„Aby fízlové člověka na ulici sebrali, stačilo mít dlouhé vlasy nebo být Rom. Mezi máničkami a Romy byl ale podstatný rozdíl. Zatímco my jsme si mohli vlasy ostříhat a zapadnout mezi mlčící většinu, Romové nemohli udělat nic proto, aby přestali být cílem,“ otevírá debatu spisovatel a disident Petr Placák, který se ujal moderování celého večera. Podle něj Romy a disidenty spojovalo právě to, že na ně měl komunistický režim obzvláště spadeno, a to už od základní školy. Mezi špatný kádrový posudek a tmavší barvu pleti bylo možné položit téměř rovnítko, Romové ale pro svůj původ byli ještě více diskriminováni.
Na základě výzkumu
„Postoj veřejnosti kolísá mezi lhostejností a rasismem. Projevy rasismu a segregacionismu se množí a budou se množit. Cikáni-Romové, kteří jsou nejbezprávnější skupinou obyvatelstva v Československu, v obecných představách k obětem nezákonnosti nepatří, to je naopak výsadou ,slušných lidí’,“ cituje Placák z dokumentů Charty 77 zaslaného komunistické vládě 13. 12. 1978.
Ten na svou dobu překvapuje pojmy a přirovnáními, která se v souvislosti s nerovným postavením Romů ve společnosti používají dodnes, navíc mu nelze upřít velkou míru předvídavosti. Od 70. let minulého století po obecném uvolnění v 60. letech, jehož pohrobkem byl také vznik Svazu Cikánů-Romů v roce 1969, se jejich situace v komunistickém Československu prudce zhoršovala a zlepšení nenastalo ani po sametové revoluci.
„Podle Romů byl dokument ještě málo kritický,“ dodává mluvčí Charty 77 a disidentka Anna Šabatová s tím, že jeho jedinečnost spočívá v tom, že je podložen širokým průzkumem mezi více než tisícovkou romských rodin. Podklady pro něj vyšly od Zdeňka Pince a Tomáše Vrby, kteří pracovali od roku 1974 jako sociální kurátoři v Praze a dotazovali se všech svých klientů. Po podpisu Charty 77 bylo zřejmé, že budou z práce vyhozeni, a protože dotazníky polooficiálního výzkumu nebyly anonymizované, odnesli si je raději s sebou.
V předvečer 17. listopadu se v Národním muzeu debatovalo o Romech a disentu. (Foto: Kateřina Čopjaková)
Dokument Charty s názvem O postavení Cikánů-Romů v Československu stál tak na pevných základech, které vedly k odlišným než oficiálním závěrům o romské menšině v Československu. Na rozdíl od komunistického režimu, jenž údaje o počtu Romů snižoval, věděli autoři dokumentu přímo z terénu o neochotě a strachu Romů hlásit se ke své etnicitě i laxnosti sčítacích komisařů v zaznamenávání jejich odpovědí.
„Statistické údaje úředních míst vycházejí obvykle z nejnižších odhadů celkového počtu, což má pro Romy často velmi nepříznivé důsledky, protože podhodnocení celkového počtu vede k nadhodnocení údajů vyjádřených v procentech. Tím se například zvyšují údaje o kriminalitě i o hmotné bídě Romů, jež jsou z oficiálních míst vesměs interpretovány tak, jako byv žádném směru nepodávaly svědectví o společnosti, v níž Romové žijí, ale jako by výhradně svědčily proti Romům,“ popisuje dokument důvody nízkých údajů o počtů Romů, které v mnohém přetrvávají dodnes.
A podobně je to s dalšími tématy, která se týkají Romů a společnost je často považuje za přecitlivělé výmysly současnosti. Charta jasně odsuzuje používání slova Cikán namísto Rom, nucené sterilizace romských žen nebo segregaci romských dětí v rámci vzdělávacího systému. „Když vznikal Svaz Cikánů-Romů, slovo Cikán se objevilo v názvu z imperativu komunistické moci, ne proto, že by jej Romové vnímali jako synonymum,“ upřesňuje historička a ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová.
A přidává se také Šabatová: „V roce 2005 jsme i díky tomuto dokumentu dohledali nuceně sterilizované Romky před rokem 1989.“ Tehdy byla ještě zástupkyní ombudsmana Otakara Motejla a boj za odškodnění romských žen, který se táhl až do roku 2021, teprve začínal.
