělali.
Deklarace sexuální orientace má proto spíše sociální rozměr, který si řada lidí bohužel neuvědomuje. Informace o sexuální orientaci reálně nesouvisí jen s ložnicí. Obsahují ji četné každodenní diskuse s kolegy, přáteli, prodavačkou v obchodě nebo se spolužáky ve škole: "A nechcete ještě tuhle novou čokoládu? Přítelkyni by jistě udělala radost!", "A jak jsi trávil víkend? Jel jsi na tu přehradu sám, nebo s někým?", "Co jsi dělal včera večer? - Aha, a s kým jsi do toho kina šel?". Člověk nemusí hned mluvit o sexu, aby byl se svými sexuálními preferencemi konfrontován a buď šel s pravdou ven, nebo si vymýšlel historky o Petře (namísto o Petrovi), nebo o unisexové "polovičce", "objevu", "lásce". To je z dlouhodobého hlediska poměrně stresující. Někteří z této skrýše z důvodu obav z reakcí okolí nikdy nevystoupí. Některé z těchto strachů mohou končit i tragicky.
Pokud bychom k tomu přistupovali stejně, pak bychom asi s mými heterosexuálním přáteli nevedli většinu rozhovorů, protože by mi vlastně informace o sexuálních preferencích říkali už jen vyprávěním o víkendu stráveném společně se svým manželem na Hracholuskách, o vyraženém zubu potomka nebo o trablích s tchyní. Nedokážu si představit, že bych jim řekl, ať mi hlavně tu svou orientaci tak necpou, protože patří jen za dveře jejich ložnice.
Foto: Wikipedia