Vyučený cukrář Stanislav Vajda (29) žil docela obyčejný život, oženil se, narodily se mu tři děti. S bratrem před pěti lety nastoupili do Armády České republiky. Stanislavovi však zamíchala životem i profesí zákeřná nemoc, kvůli které musel z armády odejít. Mladý muž chce své poslední měsíce strávit s rodinou. Přesto se rozhodl o své nemoci mluvit a stal se tváří projektu Srdcerváči, čímž prokazuje neuvěřitelnou sílu.
Onemocněl jste rakovinou lymfatických uzlin ve velmi mladém věku. Jaký to byl tehdy šok?
Já jsem ze začátku nevěděl, co to je, protože to v naší rodině nikdo neměl, ani jsem nikoho takového neznal. Nepřišlo mi tak, že je to něco vážného, myslel jsem si, že se to nějak vyléčí a bude klid. Ale po roce léčení mi doktorka řekla, že už to bohužel nemá smysl, protože se to objevilo na plicích a už se to nemůže léčit. Mám nyní čtyři nádory na plicích. Moje přání je teď vydržet na Vánoce. Reálné to je a vypadá to, že na začátku příštího roku... by měl být konec.
Jaké to je žít s vědomím konce?
Já s tím žiji normálně. Pro mě se vlastně neděje nic špatného, já už potom nebudu nic zažívat, že jo. Jediné, co mě trápí, je, že jsem uvedl rodinu do problémů, svou ženu a děti. Bohužel čas už nevrátím. Kdybych mohl a věděl bych, co se stane, tak bych radši zůstal sám, abych nikomu nepřidělával problémy. Vím, že moje žena a děti ty problémy mít budou, mě už nic špatného nečeká.
Předtím jste ale neustále bojoval. Jak jste se dosud léčil?
Léčil jsem se nejdřív chemoterapií a potom ozařováním na protonovém centru. Tam jim moc děkuji, že mě vzali. Kdybych se tam nedostal, tak bych byl slepý, ale díky protonu vidím aspoň na jedno oko. Tři měsíce poté jsem byl zdravý, tedy neměl jsem žádný nádor. Ale pak se to objevilo v podpaží a po dalších dvou měsících i na plicích. A tam už to skončilo. Ta léčba byla těžká, stejně jako pro každého, kdo léčbu prožil.
Pro vaši rodinu to musí velmi těžké.
Rodina jsou pro mě žena a mé tři děti, mám dceru starou 9 let a dva kluky ve věku 3 a 5 let. Děti jsou ještě malé, nerozumí tomu. Jediný, kdo z toho byl špatný, je žena. Ta je ale psychicky silnější než já, věřím tomu, že ta to všechno zvládne. Bude to dobré. Můj bratr je teď na misi v Mali a ten ano, ten je z toho hodně špatný. Až se vrátí, tak za námi přijede.
Jak reagoval váš zaměstnavatel – Armáda ČR?
Chci armádě moc poděkovat. Armádní fond nám velmi pomohl, protože jsme byli ve finanční tísni, takže nás drželi nad vodou. Se ženou se to nyní snažíme splácet. Oni nám to sice darovali jako dar, ale my jsme si řekli, že to budeme splácet, kdyby to náhodou potřeboval někdo jiný. Doufám ale, že to nikdo potřebovat nebude.
Jak lidé obvykle reagují, když se dozví o vašem onemocnění?
Já to nikomu neříkám. Lidé na mě samozřejmě koukají divně, protože jsem díky léčbě hodně zhubl, takže jsem abnormálně hubený, nemám obočí a obličej mám takový zvláštní. Jinak ale nemám důvod to nikomu říkat. Vůbec nechci, aby se mnou někdo jednal s lítostí.
Co pro vás znamená být tváří projektu Srdcerváči?
Chci, aby se to dostalo do povědomí ostatním postiženým, aby věděli, že nejsou sami s tím, co zažívají. Že je nás víc a že jenom oni rozhodují o tom, co udělají s časem, jenž jim je dán. Život je sám o sobě krátký, někteří ho mají mnohem kratší, tak aby si užívali těch krátkých chvil, nevzdávali to a bojovali. Přestože to není jednoduché, a i když tam ta prohra časem bude, tak aby to nevzdávali.
Máte ještě nějaké sny, které byste si chtěl ještě splnit?
Ne. Já po ničem netoužím. Jen chci, aby moje rodina byla v klidu, a chci s nimi trávit veškerý čas, co mám.
Toužil jste po sanitářském kurzu, proč zrovna ten?
V době, kdy jsem přání vyslovil, jsem ještě neměl rakovinu na plicích. Tehdy jsem pořád ještě doufal, že to bude dobré. Jelikož už nemohu být v armádě, tak jsem chtěl aspoň nějak pomáhat lidem, proto jsem si vybral sanitářský kurz. Protože jsem tu pomoc sám dostával, tak abych mohl být blíž nemocnici a třeba jen převlékat postele. Aspoň být těm lidem na blízku a nějak jim pomoci.
Podpořte Srdcerváče v dárkovém e-shopu!
Foto: Lukáš Petr Tesař