Jak to vypadá, když jste sice občany země, ale druhé kategorie? Co kdyby například Moraváci byli sice občany ČR, ale nemohli volit prezidenta? Aktivistka Stephanie Anderson má občanství USA, ale její rodné Portoriko, souostroví v Karibiku, není státem unie jako ostatních 50 federálních zemí. „Můžeme volně cestovat do kontinentálních Spojených států bez nutnosti pasu a využívat výhod dohod o vízech s jinými zeměmi. Zároveň nesmí Portoričani žijící v Portoriku hlasovat ve volbě prezidenta USA. Náš zástupce v kongresu nesmí hlasovat, může pouze říct svůj názor. Máme menší práva ve srovnání s Američany, kteří žijí v USA,“ vysvětluje. Podle ní mají Američané o Portorikáncích mnoho stereotypů. „Pití chlastu, neustálé večírky, chodí vždycky všude pozdě, ženy mají vzrušující křivky a muži jsou slizcí. Američané si myslí, že náš domov je jeden velký plážový rezort, do kterého můžou jet se jen hlučně bavit, a kde vždycky na pozadí hraje Despacito. Slýcháváme, že Portoričané neplatí daně, jsou líní a zkorumpovaní,“ tvrdí a dodává: „Všeobecně si myslím, že jakýkoli druh stereotypu je represivní mentální strukturou, protože nutí realitu, aby zapadla do očekávané formy. Místo toho by člověk měl být otevřený vnímání toho, jak to skutečně je v realitě, se všemi jejími barvami a rozpory.“ Pro Portoričany je nyní hlavním tématem boj proti korupci. Ta na ostrovech není jen abstraktní pojem, má konkrétní a dramatické dopady na každodenní životy. Nedávno zasáhly zemi dva rychle po sobě jdoucí intenzivní hurikány. „Zažili jsme zhroucení tolika věcí, které bereme jako samozřejmost – třeba nebyla žádná elektrická energie. Někteří lidé museli čekat déle než rok, protože celá elektrická síť byla zničena a na ostrově není dost materiálu na opravu,“ popisuje dramatické následky přírodních katastrof a pokračuje: „Lidé s onemocněním jako je cukrovka, nemohli sehnat inzulín, silnice byly zablokovány pozůstatky hurikánů. Starší a nemocní byli nejvíc zranitelní.“
Portoričané jsou občané USA, ale protože Portoriko není stát USA, nemáte stejná práva. Proč?
Portorikáncům bylo dáno americké občanství během druhé světové války, a to hlavně ze dvou důvodů. Za prvé, aby se mohli zapojit do války a bojovat v americké armádě. Za druhé pro případ, že by bylo přímo napadeno Portoriko. USA by pak mohly provést odvetu, protože útok byl veden na americké občany. Mít dnes americké občanství znamená, že můžeme volně cestovat do kontinentálních Spojených států a využívat výhod dohod o vízech s jinými zeměmi. Zároveň nesmí Portoričani žijící v Portoriku hlasovat ve volbě prezidenta USA, protože nejsme stát unie. Volíme pouze jednoho zástupce do amerického Kongresu. Tento zástupce zvaný rezidentní komisař ale nemá pravomoc hlasovat v kongresovém řízení, pouze vyjadřuje svůj názor. Lidé jsou tu díky tomuhle politickému statusu hodně rozdělení na ty, kteří chtějí být 51. státem USA a na ty, kteří upřednostňují úplnou nezávislost. Ale věřím, že všichni souhlasíme s tím, že máme menší práva ve srovnání s Američany, kteří žijí v USA. Přestože jsme se narodili jako američtí občané, jsme bezpochyby hrdí na naši portorickou národnost.
Jak vnímají Američané Portoriko? Které stereotypy jsou podle tebe pravdivé a které ne?
