Barma byla donedávna jednou z nejtvrdších diktatur na světě. Nyní se ale rychle mění a dokáže také pořádně překvapit. S politickou transformací a uvolněním izolace i cenzury se tu rychle rozvíjejí subkultury a situace v mnohém připomíná devadesátá léta v Česku. Novinkou je v Barmě i skateboarding. Jedním z leaderů rozvoje skateboardingu v Barmě je také Pius Peru. Jaké je přinášet tento sport do země, která má za sebou desítky let útlaku a jejíž starobylá buddhistická kultura je značně odlišná od té západní? Může mít skateboarding nějaký přesah a jak se do pomoci zapojují Češi?
Jak ses dostal ke skejtům?
Když mi bylo deset nebo jedenáct, hrával jsem fotbal s kámošema. Ve škole nebo na ulici. Ale nelíbilo se mi, že jsem musel na kámoše čekat, protože potřebuješ tým. Pak jsem jednou viděl billboard s hercem, který držel skejt. Tak jsem si koupil asi za 20 dolarů prkno, i když jsem o ježdění nic nevěděl. Ale starší kluci mi radili. V té době jsme v Barmě neměli ani mobily, ani internet a ani jeden obchod s vybavením. Museli jsme všechno objednávat z Malajsie nebo Singapuru, což je dost drahé. Mým rodičům se skejty taky nelíbily, když jsem asi před deseti lety začal. Ale já jsem pak hodně jezdil doma, protože máme spoustu prostoru a taky bydlíme hrozně daleko od skejtparku. Někdy i od rána do večera, tak tomu začali věřit. Pak mi dokonce dali peníze na drahý skejt ze Singapuru.
Jak to vlastně vypadá se skateboardingem v Barmě?
Skateboarding tu nemá žádnou tradici, takže tomu lidi nerozumí. Často si myslí, že z toho budou jen zranění a nechtějí, aby děti začínaly jezdit. Ale teď se to mění, protože děti si jen hrají s mobily a na počítači. Tak jsou teď pro rodiče skejty vlastně lepší. Někdy se k nám přidají a učíme jejich děti společně.
Co policie?
S policií teď nemáme problémy, protože na ulici se sice oficiálně jezdit nesmí, ale taky ani nedá, protože jsou rozbité. Takže jezdíme buď v novém skateparku, nebo pod jedním z mostů. Nikomu ale nevadíme.
Jak skateboarding v Barmě začínal?
První skatepark u nás vznikl asi před čtyřmi lety. Jenže pak ho koupila soukromá škola a my jsme se museli přesunout do centra na parkoviště, kde jsme postavili překážky. Ale byly tam blízko vitríny obchodů a já taky jednu rozbil, což mě stálo dost peněz. Takže jsme našli jiné místo, pod mostem Hledan. To místo mám rád, protože je blízko ke mně domů (smích). Vybudovali jsme tam hodně překážek. A je tam stín, což je v Barmě důležité. Máme tu dost horko a v období dešťů hodně prší. Pod tímhle mostem bychom správně měli požádat o povolení stát, ale nějak jsme se neptali a ani stát nic neřekl.
První skatepark ale postavil stát?
No jo, v městě Naypidaw, což je sídlo armády. Příšerné město. A ten skatepark je tak 600km od nejbližších skejťáků. Taky ošidili cement, takže po pár letech je to úplně nanic.
Jak financujete rozvoj skateboardingu v Barmě?
Šetříme (smích). Někteří cizinci, co tu pracují, nám dávají dary, za které pak stavíme překážky. Nedávno jsme tu vybudovali ve spolupráci s neziskovkou Make life skate life první opravdový betonový skatepark. Ale chtělo by to více míst na ježdění. Já teď dělám na tom, aby jeden nový vznikl. Protože v Rangúnu jsou strašné zácpy a někdy trvá i dvě hodiny, než se dostanete k ježdění. Já sám teď mám malý obchod, vozím sem do Barmy skejty z Thajska, Malajsie nebo Číny, aby si lidi mohli kupovat vybavení. Prodávám přes Facebook. Lidi jsou tu chudí, tak se snažím snižovat ceny. Skejty mám v autě a prodávám z něho. Ale výhoda je, že nemusím sedět v obchodě, ale můžu při prodeji jezdit v parku (smích). Jednou chci mít svoji značku a taky podporovat ty nejlepší skejťáky v ježdění na mezinárodní závody. No a taky dostáváme dary. Třeba z České republiky dobrovolníci dovážejí vybavení. Vezmou do baťohu 20 kilo desek, koleček, bot, triček a tak. A dovezou nám je sem do Rangúnu. Pak uděláme soutěž a výherci dostanou ceny z vašich darů. A pokud si někdo nemůže dovolit nákup nějakého vybavení, snažíme se jej podpořit. Nebo koupíme světla, ať se dá jezdit i večer.
