Počátkem prosince se v diskuzi na webu RVP.cz, který slouží k podpoře rámcových vzdělávacích programů na českých školách, objevil příspěvek od anonymní autorky, která tvrdí, že učí na základní škole, kam dochází i chlapec a dívka muslimského vyznání, kteří mají zakázáno se účastnit různých aktivit v hudební a výtvarné výchově.
Na tento příspěvek a následnou diskuzi o dva dny později upozornil server Eurabia.cz, který jej doplnil snímky z běžných školních exkurzí v brněnské mešitě a poplašným komentářem, podle kterého „učitelé a jejich příbuzní mají strach z muslimů a z toho, že by je měli přinutit k integraci do naší společnosti“ neboť „když se o to pokusí, tak jim může hrozit smrt z rukou muslimů nebo žaloba od multikulturních neziskovek, ombudsmanky Šabatové či jiného aktivisty z ČSSD“.
K šíření zprávy po internetu také přispěl zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček, který odkaz na příslušný článek na Eurabii nasdílel na svém facebookovém profilu (později jej ale smazal).
Autentičnost předkládaného příběhu o dvou muslimských školácích je prakticky neověřitelná, neboť autorka původního komentáře neudává své jméno ani nejmenuje školu, na které má působit. Obojí zdůvodňuje citlivostí tématu, což je uvěřitelná motivace, avšak některé formulace z jejích komentářů vzbuzují pochybnost, zda nejde o dílo internetového vtipálka či provokatéra. Tlumočené vyjádření „vedení“ (ředitele školy?), že si má vyučující na omezení výuky zvykat, neboť „bude hůř“, zní jako by vypadlo z lidových diskuzí na zpravodajských serverech. Ještě podezřelejší jsou výroky, které autorka zmiňuje v dalším komentáři a které vychází vstříc bulvárním stereotypům o muslimech: „(…)manžel do mě hučí, ať se držím zpět, že mi někde v parku uříznou hlavu. Rodiče jsem zvala několikrát, nakonec mi tam přišla zahalená ženská, skoro neuměla česky, na vše mi odpovídala, že se zeptá manžela...prostě vymletý mozek.“ Snad není příliš naivní doufat, že žádný z českých pedagogů si skutečně nemyslí, že je kvůli přítomnosti muslimských žáků ve třídě vystaven reálnému riziku dekapitace.
Ani o samotné situaci, kterou zmíněný komentář popisuje, nelze jednoznačně prohlásit, že je pravděpodobná či nepravděpodobná. Ačkoli ve většině muslimských zemí je hudební i výtvarná výchova běžnou součástí výuky, v západních státech s významnými muslimskými menšinami se případy rodičů, kteří proti nim mají určité výhrady, skutečně objevují (možná muslimové v jinak nemuslimském prostředí úzkostlivěji dbají na to, aby si udrželi svou náboženskou identitu).
Pro část muslimů bývá problematické zejména plavání (protože při něm žáci odhalují svá těla v pohlavně smíšených kolektivech), aktivity, v jejichž rámci se od dětí požaduje herectví (někteří učenci mají za to, že jde o formu lhaní, které islám přísně zapovídá) a v neposlední řadě zobrazování živých bytostí a hra na hudební nástroje, což jsou činnosti, jejichž zákaz někteří muslimové vyvozují z tradice proroka Muhammada (sunny).
V diskutované stížnosti anonymní učitelky se však objevují i požadavky, které by se jevily jako poněkud výstřední i silně konzervativním muslimům. Tak třeba zákaz hry na hudební nástroje se obvykle nevztahuje na jednoduché perkusní nástroje (bubínky, rolničky apod.), tedy právě ty, s nimiž se čeští školáci dostávají do styku nejčastěji. Majoritní proudy islámu taktéž nezapovídají samotný zpěv, takzvané našídy (náboženské písně bez doprovodu hudebních nástrojů) jsou ostatně oblíbené i mezi extremisty. Zvláštní je také požadavek „nezobrazovat nic, co souvisí s křesťanstvím“. Existují muslimští učenci, co se domnívají, že muslimové nesmí legitimizovat jinou víru krom islámu, z toho však vyplývají věci jako je například zákaz účasti na neislámských svátcích. Jakékoli zobrazení zvonku či hvězdy lze těžko považovat za automaticky spjaté s křesťanstvím.
Na závěr je třeba poznamenat, že výše zmíněné zákazy považuje za nedílnou součást islámu jen malá část muslimů a jejich odmítání není nutně důsledkem laxního přístupu k víře. Řada věřících argumentuje, že zákazy figurálního zobrazování a hudebních nástrojů se vztahují čistě k projevům modlářství – v Arábii 7. století ostatně nic jako světské umění neexistovalo a samo umělecké nadání bylo považováno za projev vyšší moci. Organizace British Muslims for Secular Democracy vydala přímo brožurku pro učitele, v níž radí, jak komunikovat s muslimskými rodiči, kteří mají námitky vůči obsahu výchovných předmětů. Egyptský muslimský učenec a popularizátor islámu Fadel Soliman nedávno zveřejnil video, v němž obhajuje tvrzení, že herectví a hudba pro muslimy zapovězené nejsou. Tento názor sdílí mimo jiné i velice populární učenec Jusúf al-Qaradáwí.
Nemusíme se ostatně ohlížet jen na názory učenců. Nejvýmluvnější je nakonec žitá realita, v níž má řada muslimských zemí dlouhou tradici performativních umění a pestrou popkulturu. Arabské země například mají vlastní verzi soutěže Superstar a v tradiční i současné hudbě tvořené muslimy pro muslimy se běžně setkáváme i s náboženskými motivy (nenáboženská hudba je samozřejmě též hojně poslouchaná). V muslimských zemích se daří také filmovému průmyslu: Snímky z Íránu či Turecka jsou dnes běžnou součástí prestižních festivalů, Egypt se může pochlubit jednou z prvních velkých kinematografií mimo západní svět a u snímků z domácí produkce se baví i diváci z Pákistánu či Bangladéše. Není tedy třeba se obávat, že muslimové žijí ve světě bez zábavy a umění.
Ilustrační foto: Lukáš Houdek