Překlad do Easy to Read (ETR), česky Snadné čtení, je jednou ze služeb, které vaše společnost nabízí. Vysvětlete, prosím, o co se jedná.
Snadné čtení je koncept, který pochází z anglicky mluvících zemí. Jsou to texty speciálně navržené pro lidi s mentálním postižením nebo znevýhodněním, anebo pro lidi, kteří mají snížené kognitivní funkce. To znamená, že text je opravdu co nejjednodušší. Předává malý počet informací v jedné krátké, jednoduché větě. My texty ve Snadném čtení užíváme hlavně pro lidi s mentálním postižením, ale samozřejmě může být využitelný i pro jiné skupiny společnosti. Mohou sloužit i pro okolí člověka s postižením jako inspirace, pomůcka v ústní komunikaci.
Kdo další může Snadné čtení využít?
Mohou to být například cizinci nebo senioři. Mluvím o seniorech, kteří ztrácejí kognitivní funkce nebo mají sluchové postižení. Další skupinou jsou lidé s nízkým vzděláním, pro které čtení konkrétního textu může být opravdu složité. Takže Snadné čtení má ve společnosti širší dosah.
Říkala jste, že Snadné čtení vzniklo v anglosaských zemích. Jaké byly jeho začátky?
V severských zemích najdeme texty ve Snadném čtení už od 60. let. Například ve Finsku, Švédsku nebo i v Severní Americe. Souvisí to s Independent Living Movement, což bylo hnutí zaměřené na deinstitucionalizaci lidí s mentálním postižením. Opustili velké ústavy, kde žili pohromadě, a postupně začali žít řekněme normálním životem ve společnosti lidí bez postižení. Tehdy začaly vznikat první materiály ve Snadném čtení. Brzy se výrazně rozšířily a řekla bych, že v 90. letech jejich příklady najdeme už ve všech zemích Evropy. Nejvíce v Německu a ve Španělsku. Snadné čtení je propojené s tématem osamostatňování a s tím, že se většinová společnost otevřela směrem k lidem s mentálním postižením. Je důležité podotknout, že v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením, která byla přijata v roce 2009 a která je hodně ovlivněna lidmi s různými druhy postižení, je uveden koncept Snadného čtení jako jeden z formátů přístupné společnosti.
Prvotní podnět tedy vyšel od lidí s mentálním postižením, nebo od institucí, které se těmto lidem snažily otevřít?
Myslím si, že to byl částečně požadavek lidí s mentálním postižením, kteří chtěli žít co nejběžnější, nejnormálnější život. Informační bariéra je pro ně totiž největší bariérou v životě. Vědí, jak překonávat prostorové bariéry, ale samozřejmě pro život v komunitě je třeba dokonale rozumět psané informaci. Je to jeden z těch nejdůležitějších požadavků pro život ve společnosti. Stejně jako se staví nebo adaptují veřejné budovy tak, aby byly pro všechny občany přístupné, tak u informací platí stejný princip – měly by být v textu maximálně přístupné a srozumitelné.
Velkou výzvou do budoucna je digitalizace, zde se prostorové i informační bariéry pomyslně propojují. Hrozí riziko, že část populace, která má potíže s psaným textem, bude z možnosti být informován úplně vyloučena. Protože jestli musíte desetkrát kliknout, abyste se dostali k textu ve Snadném čtení, je v důsledku úplně jedno, že takový text existuje, protože člověk se k němu vůbec nedostane.
Jaký druh textů ve Snadném čtení se využívá nejčastěji?
Snadné čtení se podle mé zkušenosti nejvíce využívá v praktických záležitostech. Například jak zapnout pračku nebo jak uvařit. Tedy popisuje úplně základní věci. Ale nesmíme zůstat jen u toho. Když chcete, aby člověk s mentálním postižením byl plnohodnotným občanem, je potřeba, aby měl přístup i k dalším věcem. Například se hodně snažíme zpřístupnit informace k volbám, protože jednou z charakteristik samostatného občana je mít právo volit a také ho využívat. Anebo vůbec vědět o svých základních právech. Kolegové ze Španělska mají Listinu práv a svobod ve Snadném čtení, my jsme v roce 2009 překládali Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením do Snadného čtení a to byl úplně první alternativní překlad v češtině.
Některé země mají přímo v ústavě požadavek přístupnosti informací nebo mají alespoň zákony. Jak je tomu v České republice?
V Česku v současné době nemáme žádnou zákonnou povinnost, aby určité texty byly ve Snadném čtení. Ale zároveň se o problematiku Snadného čtení začíná více zajímat veřejná správa. V tomto u nás vnímám určité pokroky. Je třeba zmínit, že existují dvě úrovně jazyka: Snadné čtení, o kterém se tady bavíme a které je speciálně navrženo pro lidi s mentálním znevýhodněním, ale také tzv. Plain Language neboli Srozumitelný jazyk. Je určený pro co nejširší spektrum čtenářů, běžné občany. Věty v Plain Language by neměly být dlouhé, neměly by obsahovat žargon apod. Plain Language je například ve Spojených státech přímo součástí legislativy a americké úřady v něm musí komunikovat s občany. V Anglii mají v zákoně povinnost poskytovat informace ve Snadném čtení jen ve zdravotnické oblasti. Naopak nemají tuto povinnost zavedenou v oblasti kultury.
