Dvaatřicetiletá Svitlana z Ukrajiny do Česka přišla před pěti lety za studii. A do Prahy se zamilovala. Dnes je doktorandkou a asistentkou na Fakultě biomedicínského inženýrství na ČVUT v Praze. Podle ní jsou Češi velmi slušní a ochotní. Na druhou stranu se potýká s předsudky kvůli svému přízvuku. „Být tady Ukrajincem je těžké. Každý na Ukrajince nadává. Moc je tu rádi nemají,” domnívá se. „Ale myslím, že to je všude,” doplňuje. Už nějakou dobu působí jako dobrovolnice Nové školy, kdy v knihovně doučuje děti. „Já v tom mám velkou výhodu, protože mluvím špatně česky, a tak to vysvětluju strašně jednoduše. Takže tomu děti rozumí trochu líp,” dává se do smíchu. Dle ní je to právě dobrovolnictví, které jí umožňuje navazovat cenné vztahy s místními. „Připadám si totiž trochu odstrčená.” Uvádí, že třetina dětí, které za ní do knihovny docházejí, pomoc se školou nepotřebuje. Chodí za ní kvůli nudě i potřebě popovídání si s dospělým člověkem, sdílení. A i to ji moc těší. „Je moc příjemné cítit, že si vás někdo váží,” uzavírá.
Svitlana dnes mluví obstojně česky. Naučit se češtinu pro ni bylo snadnější než například u angličtiny. V obou případech se totiž jedná o slovanské jazyky. Mají tedy podobná slova i gramatiku. Může ale nastat také nedorozumění, kdy některá slova znamenají v druhém jazyce něco úplně jiného. „Moje mamka má ráda, když někdo říká ‚čerstvý voňavý chleba’, protože ukrajinsky to znamená 'starý smradlavý chleba'. A takových příkladů je hrozně moc,” směje se.
„Lidé v Česku jsou strašně slušní. Překvapí mě například, když jdu po nějaké cestičce a lidé ustoupí a omluví se, že mi zavazeli,” zmiňuje Svitlana, co se jí na Češích líbí. „Naopak se mi nelíbí, že si Češi pořád stěžují a pomlouvají jeden druhého,” dodává. Všímá si však také předsudků, které někteří lidé v Česku vůči jejím krajanům mají. „Myslím, že se v každé zemi k cizincům chovají jinak,” přemítá. „Když začnu mluvit, tak se každý otočí. Protože mluvím s přízvukem, tak se chce každý podívat, kdo to je,” směje se. Dodává však, že být Ukrajincem v Česku je těžké. „Každý na Ukrajince nadává. Moc je tu rádi nemají. Ale myslím, že to je všude,” dodává posmutněle.
Už nějakou dobu působí jako dobrovolnice v knihovně. „Prostě mě napadlo, že chci,” říká rázně. „Je to takový můj rozmar. Je to stejné, jako když si chci koupit kabelku, chci červenou a nevím proč. Prostě ji chci. S dobrovolnictvím to mám stejně.“ Na Ukrajině se ale Svitlana dobrovolnictví nevěnovala. Ve skutečnosti to spíše vypadalo, jako by tam dobrovolnictví vůbec neexistovalo, nemá totiž dostatečnou vizibilitu. K dobrovolnictví si našla cestu až v Česku, kde nejdříve působila v rodinném centru MUM a následně se dostala k programu Nové školy. V knihovnách v rámci aktivit této obecně prospěšné společnosti doučuje děti. „Přijdou s nějakým problémem nebo otázkou, které nerozumí, a my se jim to snažíme jako kamarádi nebo sourozenci vysvětlit,” popisuje svou práci. „Já v tom mám velkou výhodu, protože mluvím špatně česky, a tak to vysvětluju strašně jednoduše. Takže tomu děti rozumí trochu líp,” dává se do smíchu.
Na dobrovolnictví se lidé podle ní dívají nedůvěřivě. Nedokáží podle jejích slov často pochopit, že někdo něco dělá v životě zadarmo. Nezištně. „Já ten život beru jako kolotoč. Všechno, co na něj naložíme, se nám vrátí,” říká. Dobrovolnictví jí osobně navíc dává díky komunikaci s různými lidmi pocit propojenosti s okolím. „Připadám si tu totiž odstrčená,” přiznává.
Třetina dětí, kteří za Svitlanou v knihovně chodí, ale doučovat nepotřebují. Jen se nudí nebo touží po kontaktu s druhými. „Chtějí si promluvit, ukázat fotky, mít prostě kontakt s dospělým,” popisuje. „Je moc příjemné cítit, že si vás někdo váží,” uzavírá.
Video i příběh přinesla META o.p.s. v rámci kampaně Sedm statečných.
Foto: META