Nikdy jsem nežila v kontinentálních USA, jen jsem tam jezdila na návštěvy. Takže moje odpověď vychází z toho, co vnímám prostřednictvím rozhovorů s lidmi, filmů, televize a médií. Portoričané jsou obvykle jen seskupení kulturních „latino“ stereotypů: pití chlastu, neustálé večírky, chodí vždycky všude pozdě, ženy mají vzrušující křivky a muži jsou slizcí. Američané si myslí, že náš domov je jeden velký plážový rezort, do kterého můžou jet se jen hlučně bavit, a kde vždycky na pozadí hraje Despacito. Mnoho z nich neví, že jsme také občany USA a domnívají se, že do USA vstupujeme nelegálně. Ve státech si myslí, že naše dokumenty, jako jsou rodné listy a řidičské průkazy, jsou falešné. Na politické scéně slýcháváme věci jako: Portoričané neplatí daně, Portoričané jsou líní a zkorumpovaní. Vláda je tu skutečně zkorumpovaná, ale tento stereotyp neodpovídá tomu, co se děje v pozadí politiky, v reálném životě, jací jsou normální lidé. Všichni učitelé si tu lámou záda, aby pomohli svým studentům, i když jsou nedostatečně placení a nedostatečně vybavení. Komunity neustále hledají zdroje a rozvíjejí se navzdory nedbalosti místní správy. Lidé dojíždějí daleko do špatně placené práce, kde s nimi není zacházeno s úctou. Je to skoro jako by každý musel neustále bojovat, aby měl práci a mohl důstojně přežít. Ano, máme rádi párty a pití, ale je to také proto, že každodenní život je šedivý, plný útisku a stresu. Všeobecně si myslím, že jakýkoli druh stereotypu je represivní mentální strukturou, protože nutí realitu, aby zapadla do očekávané formy. Místo toho by člověk měl být otevřený vnímání toho, jaká je realita, se všemi jejími barvami a rozpory. Nemyslím, že to nějak strašlivě zasahuje do každodenního života, pokud se nepřestěhujete na kontinent, nebo dokud se nestřetnete s americkými turisty, kteří vás berou jako podřadné bytosti.
Jakém hlavním problémům teď čelíte jako země a jako společnost?
Právě teď je hlavním problémem boj proti korupci. Místo premiéra nebo prezidenta máme voleného guvernéra. Portoriko si v poslední době získalo celosvětovou pozornost, protože jsme se právě zbavili jednoho velmi zkorumpovaného guvernéra ze strany Statehood. Byla to bitva, která sjednotila Portorikánce ze všech politických stran a byla podporována superhvězdami, jako je Ricky Martin, Benicio del Toro a Bad Bunny. Demonstrace se odehrávaly v souvislosti s extrémními úspornými opatřeními, uloženými Úřadem pro fiskální kontrolu. Ten byl jmenován Kongresem USA, aby splatil dluh Portorika. Dluh, způsobený dvěma hlavními politickými stranami, vedl k uzavření škol, k rozpadu veřejné infrastruktury a programů, došlo k rozkradení fondů na důchody a k extrémní privatizaci veřejných institucí a aktiv. Jako spojená společnost jsme hodně tlačili na guvernéra, aby rezignoval. Portoričani taky protestovali skoro ve všech státech USA a hlavních městech v zemích jako Mexiko, Peru, Španělsko, Německo a Nizozemsko.
Patříte mezi země s velkou diasporou. Co to znamená pro vaši společnost, komunitu a rodiny?
Právě nedostatek příležitostí a extrémní úsporná opatření vedla k obrovské migraci mladých Portorikánců hlavně do USA. Aktuálně žije mimo ostrov více Portorikánců než v rodné zemi. Mnoho mých přátel, bývalých spolužáků a kolegů je nyní pryč. To znamená demografickou výzvu: stárnutí populace a tím zmenšující se daňový základ pro fungování státu.
Hispánské kultury jsou často považovány za macho kultury, je to případ Portorika? Jak se to projevuje?
Rozhodně! Je před námi ještě dlouhá cesta k eliminaci „machismo“ prvků z populární kultury a společnosti. Je to všude - ve vtipech, v objektivizaci žen v médiích, v romantických vztazích, kde muž zachází se ženou jako s jeho majetkem… Je to o tom, že v některých ulicích se necítím bezpečně, je to o tom, jak náš soudní systém zachází s oběťmi mačistického násilí. Součástí současného rozruchu byl i únik informací z guvernérovy komunikace. On a jeho okolí nazývali své politické odpůrkyně děvkami a vysmívali se feministkám. Jednou z prvních věcí, které bývalý guvernér Ricky Rosselló udělal, když se dostal k moci, bylo odstranění genderové perspektivy ze vzdělávání ve školách. On a jeho tým nemají o genderu jakékoliv povědomí a chovají se sexisticky, homofobně a používají bodyshaming.
