Od jara loňského roku se v pražském divadle Ponec pravidelně schází proměnlivá skupina seniorů a seniorek, kteří se pod vedením hlasové a taneční lektorky noří do víru pohybu a práce s hlasem. Každý podle svých možností. „Pohyb v souladu s hlasem je komplexní vyjádření sebe sama. Na našich hodinách senioři adaptují cvičení pro sebe tak, jak je mohou sami podle svých možností vytvořit,“ říká pro HFC tanečnice a lektorka Lenka Bartůňková. „Když přijde někdo, kdo má velký problém pohybového aparátu, hýbe se minimálně a prostě tam s námi jen tak je,“ dodává. Společná práce není přínosná jen pro seniory. Samotné lektorky prý díky ní objevují nové možnosti a poznávají skupinu lidí, se kterou se doposud neměly možnost blíže setkávat.
Jednotlivé workshopy, přístupné všem zdarma, v podání tanečnice Lenky Bartůňkové a zpěvačky Ridiny Ahmedové jsou různorodé a odvíjejí se od možností těch, kteří se jich zrovna účastní. Senioři totiž mohou chodit jak pravidelně, tak zcela nárazově. Skupina se proto konstantně proměňuje. „Vždy se ale začíná uvědomováním si vlastního těla, vlastního já v přítomnosti. Probíhá lehká rozcvička - takové uvolnění a rozehřátí těla, kdy každý má naprostou volnost si cvičení přizpůsobit svým možnostem,“ popisuje podobu workshopů Bartůňková. „To je také hlavní značka celého kurzu. Každý jsme jiný, a proto mají i účastníci svobodu a vůli se rozhodnout, jak se sebou budou pracovat,“ dodává.
Hodiny pro seniory se však zdaleka netýkají jen pohybu. Zpěvačka Ridina Ahmedová od Lenky Bartůňkové přebírá štafetu a začíná s účastníky pracovat po hlasové stránce. Ukazuje mimo jiné, jak nechat vnitřní hlas vyjít na povrch, a to pomocí různých technik. „Pro mě osobně je hlavním poselstvím mé práce, že má smysl dělat a zkoušet pracovat s hlasem bez snahy hodnotit ve smyslu 'Je to hezké? Je to dost kvalitní?'“ říká Ahmedová. „Velká část lidí napříč generacemi dostane ve škole nebo v rodině tak nelichotivou zpětnou vazbu ohledně zpívání, že to v tu chvíli vzdá a buď ji to dlouhodobě úplně zablokuje, nebo si zpívají jen ve sprše nebo v autě,“ doplňuje.
Pohybové i hlasové elementy se však postupně prolínají a senioři se postupně uvolňují, překonávají ostych a hledají nové možnosti fyzického i hlasového projevu. „Chceme, aby hledali nové osobité způsoby, jak se pohybovat a jak používat hlas - než že si zazpíváme písničku a zatančíme valčík,“ upřesňuje tanečnice Bartůňková.
Hravost a otevřenost
Reakce seniorů jsou podle lektorek různorodé. Někteří přišli na dílnu s očekáváním klasického tance. Po zážitku alternativní práce s hlasem i tělem se už příště rozhodli nepřijít. Podle Bartůňkové byl pro některé velkým problémem vzájemný ostych, kdy se účastníci před sebou styděli, obávali se vzájemného hodnocení svých možností a schopností. „Některým trvá déle odpoutat se od strachu, že je někdo bude soudit i za to, že dělají krok do neznáma. Pro mnohé je nezvyklý také vzájemný fyzický kontakt, kterého na dílnách využíváme. Záleží, jaké má člověk životní zkušenosti nebo psychické blokace,“ popisuje.
Ahmedová oceňuje zejména hravost a shovívavost účastníků: Naši senioři reagují v podstatě stejně jako kdokoliv jiný. Ti, co přijali náš druh práce a mají pro něj pochopení, jsou lidé, které baví hledat, zkoumat a nebojí se experimentovat,“ vysvětluje. „Je pro mě půvabné vidět, že otevřenost a až dětská hravost opravdu nemusí souviset s věkem,“ dodává.
Samota a sdílení
Někteří senioři na dílny chodí také proto, že se cítí sami. Snaží se v pohybu najít novou perspektivu a společenské vazby. „Práce se seniory mě přivedla k uvědomění, jak společnost seniory schovává. Ti opravdu staří lidé jsou často sami a nemají si s kým popovídat. Známí nebo příbuzní okolo nich jsou již po smrti a oni jsou naprosto odříznuti,“ říká Bartůňková.
Že je právě k navazování vztahů a sdílení emocí hlas ideální, vnímá i Ridina Ahmedová: „ Hlas je nástroj, který nám umožňuje primárně navazovat kontakt se sebou samotným. Hlasem pak ale můžeme taky sdílet s dalšími lidmi. Ja říkám hlasu zvučící vztah. Protože když vzniká, vychází sice z nás, je ale často prostředek propojení s dalšími lidmi, se kterými chci sdílet. Nebo třeba se vztahuje k něčemu, co nás přesahuje.“
Pocit bezpečí
„Mým nejpříjemnějším zážitkem je pocit bezpečí, který na dílnách vnímám. Jsou to zralí lidé, už toho hodně zažili a umí taky dávat. Tahle schopnost upozadit se, nejen brát, ale i dávat, je něco, s čím se tu setkávám ve větší míře než u mladších lidí,“ mluví o svých pocitech Ahmedová. „Ti lidé jsou ve věku, kdy už si nic nedokazují, dokáží tu být pro druhé, podpořit je. A současně cítím, že to nepřišlo automaticky s věkem, ale že je to výsledek nějaké vnitřní práce. Je to strašně inspirativní,“ uzavírá.
Foto: Vojtěch Brtnický / Divadlo Ponec