Před časem jsme se vrátili z makedonsko-řeckých (hraniční přechod Gevgelija) a makedonsko-srbských (Tabanovce) hranic, z míst, kam nás s kamarády zavedl stud za evropskou imigrační politiku, spoluobčany deklarované mýtické slušnofilství a snaha uprchlíkům, kteří si vybrali balkánskou trasu, pomoci. Naivní, říkáte si možná poprvé. V pohraničních zónách dvou vlakových nádraží na jihu a severu Makedonie jsme se uprchlíkům snažili jejich strádání na jejich cestě do EU co nejvíce umenšit. Jistě naivní představa, říkáte si zřejmě podruhé, ale v kontextu situace, ve které se utečenci nachází, je to asi jediná věc, kterou jsme byli schopni učinit.
Z míst, kde jsme v koordinaci s místními NGO Legis a Nun působili, neplánovaně vznikla tato filmová reportáž. Má přiblížit situaci v Makedonii, která je pro migranty a uprchlíky jednou z tranzitních zastávek před cílovou stanicí - pevností jménem Evropa. Kromě výpovědí dvou dobrovolníků, kteří vlastní pomoc druhému vidí v solidaritě vycházející ze dvou různých principů (občansky aktivistického a náboženského) se ve filmu objevuje postava třetí: Eehab.
Setkání s Eehabem
Natáčet na fotoaparát všeobecné strádání a zoufalství jsem se na místě dlouho neodvažoval pro etické a morální dilema, bedlivého každodenního průvodce naší přítomnosti. První úvaha nad zaznamenáním svědectví z nádraží v Gevgeliji se objevila až po několika dnech, kdy jsem měl možnost poznat Eehaba, mladíka, který jevil velmi čilý zájem o naši dobrovolnickou činnost spočívající v distribuci humanitární pomoci mezi uprchlíky a migranty. Dokonce se na pomoci ostatním osobám, čekajících na vyřízení dokumentace při vstupu do Makedonie, s námi podílel. Během chvilek, jež jsme měli možnost spolu sdílet, vyprávěl o svém osudu, který jej dovedl až do Gevgelije, na řecko-makedonskou hranici. Sdílel přitom se mnou představy o minulosti blízké, vzdálenější, ale i ty, ke kterým se nyní upírá se svým mladším bratrem Ghanemem, s nímž se na útěk ze Sýrie vydal. Velmi dobře si přitom uvědomoval realitu nejisté současnosti, kdy sotva může tušit, co přinese další den. Nejvíce mě ovšem zaujala schopnost kritiky reflektovat vztah Evropanů k uprchlíkům ze Sýrie a vice versa.
Čemu ses věnoval, než jsi opustil Sýrii?
Vystudoval jsem komerční bankovnictví. Chtěl jsem nastoupit dál na univerzitu, abych pokračoval ve studiích, ale měl jsem narukovat do armády. Ze Sýrie jsem odešel před osmi měsíci do Istanbulu, odkud jsem se dostal do Izmiru. Z něj jsem pak pokračoval lodí do Řecka, kde jsem strávil tři nebo čtyři dny v uprchlickém táboře. Po získání potřebných dokumentů jsem strávil několik dnů v Aténách a pak pět dnů na řecko-makedonských hranicích. Na třetí pokus se nám podařilo překročit hranice, ale stálo nás to hodně úsilí - cesta křovím byla hodně obtížná, nyní jsme ale v Makedonii. Měli jsme na cestě hodně problémů, mafie na nás čekaly připravené na vytipovaných místech v křovinách, řecké hraniční hlídky nás chytaly a posílaly zpět, ušli jsme pěšky dalekou cestu.
Proč ze Sýrie utíkáš?
Odešel jsem kvůli občanské válce v naší zemi. Měl jsem nastoupit vojenskou službu. V Sýrii je mnoho chlapců přibližně mého věku povolaných do vojenské služby, tedy do války. Ale my nechceme jít do války, jsme mírumilovní lidé, nechceme válčit. Občanská válka je pro nás všechny tragédií.
Do jaké země se chceš dostat?
Chtěl bych do Holandska, které tolik miluju. Hodně jsem o něm slyšel a líbí se mi tamní způsob života a společnost.
Co bys chtěl v Holandsku jednou dělat?
Chtěl bych se začít věnovat sociální komunitní práci.
Proč tě zajímá zrovna sociální práce?
Chtěl bych pomáhat lidem, chudým, uprchlíkům, jako jsme my. Znám totiž na vlastní kůži situaci, v jaké se uprchlíci nachází. Vím, co znamená opustit svou zemi, jaká podpora je potřeba. Cítím, že je to mou povinností, dělat právě toto. Mojí povinností je jim pomáhat.
My jsme přijeli z České republiky a tam má mnoho lidí z uprchlíků a migrantů strach. Co si o tom myslíš?
Je to oprávněné, že se nás lidé v Evropě bojí, neznají nás, ale na druhou stranu, my neznáme vás. Ale my víme o vašem konceptu lidských práv, všech těch správných věcech. Vaši lidé vědí o naší historii a něco ti řeknu, naše historie není dobrá, znám naši historii. Základní problém naší historie je, že byla vždy psaná vítězi. Najdeš v ní mnoho tragédií, válek a zabíjení. I v naší televizi vidíš zprávy o Islámském státu a teroristických skupinách, takže se není čemu divit, že lidé v Evropě mají strach. Ale my z nich (Islámského státu) přece máme strach taky, my dobře víme, co jsou zač. My před nimi utíkáme!
Zažil jsi na tvé cestě ze Sýrie nějaké konflikty mezi uprchlíky?
Tady můžeš vidět lidi, kteří jednají násilně. Důvodem toho ale je, že jsou vystrašení. Bojí se, že se nedostanou do země, kam chtějí. Druhým důvodem pak je fakt, že prožíváme velký psychologický tlak. Lidé jsou opravdu hodně unavení, víš dobře, jak náročná a dlouhá je cesta ze Sýrie do Německa. Myslím, že tímto je možné jejich chování pochopit.
Věříš tomu, že se někdy vrátíš domů?
Ano, každý, kdo kdy musel opustit svůj domov, by se jednou chtěl vrátit a žít se svou rodinou, přáteli, žít svůj každodenní život, to mi věř. Rodina a všichni mí přátelé zůstali v Sýrii, chtěl bych se někdy vrátit a učit je, jak být lidmi.