Ty naopak máš kapelu bojující se sexistickou kulturou. Proč ve svých textech používáte také vulgarismy?
Jsem součástí trapového tria s názvem Las Bellaqueens, ve kterém vyprávíme ženskou stránku příběhu, pokud jde o sex, párty a vůbec o život z pohledu žen. Když trapové zpěvačky záměrně zpívají tak explicitně jako muži, jsou vždy cenzurovány a umírňovány. Děláme opak, a tak vzdorujeme převládajícímu stylu vyprávění příběhů o vztazích, kde pouze muž má právo toužit po sexu a nahlas to vyslovit.
Podporuješ také cyklistiku, a to v zemi, která de facto žije v autech. Jak bychom měli spolupracovat v názorově rozdělených společnostech?
Hodně jsem přemýšlela o tom, jak přesvědčovat lidi a vést dialog. Pokud jde například o cyklistiku, tak ačkoli je argumentace velmi důležitý prvek, vždycky musí existovat taky politická vůle, jak zlepšit způsob, jakým se pohybujeme v našich městech. Ta se pak přetaví do investic do transformace dopravy. Řízení auta se tu stalo běžným, automatickým. To i proto, že stát vybudoval silnice pouze pro pohyb automobilů a investoval do infrastruktury navržené pouze pro auta. Díky marketingovým schématům se lidé domnívají, že mít auto je skvělý a vlastně jediný způsob života. Nedávný politický skandál v mé zemi ale také odhalil, jak se podařilo zkorumpovat i některá média. Placené rozhovory, úplatky v médiích a placení internetoví trollové měli za úkol ovlivňovat veřejné mínění a vyvolávat zmatek. My se ale jako veřejnost musíme starat o to, jak se o věcech hovoří, jaký je narativ. Pokud jde o cyklistiku a zelené alternativy dopravy, měli bychom změnit obrázek toho, co je skvělé, správné a úspěšné, co je prostě cool. Musíme si umět správně vybrat a jasně stanovit cíle, aby každý ve společnosti věděl, jaké role může plnit v kolektivním úkolu vytvořit zelenější a spravedlivější svět.
Infrastruktura Portorika byla hodně poničená po hurikánech Irma a Maria, ale krize se asi netýkala jen jí. Co se stalo?
Vůbec jsme nebyli připraveni čelit dvěma největším hurikánům v historii Portorika. Zažili jsme zhroucení tolika věcí, které bereme jako samozřejmost. Nebyla například žádná elektrická energie. Někteří lidé museli čekat déle než rok, protože celá elektrická síť byla zničena a na ostrově není dost materiálu na opravu. Systémy nebyly připraveny na výpadek trvající tolik dní, systémy filtrace vody přestaly fungovat. Činnost přístavů byla přerušena, supermarkety neměly elektřinu a byl nedostatek potravin. A do toho přišel skandál, vládní úředníci byli zapojení do masivní korupce, skrývali zásoby pomoci, jídlo a balenou vodu. Lidé s onemocněním jako je cukrovka, nemohli sehnat inzulín, silnice byly zablokovány. Starší a nemocní byli nejvíc zranitelní. Pro dva hurikány této velikosti ve stejném časovém období nebyla připravena prakticky žádná instituce. Existuje tu teď kolektivní trauma. Je to fatální ukázka toho, co se může stát, když se stanou extrémní události způsobené změnou klimatu a smíchají se s úspornými opatřeními a zkorumpovanými vládními činiteli. Přestože se teď mnoho plánů pro takové události mění, naše elektrická síť zůstává velmi křehká a odstraňování škod je velmi pomalé, nejvíc v pomoci venkovským a chudším komunitám.
Foto: Archiv Stephannie Anderson