Rodinná historie
Právě Horváthová ví o zapojení Romů do disentu asi nejvíc nejen profesně, ale také osobně. Narodila se do rodiny Karla Holomka, syna prvního vysokoškolského Roma a nomenklaturního kádra. „Táta měl dědou, loajálním vojenským prokurátorem, jasně naplánovanou budoucnost. Když ale do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, vše se změnilo. Zároveň se jeho švagrem v té době stal disident Milan Martin Šimečka,“ popisuje dvě zásadní okolnosti, které vedly k proměně otce v disidenta. Ten po odmítnutí okupace při prověrkách musel ze dne na den opustit pedagogické místo na Vojenské akademii v Brně a začal pracovat jako řidič nákladních vozidel. „Táta si založil vlastní samizdatové nakladatelství s názvem Karel Oswald a maličký byt, ve kterém jsme tehdy žili, byl posetý průklepáky s přepsanými texty knih,“ vzpomíná Horváthová.
Její otec (*1937) kvůli pokročilému věku dnes na debatě není, proto se jej pořadatelé rozhodli připomenout alespoň ukázkou z pořadu České televize Gen . „Zrovna ten den v květnu, když přišli estébáci, byla moje dcera Zuzana nemocná a četla si překlad Orwellova 1984,“ vzpomíná v pořadu pobaveně Holomek. Zuzana na otcovo varování samizdat schovala pod prostěradlo, na kterém ležela, a příslušníci StB jej díky tomu během 10hodinové domovní prohlídky neobjevili.
Na chatě u Holomků v Bystrci, když se vrátili disidenti Jiřina Šiklová a Milan Šimečka z vězení. (Foto: Archiv Karla Holomka)
„Táta byl Rom a mánička k tomu,“ bere si slovo novinář Patrik Banga, který nedávno vydal knihu Skutečná cesta ven o divokých 90. letech, „kšeftoval s hudebníma deskama a někdo ho udal.“ Jedna z prvních vzpomínek, kterou Banga má, je tak také na domovní prohlídku. Na rozdíl od Holomků u Bangů na Žižkově byli příslušníci StB úspěšní a jeho otec putoval na více než rok do vězení.
Debata se stáčí k době po roce 1989, kdy disidenti povětšinou zažívali radost z pádu nenáviděného komunistického režimu a zapojovali se hojně do politického dění, zatímco Romové se začali bát vycházet ven. Po zrušení Svazu Cikánů-Romů v roce 1973, jehož etnoemancipační směřování se nadále neslučovalo s komunistickou ideologií, nastaly roky tvrdé asimilace a ta probíhala bez další revize dále i v 90. letech. Nejpatrnější to bylo přímo na ulici a pak také ve školách.
„Kvůli rasistickým skinheadům, kteří pořádali pochody a lynče, se 90. léta stala pro Romy bojem o přežití. Jen do roku 2000 bylo spácháno 12 rasisticky motivovaných vražd na Romech a cizincích, vůbec ale tak nebyly souzeny,“ vzpomíná novinář František Kostlán, který o kauzách reportoval. Prostorem Národního muzea tak asi poprvé zaznívají jména zavražděných Romů jako Tibor Berki, Helena Biháriová nebo Ota Absolon.
Zatímco tresty za rasově motivované činy už roky padají vyšší (vzpomeňme na pokus o upálení romské rodiny ve Vítkově), segregace romských dětí ve školství se mění mnohem pomaleji. „Na Žižkově se v devadesátkách ředitelé škol dohodli, že romské děti budou posílat do jedné školy a vyčistí si, to slovo nerad používám, vlastní školy. Chvíli jsem do té školy chodil a bylo to něco nepředstavitelného,“ doplňuje Banga. Když letos na podzim vydal svůj debut Skutečná cesta ven, popsal v něm policejní násilí, které coby teenager zažíval ve svobodné společnosti, protože byl Rom. „Když jsem dostával přes hubu na služebně v Lupáčovce nebo na Barťáku, říkal jsem si: ,To přece není možné, už je přece jiná doba,´” vzpomíná, jak ho policisté bili během bezdůvodných výslechů.
Na základě debaty se zdá, že cesty Romů a majority se po roce 1989 ještě více rozcházejí, Kostlán dokonce nazývá Romy disidenty současnosti. „Jestliže za komunistů musel mít Rom potvrzení od dvou národních výborů, aby se mohl přestěhovat, dnes těžko vůbec nějaké bydlení sežene,“ tvrdí. A Horváthová s jeho slovy souhlasí, zároveň ale upozorňuje i na zřejmá zlepšení: „Máme více romských vysokoškoláků, vepřín v Letech je po rocích protestů zbourán a staví se důstojný památník romského holokaustu, dnes sedíme a debatujeme v Národním muzeu. I to o něčem vypovídá.“
Foto: Archiv Karla Holomka