Barbara Hartmann (1976) je německá umělkyně. Ve svých projektech se zaměřuje zejména na témata lidských práv, paměti a traumatu. Od roku 2000 pracuje se skupinou dvanácti žen z bosenské Srebrenice, které přežily tamní masakr v roce 1995. Hartmann ženám původně rozdala fotoaparáty, aby zaznamenávaly život kolem sebe několik let po událostech, které převrátily jejich život naruby, a ony byly schopny o svých traumatech komunikovat. Jejich fotografie byly vydány knižně v publikaci Náš pohled - 12 žen ze Srebrenice. Po několikaleté pauze se ženy spolu s německou umělkyní domluvily na znovuobnovení projektu. Před pár týdny proto spustily svou facebookovou a instagramovou stránku Everydaysrebrenica, jejímž prostřednictvím se s okolím dělí o fotografie a příběhy ze svého každodenního života.
Už několik let pracuješ se ženami v bosenské Srebrenici. V čem projekt spočívá?
Jde o umělecký projekt, ve kterém užíváme fotografii nejen jako přímý jazyk, ale jako každodenní, otevřený a velmi kreativní nástroj. Ženy jsou své bývalé sousedky. Bosňačky (muslimky) a Srbky. Prostřednictvím projektu, a tedy i sociálních sítí, spolu hovoří o každodenním životě, problémech ale i o radosti a přátelství. A čas od času mluví o společném traumatu, které zažily – mnohdy ve velmi symbolických obrazech.
Jak se ti tyto srebrenické ženy podařilo přimět ke spolupráci?
Od začátku byly vůči mně velmi otevřené. Všechny ženy se účastnily takzvané kontaktní skupiny, která byla založena proto, aby se navzájem podpořily v běžných úředních záležitostech a zejména aby započaly dialog. A to nebylo v roce 2000, kdy jsem s nimi začala pracovat, vůbec jednoduché. Ostatní se k nim kvůli tomu chovali poměrně nepřátelsky. Ony se ale chopily šance mluvit nejen o traumatech, která zažily, ale i o každodenním životě, a to pomocí fotografií. Ke spolupráci jsem je přemlouvat vůbec nemusela. Byly za tu příležitost rády – rády, že budou jejich příběhy vyslechnuty.
Mohla bys nám ve zkratce říct, co se v Srebrenici vlastně stalo?
Když v roce 1992 začala válka v Jugoslávii, srbští obyvatelé uprchli z města. Někteří odešli do sousedních oblastí, mnozí z nich ještě dál, třeba do Bělehradu. Srebrenica byla bosenskou enklávou. Všichni Bosňáci z oblasti uprchli právě tam. V tomto malém městě žilo asi 50 - 60 000 lidí, mladí i staří. Život byl velmi tvrdý a Srebrenica byla pod neustálým útokem polovojenských srbských jednotek. Útoky ale dopadaly i na srbské civilisty z okolních vesnic. V roce 1993 se Srebrenica stala první ochrannou zónou OSN. Aby byla Srebrenica ochrannou zónou uznána, bylo zapotřebí, aby OSN byly předány veškeré zbraně. Bosňáci se proto na tuto ochranu zcela spoléhali. V červnu roku 1995 ale Srebrenicu obsadily srbské jednotky – vojáci OSN měli místní chránit, ale proti útočícím Srbům nevystřelili ani jednou. Srbské polovojenské jednotky společně s bosensko-srbskou armádou oddělily muže od žen. Vojáci OSN to vše jen pozorovali, nezasáhli. Ženy a děti byly deportovány a muže na různých místech v oblasti pozabíjeli. Zastřeleni byli nejdříve dospělí muži, poté i chlapci, kterým bylo od 13 let výše a starci, nejstaršímu bylo 78 let. Více než 8000 lidí bylo zavražděno během několika dní a byli rychle pohřbeni v masových hrobech. Dodnes se všechny mrtvé nepodařilo najít. Každý rok jsou 11. června nově nalezené oběti kremovány a pohřbeny během ceremonie u památníku v Potočari ve Srebrenici. (Více o Srebrenickém masakru zde)
Kdy jsi poprvé přijela do Srebrenice? Jaké byly tvé první dojmy?
