Rasha Qussef Youse je jednatřicetiletá žena ze Sýrie, která vystudovala anglickou literaturu na univerzitě v Damašku. Před několika lety přesídlila za studii do Istanbulu, kde aktivně pomáhala uprchlíkům z různých zemí. Netušila však, že jednou bude v obdobné situaci. Do Německa přišla před několika týdny v rámci kvóty OSN pro syrské uprchlíky. Pro špatné podmínky opustila uprchlický tábor, který jí byl německou vládou přidělen a momentálně se snaží zapustit kořeny v Grandhotelu Cosmopolis v bavorském Augsburgu.
Odkud pocházíš?
Ze severovýchodu, z regionu Al-Hasakah z města na hranicích s Tureckem a Irákem. Ve svém rodném městě jsem byla do svých sedmnácti let, než jsem na dva roky odešla studovat na vysokou školu do Aleppa. Pak jsem odešla do Damašku, kde jsem školu dokončila, začala pracovat a kde jsem chtěla žít. K tomu, že odejdu ze Sýrie, jsem se rozhodla ještě před revolucí. Odešla jsem měsíc před jejím začátkem v únoru 2011.
Proč ses tak rozhodla?
Chtěla jsem pokračovat ve studiu. Když chceš jít v Sýrii na magisterské studium, musíš pokračovat ve stejném oboru. Já jsem studovala anglickou literaturu a nebylo možné, abych v magisterském programu dělala něco jiného. Začala jsem se proto porozhlížet po studijních příležitostech v Evropě, ale bylo to dost komplikované. Nakonec jsem se rozhodla pro studium v Turecku, protože to je pro nás mnohem jednodušší a životní náklady nejsou tak vysoké. Zároveň jsem byla dost naštvaná na to, co se v Sýrii děje. I to byl jeden z důvodů, proč jsem odešla.
Co tě štvalo konkrétně?
Politika. V Sýrii vládne diktátor. Těch důvodů je ale víc, nejsou jen politické. Je to také ekonomická a sociální situace, která je vážně špatná. Naše práva jsou značně omezována. Neexistuje zde prakticky občanská společnost. Nemůžeme svobodně tvořit, i veřejná shromáždění jsou často problém. Začala jsem také pociťovat zhoršující se ekonomickou situaci. Propast mezi bohatými a chudými se prohlubovala. Střední třída v podstatě přestala existovat. Zlomový byl v tomto ohledu rok 2006, kdy se zvýšila cena ropy. Do té doby ji subvencoval stát. Byla tak velmi levná. Během jednoho dne ale cena stoupla až o trojnásobek, což mělo za následek celospolečenskou nevoli. To se neprojevilo jen rozhořčením ve frontách u benzínových pump nebo u zemědělců, kteří museli platit mnohonásobně více za výrobu. To samé platilo i u veřejné dopravy. Lidé se začali mezi sebou dohadovat. Nikdy ale doopravdy nevinili vládu, která byla za nárůst ceny zodpovědná. Lidé prostě měli strach.
V roce 2006 také probíhala v jižním Libanonu válka mezi Hizballáhem a Izraelem. Prezident Asad v této souvislosti zneužíval svého postavení a podporoval odpor vůči Izraeli. A to lidem stačilo. Věřili tomu. Portréty prezidenta a vůdců Íránu a Hizballáhu tak visely po ulicích. A lidé mu i přes různé zákazy věřili. To pro mě byl velký zvrat. Říkala jsem si, že tady už není naděje.
Jak se Asadův režim promítal do tvého každodenního života?
