Učitelka a maminka dvou dcer Sylva Přikrylová je žena dlouhodobě balancující mezi světem slyšících a neslyšících. Její mladší dcera Míša se potýká s problémy se sluchem, o který má podle prognóz lékařů přijít úplně, od malička, žije také s Aspergerovým syndromem. Míša, která je nyní těžce nedoslýchavá, nedávno odmaturovala a za pár dní zahájí studium na Karlově univerzitě v Praze. Před osmi lety se však s vážnými problémy se sluchem začala potýkat sama maminka Sylva, kdy přestala slyšet na jedno ucho, bojuje navíc s tinitem (šelestem v uchu), který se snaží přehlušit hlasitou hudbou nebo televizí. I přesto, že je v invalidním důchodu, naskočila krátce po implantaci naslouchadla zpět do školy. Tam se těší velké podpoře vedení i ostatních učitelů. Velkým překvapením ale byla reakce MŠMT na ředitelův dotaz, zda může učitelku se sluchovým hendikepem vyvázat z dozorů. Bylo mu podle jejích slov navrhnuto, aby s ní rozvázal pracovní poměr, pokud kvůli zdravotnímu stavu není schopna pracovní náplň vykonávat. To ředitel nepřipustil, Sylva však dozory dělá dál. Dnes jsou to právě práce, rodina i studium, co ji drží nad vodou. Přiznává, že se setkává s předsudky slyšících, které její život značně ovlivňují. Dodává však, že předsudky mají také samotní neslyšící a ne vždy slyšícím rozumí a je jim v jejich přítomnosti příjemně. Věří však, že cestou k porozumění je společné vzdělávání, možnosti pro setkávání se i osvěta.
První, kdo měl v Sylvině rodině problém se sluchem, byla její mladší dcera Míša. Nejhorší na celém zjištění byl fakt, že Míša zřejmě přijde o sluch úplně. V té době nebyla péče o podobně hendikepované děti dostatečná, neexistoval nikdo, kdo by rodině poradil, vysvětlil, pomohl. I dnes, když jsou obě dcery dospělé, si je Sylva vědoma, že při výchově dětí upřednostňovala Míšu, které byl navíc diagnostikován Aspergerův syndrom. Vzpomíná si, jak starší dcera Dominika těžce nesla, když se rodina rozhodla kvůli Míše přestěhovat za speciální školou z Mostu do Ústí nad Labem. Míša, která je nyní těžce nedoslýchavá, úspěšně odmaturovala a na podzim se stane studentkou FF UK v oboru Čeština v komunikaci neslyšících. Byť má slyšícího přítele, podvědomě vyhledává kontakt s osobami se sluchovým postižením, učí se znakový jazyk a trpí sociální fobií. Slyšícím lidem sice rozumí, ale nechápe jejich myšlenkové pochody.
Dozoruji, tedy jsem
Sylva přestala slyšet na jedno ucho před osmi lety. Při šestnáctihodinové operaci nezhoubného nádoru totiž přišla o sluchový a rovnovážný nerv. O půl roku později jí bylo implantováno sluchadlo. I s invalidním důchodem 3. stupně naskočila brzy zpět do studia učitelství pro 1. stupeň, které dokončila a také se vrátila k učení. Oporou jí byl ředitel školy, který svolil, aby nemusela učit hudební a tělesnou výchovu, tedy hodinám s vyšším výskytem hluku. Místo toho se věnovala hodinám angličtiny. Zarážející bylo však vyjádření MŠMT, které odpovědělo na dotaz vedení školy, zda ji uvolnit z dozorů, protože jsou pro ni velmi náročné. „Navrhovala jsem, že bych kroužky, které jsem měla, dělala ,zadarmo' a on by mou odměnu za ně dal tomu kolegovi, který by je za mě převzal,” vysvětluje. „Odpověď MŠMT mě zaskočila. Jestliže nemohu ze zdravotních důvodů vykonávat dozory, což patří do nepřímé pracovní činnosti, má se mnou pan ředitel rozvázat pracovní poměr,” pokračuje. Ředitel se jí zastal a ve škole ji nechal. Dozory ale dělá, přestože je to pro ni velmi náročné.
Oboustranné předsudky
Několik měsíců po operaci si Sylva uvědomila, nakolik ji ztráta sluchu na jednom uchu limituje a dostihly ji deprese. Omezení způsobená jedním slyšícím uchem vnímá velmi silně – nepozná, co slyší, dokud si to nespojí se zrakovým vjemem. Nepozná, odkud slyší a musí odezírat, protože sluchové podmínky nejsou vždy ideální. Aby přehlušila tinitus (šelest), pouští si rádio nebo televizi, často mívá i slyšiny. Sylva se ale nevzdává a statečně se pouští do každodenního boje, její oporou jsou rodina, práce i studium. První vysokoškolské vzdělání dokončila jako ostatní spolužáci, aniž by kdokoliv o jejím omezení věděl. Nyní při studiu druhé vysoké školy oboru speciální pedagogika - surdopedie je již studentkou se sluchovým postižením.
Sylva míní, že „sluchaři“ to mají v životě hodně těžké, neboť slyšící mají předsudky. Podle ní se slyšící domnívají, že pokud si neslyšící nasadí sluchadla nebo mají kochleární implantát, slyší stejně dobře jako oni. To je ale ten největší omyl. Doufá, že inkluzí se jim dostane kvalitnějšího vzdělání a naleznou díky němu lepší zaměstnání s důstojnějším finančním ohodnocením. Lékem na intenzivnější propojení obou světů je podle ní více osvěty a komunikace.
A co by vzkázala rodičům sluchově hendikepovaných dětí? „Zprostředkujte jim možnost učit se znakový jazyk, zprostředkujte jim kontakt se stejně postiženými vrstevníky, aby jednou nezůstaly stát uprostřed mezi dvěma světy: slyšících a neslyšících, a neměly pocit, že nepatří tam ani tam.“
Foto: Eliška Podzimková