V roce 2000, kdy jsem začala pracovat na tomto projektu. Rok předtím jsem se s ženami ze Srebrenice potkala v Tuzle. Byly tak silné a odvážné, že jsem s nimi hned chtěla začít pracovat. První, co mě při návštěvě města napadlo, bylo, jak moc depresivní místo to je. Nejen kvůli své historii a všem těm lidem, co chodí po městě a plánovali nebo vedli genocidu, ale taky proto, že se nezdálo, že by se ve městě s takovýmto stigmatem mohlo něco pozitivního rozvinout. Žádná práce, žádná budoucnost.
Proč sis pro svou práci vybrala právě Srebrenicu?
To je dobrá otázka, na kterou však mohu odpovědět zase jen otazníky. V první řadě jsem si ji vybrala kvůli těm ženám samotným. Byla jsem fascinovaná jejich sílou a soucitem. Srebrenica je také obrovským symbolem – jako celá válka v bývalé Jugoslávii. To, že se mohla v srdci Evropy odehrát další genocida, je pro mě dodnes neuvěřitelné. Obzvlášť proto, že jsem z Německa, kde tu myšlenku #neveragain přímo dýcháme. Jak je možné, že se něco takového mohlo stát a celý svět se jen díval? O mnoho let později, když jsem už na projektu pracovala, mi došlo, že v tom musí hrát roli i případ pohřešovaných příbuzných v mé vlastní rodině. Ten pocit, kdy víte, že vaši milovaní jsou mrtví. Jsou ale oficiálně stále pohřešovaní a vy nikdy nepřestanete doufat, že vám jednoho dne prostě zaklepou na dveře.
Jak ženy, se kterými léta pracuješ, reagují na tvou inovaci zapojení smartphonů a sociálních sítí do projektu?
Od začátku se jim to moc líbilo a většina z nich se na to moc těšila. Líbila se jim představa, že jejich fotky obletí svět – bez časového nebo prostorového omezení, bez jazykové bariéry – a že mohou okamžitě dostat zpětnou vazbu.
Jak jim to jde? A kdo na facebookové stránce zveřejňuje statusy a fotky?
Některé se s tím stále perou a mám v plánu s nimi začít druhý workshop. Jistě si to umíš představit, některé z nich nikdy předtím neměly smartphone v ruce. Zveřejňují fotky na instagramových a facebookových stránkách (everydaysrebrenica). Překládáme jejich krátké texty u fotek, přidáváme hashtagy a poté většinu z nich sdílíme na Facebooku. Ty hodně osobní sdílíme v soukromé facebookové skupině, aby se ani ty neztratily. Další příjemný vedlejší efekt Facebooku a smartphonů je, že ta skupina žen se každý den přátelsky baví mezi sebou. To je skvělé, protože právě ženy z kontaktní skupiny mezi sebou ztratily kontakt. Některé z nich se nesetkaly 10 let a teď se spolu baví každý den. A přitom to bylo tak jednoduché. Potřebujete jen internet a smartphone.
Myslíš si, že ženám tvůj projekt pomáhá?
Ale jistě, komu jinému? Je to jejich nejhlubší přání, podělit se o svůj příběh s lidmi, kteří jsou ochotni si je vyslechnout.
Pochybovala jsi někdy o etické stránce své práce a o využití příběhů konkrétních lidí pro své umělecké projekty?
V tomto případě ne. Jako iniciátorka celého projektu stojím dost v pozadí. Na Facebooku dostáváme mnoho otázek a když je zodpovím, lidé se diví, když zjistí, že na jejich otázky neodpovídají samy ženy ze Srebrenice. To mi ukázalo, že jsem takřka neviditelná. Jistě, je to můj projekt, moje práce a je to velká dřina, poslední týdny to byla práce 24 hodin, 7 dní v týdnu (a dělala jsem si legraci z toho, že už vím, proč se projekt jmenuje Eeveryday Srebrenica / Srebrenica každý den), ale ten projekt není o mě – je o těchto ženách a otevírá všem možnost mluvit o Srebrenici, o Srebrenici nás všech. Možná jsem naivní, ale pořád věřím, že dokud spolu lidé mluví, riziko propuknutí války se zmenšuje.
Facebook projektu
Instagram projektu
Web projektu v němčině
Web projektu v angličtině