Jezdíte společně s bruslaři?
Když nás bylo pár, tak to šlo. Teď už je nás více a potřebujeme více místa. Bruslaři jsou teď více pod mostem a my v našem novém skateparku. Pod mostem je ale dost špíny, protože lidi tam vyhazují odpadky a plivou na zem. (v Barmě většina lidí žvýká betel, který nutí plivat husté červené sliny, pozn. autora).
Mají vaše aktivity i nějaký přesah?
Vlastně první soutěž, kterou jsme dělali, byla pro neslyšící děti. Učili jsme je jezdit. Nemají u nás moc šancí se zapojit do společnosti. Nám jde hlavně o to, aby se mladí lidi, slyšící nebo neslyšící, neflákali na ulici.
Jak je to v Barmě s holkama a skateboardingem?
Máme tu zatím jenom pár holek, protože většina lidí pořád o skejtech nic netuší. Ale pokud se nám podaří udělat více míst na ježdění, třeba ve školách, určitě se více holek přidá.
Co vlastně může skateboarding lidem v Barmě dát?
Skateboarding nás sbližuje. Nejenom mezi sebou, ale i se světem. Jezdí s námi i cizinci, kteří tu pracují. Učí nás anglicky a vyprávějí o světě. Ale jinak mezi skejťáky nepotřebujete jazyk! A je to smysluplné aktivní trávení času. Někteří kluci třeba trávili čas jen hraním počítačových her. Teď sportujou.
Czech on Board with Myanmar je spolupráce Čechů a Barmánců na smysluplném a udržitelném rozvoji skateboardingu v Barmě. Pod heslem „Divided by continents, United by spirit“ funguje na příspěvcích a darech, které pak dobrovolníci vozí do Rangúnu. Doposud odvezli okolo 100kg vybavení do Barmy a podíleli se na stavbě prvního skateparku v Barmě.
Spoluautorka: Kateřina Struhová
Foto: Archiv Czech on Board with Myanmar/Pius Peru
Jaký je tvůj život ve Švédsku?
Švédsko je nejlepší země! Doposud bylo velmi vstřícné ke všem kulturám. Švédsko mi dalo příležitost života, jaký bych v jiné zemi nemohla mít. Moji rodiče museli do Švédska uprchnout, já jsem se tu narodila. Jejich boj za svobodu mi tak dal příležitost dobře žít. Mám teď stejná práva jako kterýkoliv jiný Švéd či Švédka.
Jak se ti líbí na studiích v Litvě, v postkomunistické společnosti?
Ve Švédsku máme možnost si na studia půjčit, můžeme jít kamkoliv do světa. Já jsem nejdříve studovala v Paříži na Sorboně. Jednou se mě kamarád, který jel do Litvy dělat přijímačky, zeptal, jestli to nechci taky zkusit. Týden potom jsem byla přijata a stěhovala se. Bylo to hodně impulsivní rozhodnutí. Litva byla nejdříve hodně jiná, než co jsem znala. Nebyla jsem na východní Evropu zvyklá. Pamatuju si, že jsem chodila po ulicích a usmívala se. Lidé se na mě dívali jako na blázna (smích). Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla. Společnost v Litvě se vyvíjí hodně rychle a je úžasné sledovat, jak se země dere dopředu. Pracují na tom tvrdě a mladá generace je stejná jako ve všech ostatních evropských zemích. Ta starší ale není.
Cítíš se jako kosmopolitní člověk, je důležité mít mezinárodní zkušenosti?
Ano. Jsem pro globalizaci a mezinárodní společenství. Jeden z důvodů, proč jsem si vybrala medicínu, je, že chci pracovat jako lékařka pro neziskové organizace. Nechci ale, aby to znělo jako klišé. Sním o tom od svých sedmnácti. Švédská vláda má program pracovních příležitostí pro studenty středních škol. Chtějí, aby student zažil různá pracovní prostředí, aby pochopil, jak fungují. Já jsem pracovala na oddělení dětské onkologie v nemocnici v Uppsale, to u mě zájem o medicínu probudilo. Na konci školy jsme psali esej a já psala o tom, jak cytostatika ovlivňují krevní hodnoty u dětí trpících akutní leukémií.