Oblast zdravotnictví je velmi důležitá. Mají lékaři zájem naučit se lépe komunikovat s lidmi s postižením?
Komunikace s lékařskou veřejností pro nás není úplně jednoduchá, protože oni mají odlišný přístup k tématu postižení. My pracujeme primárně s takzvaným sociálním, lidskoprávním modelem postižení. Lékař posuzuje člověka z pohledu deficitů, my se na něj naopak díváme z pohledu bariér a jak to udělat, aby společnost byla přístupnější. Ale pomalu se to také mění a v posledních letech jsme narazili na lékaře nebo zdravotnický personál, kteří byli velmi otevření. V Česku existuje jeden z příkladů dobré praxe, který se běžně používá v Anglii. Mluvím o zdravotnickém pasu neboli Health Passport. Používá se jako pomůcka při komunikaci mezi lékařem a pacientem/pacientkou s mentálním postižením. Je to celkem jednoduchý dokument, který popisuje, jak ten člověk komunikuje, co je pro něj důležité, jak vnímá určité věci: například že může mít z něčeho strach nebo mu vadí hodně světla. Je to malá věc, která ale může opravdu velmi pomoci v komunikaci.
Ministerstvo vnitra sice v roce 2019 vydalo metodickou příručku, ale co by podle vás bylo potřeba změnit, aby se v Česku situace vylepšila? Nejprve by asi bylo dobré Snadné čtení uzákonit?
Určitě, zákon je opravdu potřeba. Bylo by ideální, kdyby bylo Snadné čtení povinné všude. Předstupněm uzákonění by měla být vůbec povědomost o skutečných potřebách lidí s mentálním postižením a zamyšlení nad komunikací s občany obecně. Musíme více bojovat s předsudky a mýty. Lidé s mentálním postižením nejsou závislí lidé a jsou schopni na základě srozumitelných informací rozhodovat o svých životech samostatně. Co se týče obecné komunikace, studie dokazují, že kolem 60 % populace nerozumí jazyku úředních textů.
Jak vlastně probíhá překlad do Snadného čtení a kolik lidí na něm pracuje?
Minimálně dva lidé, protože je potřeba, aby se do procesu překladu zapojil i člověk s mentálním postižením. V ideálních případech je dobré, když text hodnotí víc lidí s postižením, aby byla zpětná vazba bohatší. Samotný proces má dvě hlavní etapy. Nejdříve je v rámci původního textu potřeba ve spolupráci s člověkem s mentálním postižením určit, co všechno bude součástí překladu. Následuje přepis do Snadného čtení a hodnocení výsledného textu. To v praxi znamená společné čtení a doladění textu s člověkem nebo lidmi s postižením. Při hodnocení hned vidíte, kde jsou v daném textu informační bariéry.
U textů ve Snadném čtení je ale důležitá i grafická stránka…
Co se týče formátu, je samozřejmě lepší použít větší font. Když píšu texty ve Snadném čtení, často volím písmo o velikosti 14 bodů. Ale je potřeba vždy posoudit, co to je za dokument, jak má být prezentován atd. Je dobré pro ilustraci využívat fotografie nebo názorné kresby té dané situace. Existuje pro to balík pravidel, který napomáhá v rozhodování, jaký druh informací má v textu zaznít, jak mají být věty dlouhé, jaká slovesa užívat, jestli používat pasivum a další.
Je možné přeložit do Snadného čtení jakýkoliv text, třeba i beletrii?
Tuhle zkušenost ještě v Česku nemáme. Ale například kolegové ve Španělsku přeložili nejznámější mezinárodní díla, jako je Don Quijote. Kolegové ze Slovinska přeložili několik románů a povídek. Samozřejmě u uměleckých textů se naskýtá otázka, do jaké míry zůstane umělecké dílo konzistentní. Ale když mají mít lidé s mentálním postižením místo ve většinové společnosti, měli by mít i přístup k tzv. všeobecnému vzdělání – mít povědomí o věcech, o kterých společnost mluví, odkazuje se na ně, pracuje s nimi.
Co by pomohlo Snadnému čtení stát se součástí veřejného prostoru?
Myslím si, že vše závisí na změně celkového přístupu společnosti vůči lidem s postižením. Čím budeme vstřícnější – ne ve smyslu charity, ale opravdu z rovnoprávného pohledu – tím bude prosazování změn jednodušší. Zatím ten pohled není tak vstřícný a společnost chce lidi s hendikepem opečovávat, protože si myslí, že tak je to správné.
Rozhovor vedly Edita Mikolášková a Alma Lily Rayner ze spolku Barvolam – neziskové organizace, která podporuje neurodiverzní umělce a umělkyně a je součástí sítě HateFree zón.