„Byl to kamarád, který mě přivedl na myšlenku, že bych mohl zkusit studovat obor transkulturní komunikace na vysoké škole, do té doby jsem netušil, že vůbec něco takového existuje,“ rozpovídá se student třetího ročníku. Rozmanitost kultur ho fascinovala o to víc, že sám patří k nejpočetnější národnostní menšině v republice a během studia mohl těžit také z vlastní zkušenosti.
„Účelem není vytvořit univerzální kulturu, ale nacházení společného dialogu mezi různými kulturami. Transkulturní komunikace se zabývá tradicemi, kulturními paměťmi, zkušenostmi přistěhovalců, procesem integrace nebo důsledky mezinárodních konfliktů. Je to stále aktuální téma, protože migrace ovlivňuje společnost, aktuálně třeba ta z Ukrajiny,“ vysvětluje Marek Tatár. Zároveň upozorňuje, že na českých školách znatelně chybí multikulturní výchova, přestože s ní pedagogové začínají pozvolna pracovat. Podobně nedostatečná je výuka moderních dějin, kdy jsou stále ještě opomíjená témata, jako je romský holokaust nebo vysídlení Němců. Přitom Romové dlouhodobě představují jednu z nejstigmatizovanějších a nejdiskriminovanějších menšin v Evropě a v mnoha zemích včetně Česka jsou vztahy mezi majoritou a minoritou napjaté.
Jediný Rom
I když má pár týdnů před státnicemi, uvědomuje si, že jeho snahu dosáhnout vyššího vzdělání ne každý v minulosti podporoval. „Na mé cestě za vzděláním mě ovlivnilo hned několik událostí a lidí, bez kterých bych neuspěl,“ říká otevřeně Marek a naráží na šikanu, které musel na základní škole čelit. Zastání našel až v páté třídě u své třídní učitelky, která jasně dávala najevo, že je žákem jako ostatní. Právě její přístup způsobil, že se Marek, který do té doby z několika hlavních předmětů spíše propadal, začal učit.
„Vděčím jí za mnohé, a to i proto, že se nás Romů, kterých bylo na škole poskromnu a spolužáci je mezi sebe nebrali, zastávala,“ prozrazuje. Po základní škole ho však podobné štěstí na pedagogy už nepotkalo. K události, která se odehrála před 11 lety, se dodnes nerad vrací. Tehdy coby student prvního ročníku soukromé střední školy zažíval každodenní odmítnutí ze strany pedagogů. Šance, že by školu dokončil, se snižovaly.
„Byl jsem na škole jediný Rom, rád jsem se učil, jenže někteří učitelé mi dávali najevo, že tam nepatřím. Sedm měsíců jsem to přecházel, ale když jsem jednou vyšel ze třídy na chodbu a zaslechl kus rozhovoru mezi angličtinářkou a zástupkyní, dozvěděl jsem se, že žádného cikána na škole nechtějí a udělají všechno pro to, abych neprošel do druhého ročníku. Bylo mi to neskutečně líto. Vzalo mi to chuť pokračovat zvlášť na škole, kde vás už dopředu „popraví“ a nedají vám absolutně žádnou šanci něco dokázat,“ svěří se. Rodiče jeho rozhodnutí odejít ze školy nakonec respektovali, ale pod podmínkou, že se minimálně vyučí řemeslu a začne podnikat. Obávali se, že by jen se základní školou skončil na úřadě práce a na trhu práce by se stěží uplatnil.
Díky manželce
„Nebýt mé dnes už současné manželky Daniely a jejího tatínka Roberta, možná bych právě teď obkládal koupelnu a dělal něco, co by mě nenaplňovalo. I když jako zedník si najdu práci vždycky, právě Daniela mě motivovala snad ze všech nejvíc, a to svým vlastním příkladem,“ prozrazuje, co ho přimělo nespokojit se jen s výučním listem.
„Manželka je poloviční Romka, její tatínek je Rom a vysokoškolák a vždy se u nich kladl důraz na vzdělání. Po maturitě pokračovala na pedagogickou fakultu, kde vystudovala český jazyk a angličtinu. Chtěl jsem jí nabídnout lepší život,“ říká. Ještě předtím to ale byla jeho maminka, která pracuje celý život jako uklízečka za nízkou mzdu a dobře ví, že vzdělání je pro život zásadní.
O to víc ho mrzí, že si jeho mladší sestra ve studiu nikdy nevěřila a nepokusila se zkusit maturitní obor nebo nadstavbu, na rozdíl od jeho bratrance, který na střední školu pokračovat rozhodně chce. Přesto je podle Marka úspěšná, v Hradci Králové provozuje vlastní kadeřnický salón.
„V jejím rozhodnutí sehrál roli rozvod rodičů. Zůstala bydlet s mámou, aby jí pomáhala. Já se musel rychle osamostatnit a vydělávat si na sebe, zatímco sestra zůstala a pomáhala mámě. Rozvod nás všechny zasáhl, ale zvládli jsme to,“ svěří se.
Vedle vysokoškolského studia jej stále více baví jeho práce v IT, proto uvažuje, že po bakalářských zkouškách už dále pokračovat nebude. „Počítače mě zajímaly od dětství. Programovat jsem se naučil především samostudiem a sledováním různých tutoriálů na internetu. A když před necelým rokem přišla nabídka od největšího dodavatele informačních systémů pro školy, nebylo co řešit. Zanechal jsem vedoucí pozice v bageterii a začal dělat, co mě baví,“ vysvětluje.
Školy se na něj nejčastěji obracejí v případě, že mají problémy se zapisováním známek, vysvědčením nebo zápisem do škol a školek. Zkrátka vším tím, čím si běžně neumějí poradit a potřebují pomoc technické podpory.
„Pokud bych v budoucnu uvažoval o dalším studiu, tak jedině, abych zdokonalil své stávající znalosti nebo započal studium v oblasti pedagogiky. Teď ale záleží na tom, jak zvládnu v lednu státnice. Ale vzhledem k tomu, že jsme se s partnerkou po deseti letech vztahu vzali, chtěli bychom co nejdříve založit rodinu, to je pro nás teď prioritní,“ usmívá se spokojeně Tatár.