Tahle zkušenost ti tedy zásadně změnila život?
Já pocházím z rodiny, která vždy kladla důraz na humanistické hodnoty. Vždy jsme se doma bavili o tom, jak člověk má pracovat na zlepšování své společnosti, jak pracovat s lidskými právy a tak. To bylo inspirující. Ale to onkologické oddělení mě změnilo. Potkávala jsem tam děti mého věku. Byl tam jeden pacient, já vlastně ani nesměla k němu do pokoje, jen jsem ho zahlédla skrz škvíru dveří. Měl tři relapsy akutní leukémie, byl nadopovaný kortikosteroidy, unavený a smutný. Pomyslela jsem si: tohle je někdo mého věku a máme tak rozdílný život. Tady jsem já, dívám se na něj, tam je on, leží na posteli a pomalu umírá. To mi změnilo životní perspektivu. Naučila jsem se vážit si toho, co mám.
Jak se vyrovnáváš s takovými těžkými a emotivními situacemi při své práci?
Musela jsem čelit smrti a smutku už velmi brzo, když jsme přišli o některé členy rodiny. Nějakou dobu to trvalo, ale naučila jsem se s tím vyrovnat. V medicíně tohle ale může být hodně náročné. Někdy to se mnou otřese, s celými základy. Nevím proč to tak mám, ale zatím se zdá, že se s tím dokážu poprat. Mluvím o tom, co zažívám, což mi pomáhá. A jsme si blízké s mámou, které říkám vše.
Jsi stále optimistka? Přeci jen jsi viděla a zažila věci, které je velmi těžké předat nebo vysvětlit.
Když jsem začala medicínu, myslela jsem si, že zachráníme svět. Měla jsem dojem, že změna bude jednoduchá, pokud takhle bude přemýšlet každý. Jak člověk stárne a má více zkušeností, vidí, že prostor pro změnu tu je, ale není tak jednoduchá. Já jsem pořád optimistka, ale nezavírám ani oči nad problémy, která nás obklopují. Svět se zdá stále povrchnější. Ženy jsou pod velkým tlakem, musíme mít skvělou kariéru, mít dobrého partnera, být dobrými matkami… a musíme hlavně dobře vypadat. A tohle „dobře vypadat“ se u některých lidí dostává na úroveň šílenství. To, jak daleko jsou schopní zajít. U žen je to smutné, máme toho přece tolik co nabídnout.
Co je důležité pro tebe?
Prioritou pro mě je být dobrým člověkem vůči druhým, společnosti, světu… Tím myslím snažit se zlepšit naše okolí, naši situaci. Ať už jde o bezdomovce, změny ve vzdělávání nebo zdravotní systém.
To ale může být matoucí. Také Islámský stát si zřejmě myslí, že mění svět k lepšímu. Jak poznáme co je dobré a co špatné?
Řekla bych, že dobrý svět by byl místo, kde nikdo není nucený v něco věřit. Kde je každý svobodný a jeho volby nemají dopad na životy druhých. Můj život ve Švédsku je plný příležitostí. A když vidím lidi v jiných zemích, kteří takové šance jako já nemají, cítím nespravedlnost. Neznamená to, že bychom měli všichni žít podobně, ale každý by měl mít šanci se rozvíjet, učit se a růst. Ale odpověď na tuhle otázku, jak na základní úrovni rozeznávat dobré a špatné, je těžká a já nejsem filozof.
Jsi dcera uprchlíků. Jak vnímáš své kořeny? Identifikuješ se jako Švédka nebo Kurdka?
Kurdka. Kéž bych mohla říct, že mám obě identity. Protože se cítím i jako Švédka. Švédsko ale bylo dlouho relativně daleko od všech a tak se tam lidé v minulosti moc nemixovali. Každý měl blond vlasy a modré oči. Pokud jste nevypadali takhle, každý pozná, že nejste Švédi a každý se ptá, odkud jste. Nejste nikdy plně uznaní za Švédy, i když se tam narodíte. Já nemám ani přízvuk, ale zase nevypadám jako ostatní. Teď to je dokonce tak, že tak nějak musíte dokázat, že jste… dobří. Lidé mají stereotypní myšlení a až když si uvědomí, že nejste to, co se obávali, otevřou se a jsou velmi pohostinní. Mnoho mých známých se tak cítí. Jsme souzeni, ještě než dostaneme tu šanci a názor lidí na nás se změní.
Jsi tedy součástí dvou světů. Jak tě to obohacuje?
Kurdská kultura je velmi vřelá, pohostinná, přátelská a radostná. Protančíme se jak štěstím, tak smutkem. Pohostinnost je pro mě důležitá. Mluvím taky více řečmi, což je další plus. Patřím k největší etnické skupině lidí bez vlastního státu. To mi dává pocit, že musím za něco bojovat. Že musím být aktivní, snažit se o změnu a pomoc svojí zemi, aby jednou lidé v ní byli svobodní. Mnoho Kurdů říká, že se rodíme do boje, že si to nevybíráme. Mnoho národů Blízkého východu Kurdy totiž automaticky nenávidí.
Často se setávám s tím, že lidé v tvé situaci často říkají: „Když jsem ve Švédsku, lidé mně považují za Kurdku. Když jsem v zemi původu mých rodičů, lidé říkají, že jsem cizinka.“
Přesně tak. Vidí tě jako někoho, kdo není „odsud“. Nevím proč. Já mluvím plynně švédsky, ale lidé na první pohled vědí, že odsud nejsem. Možná je to oblečením, tím jak vypadám… nevím. Někdy je to smutné, protože nepatřím nikam.
O druhé a třetí generaci potomků migrantů se mnoho diskutuje. Ty jsi integrovaná, úspěšná mladá žena. Proč si myslíš, že někteří neuspějí?
Média myslím ten neúspěch druhé a třetí generace zveličují. Jsou tak vidět více, než ti „místní“, co také neuspějí. Nemyslím, že je mezi námi nakonec tak velký rozdíl. Já jsem vyrostla v prostředí, kde byli jak imigranti, tak rodilí Švédové. Nemyslím, že neúspěch je o původu, je to více o tom, jak vás rodina vychovává, jaké máte doma priority. Někteří lidé viní z neúspěšné integrace systém. Já jsem obklopená lidmi, kteří jsou úspěšně integrovaní a taky na tom hodně pracovali. Ve Švédsku to tak je. Když na sobě pracujete, dostanete příležitost a můžete dosáhnout na své sny. Hodně se ale diskutuje o problémech mezi generacemi a o tom, jak si navzájem porozumět. Když se u nás doma spolu bavíme, rodiče mi někdy říkají, že něčemu nerozumí. Je to ale otevřená diskuze. Slyšela jsem mámu, jak mluví s jinými rodiči o problémech s jejich dětmi. Říkala jim: „Musíte pochopit, že některé věci nepochopíte. A smířit se s tím.“
Pamatuješ si první návštěvu země tvých rodičů?
Byla jsem ještě holčička. Viděla jsem poprvé zemi, o které jsem tolik slyšela, odkud jsme přišli. Vyrostla jsem sice v kurdském prostředí, ale velmi dobře si pamatuju tu situaci v prvním obchodě, kdy prodavač mluvil s rodiči kurdsky. To mě šokovalo! Najednou mi došlo, že existuje něco jako kurdská společnost, že to není jen u nás doma. Tu zemi jsem si zamilovala, protože jsem se tu začala cítit doma. Byl to sice šok, ale nádherný. Plakala jsem celou cestu domů do Švédska.
Když se teď do Kurdistánu vracíš, co vnímáš jako jeho pozitiva a naopak negativa?
Pozitivní je, že nevidím velký rozdíl mezi mladou generací tady a ve Švédsku. Mám pocit, že jsme na tom stejně, asi díky globalizaci. Používáme stejná sociální média, bavíme se podobnýma věcma, máme podobné zájmy, rozumíme si… Vidím, že Kurdistán vzkvétá. Lidi tu tvrdě pracují na rozvoji země. A negativní? Nejsou tu rozhodně takové příležitosti. Je to tím, že se tu dlouho rozvoj uměle brzdil. Taky místní kultura může být podobně jako ostatní na Blízkém východě omezující. Jsou tu zvyky, které jsou staré, ale ty můžete vždy zpochybňovat. Nejsem tady v kontaktu s těmi nejextrémnějšími lidmi, ale nikdy jsem tu nezažila, že bych nemohla říct svůj názor nebo se oblékat, jak chci.
Jsou tady ženy v lepším postavení než v jiných muslimských zemích?
Já jsem osobně v mnoha nebyla. Takže na základě toho, co jsem četla, myslím, že ženy v Kurdistánu jsou svobodné. Jak víš, máme tu i ženy, které bojují proti Islámskému státu v armádě. Kurské ženy tvrdě pracují a já považuju za čest, že k nim patřím.
Co si ty myslíš o islámu?
Náboženství je osobní věc. Nebo by měla být. Náboženství je vztah mezi bohem a jednotlivcem. Je to na každém, čemu se rozhodne věřit, pokud je to osobní. Vaše víra by pak neměla být nucena nikomu jinému nebo zraňovat. Nikdo by neměl nikomu nic diktovat ani pokud je to třeba partner, ani pokud je to někdo úplně cizí. Já osobně mám jako nejvyšší hodnoty svobodu a rovnost.
Co v Kurdistánu děláš jako dobrovolnice?
Dělám tu průřezovou studii v táboře s kurdskými uprchlíky ze Sýrie. Zkoumám chronické komplikace diabetu. Ještě ale nemám výsledky.
Tahle země a tento region přijaly mnoho uprchlíků. Všimla sis nějakého napětí mezi místními a uprchlíky?
Dosud ne.
Jak to, že jsou Kurdové tak pohostinní?
Asi to máme v krvi. Ale snad všichni Kurdové mají někoho v rodině, kdo musel utíkat. Ať už jsou z Turecka, Sýrie, Íránu nebo Iráku. V minulých sto letech museli utíkat odevšud. A lidé na tohle nezapomínají.
Jaké jsou podmínky v táborech?
Přiznám se, že jsem pozitivně překvapená. Pracuju na klinice v základní zdravotnické péči a tam jsou podmínky standardní. Funguje organizace. Lidé se tu cítí bezpečně a jsou za to hodně vděční.
Chtějí se vrátit domů?
Ano. Ale někteří si tady už zařídili nový život. Je to hodně individuální.
Jak jsou na tom uprchlíci, pokud jde o duševní zdraví?
Podle toho, co jsem viděla, je duševní zdraví v táborech bráno vážně. Uprchlíci jsou traumatizovaní. A není to jen například o ztrátě končetiny nebo bombardování. Opustit domov, ztratit rodinné příslušníky, žít ve stanech, žít bez opravdového domova - všechny tyhle věci přispívají ke zhoršení pocitů a nálad. Pravděpodobně se to zhorší, pokud válka bude dál pokračovat. A možná to potrvá i dlouho poté.
Nejsme daleko od frontové linie, necítíš se tu v nebezpečí?
Když jsem přiletěla, říkala jsem si: „Proboha, do čeho jsem se to navezla?! Budu vlastně blízko skutečné války.“ Ale plynou dny a já se cítím bezpečně. Kurdové vědí, co dělají, jsou tu velmi pečlivé bezpečnostní kontroly, preventivní opatření. A taky si říkám, jaký je rozdíl mezi mnou a místními lidmi? A tohle je jejich každodenní život.
Jaký je tu společenský život? Co kultura a umění?
Kurdové jsou radostní a společenští lidé. Hudba tu vždycky byla důležitá. Já taky hraju na piano a zpívám. Moje máma maluje. A snad všichni Kurdové zbožňují tanec. A věř mi, kurdský tanec je umění!
Poznáváš ráda jiné kultury?
To ano. Myslím, že tyhle zkušenosti ze mě udělaly lepšího člověka. Když jste ze Švédska, narodíte se do takové bezpečné bubliny a všechno je dokonalé. Pak opustíte Skandinávii a ne všechno takové je. Na začátku se ptáte, jestli jste vlastně nebydleli v nějakém surrealistickém světě. Žádná země není jako Švédsko. Tím, že se učíš z jiných kultur, se rozvíjíš jako člověk. Jednou jsem měla pacienta, starší dámu okolo osmdesáti, s chronickou nemocí plic. Povídaly jsme si o životě a já se dozvěděla, že byla jednou z Litevek deportovaných na Sibiř. Když máš tyhle pacienty, je to jako přímo žít historii. To, co mi říkala, mi dalo větší přehled o životě, o tom, jak jiní lidé musí v životě bojovat. Je to smutná pravda, ale je to taky hodně zajímavé. Cestování a učení může lidem pomoct se pochopit, a toho je dnes hodně potřeba.
Poslední otázka, máš ráda hokej?
No to ani ne! (smích)