Policie tě například mohla zadržet na lavičce v parku, kde bys seděl se svou přítelkyní. Hned by volali tvým rodičům s tím, že jste se líbali ve veřejném prostoru. V tomto případě policie zneužívala citlivosti takové situace. Ženám to nebylo jedno a udělaly by cokoliv, aby se o tom jejich rodiče nedozvěděli. To samozřejmě vedlo ke korupci a podplácení, která je v Sýrii na denním pořádku. Stalo se to i mně. Šla jsem se svým bratrancem po jedné z bohatších čtvrtí v Damašku, přistoupila k nám policie a začala se vyptávat. Byla jsem vážně naštvaná a ptala jsem po důvodech kontroly. Rázem se na nás lidé kolem začali dívat, jako bychom udělali něco špatného. Řekla jsem strážníkovi, ať klidně tátovi zavolají a všechno mu řeknou. Většina dívek to ale bohužel neudělá. Bojí se.
Odkud se ten teror bere? Může to nějak souviset s islámem a jeho propojením s politikou?
S islámem to určitě nesouvisí. Křesťané v Sýrii jsou na tom podobně, v nějakých situacích možná ještě hůř. Sama jsem křesťanka, ale nejsem věřící. Rodiče jsou také ateisti, ale vychovali mě v křesťanské komunitě. Řekla bych, že právě křesťanská komunita je u nás ze všech ostatních náboženských skupin vůbec ta nejuzavřenější. V obecné rovině najdeme více otevřených sunnitů než křesťanů. Je to ale pochopitelné, protože zde představují většinu a není na ně vyvíjen takový tlak.
Jak bys popsala práva žen v Sýrii?
Jsou opravdu špatná. Uvedu příklad. Ženy v rámci dědického řízení mají automaticky nárok jenom na půlku. Muž tedy dostane jednou tolik. Kdybych se chtěla rozvést, nemám žádná práva. Není to ale jen o právu. Ten tlak je všude. Už v momentě, kdy hledáte zaměstnání, přemýšlíte, kdo bude vašim šéfem. Jestli Vás nebude obtěžovat. To je ale běžná praxe, která se děje každý den na ulici, kde se Vás muži i dotýkají. A to se týká i zahalených žen.
Musí být ženy v Sýrii zahalené?
Nemusí. Je to osobní volba. Jednou jsem se právě z důvodu sexuálního obtěžování zahalila a obtěžovali mě zrovna tak. V Sýrii je to velký problém. Jednou se mi dokonce stalo něco vážnějšího a byla jsem nedaleko policejní stanice. Šla jsem to nahlásit, ale policista se mi vysmál. Také mi ale vadilo, že jsem se nemohla cítit svobodně ani se svým partnerem. Jít s ním třeba jen tak do parku nebo do hotelu. Policie by mě mohla klidně obvinit z prostituce. Proto jsem nechtěla být dál omezována místem, které nepřeje jakékoliv inspiraci. I proto jsem se rozhodla odejít.
Říkala jsi, že revoluce byla tvým snem. Co si o ní myslíš teď? Situace se asi dost změnila.
Zpočátku to bylo úžasné. Měla obrovského ducha. Lidé byli všímaví. Starali se o sebe navzájem. Byla to pro nás výjimečná doba. Lidé konečně řekli své ne. Nakonec to šlo bohužel jiným směrem. Revoluce ale proběhla, lidé povstali. Nebyla to ta neustálá propaganda hlásající, že za naši situaci mohou imperiální mocnosti. Lidé se navíc inspirovali v Egyptě a Tunisku. Paralelu vidím i v Evropě 90. let. O naší revoluci mám dnes ale smíšené pocity.
V Německu jsi teď sedmým týdnem. Jaké jsou tvé plány?
Žila jsem v Istanbulu, kde jsem měla přátele a řadu aktivit. Ty budou, doufám, pokračovat. Chci se v první řadě naučit německy. Ráda bych ještě studovala a dodělala si magistra nebo se naučila ručním pracím. Grandhotel Cosmopolis je pro mne opravdovou inspirací. Děje se tu řada zajímavých věcí. Po revoluci jsem měla velké deprese. Nevěděla jsem, co se bude dít dál a co můžu dělat. Myslím si, že si zasloužím normální život. Jako každý člověk.
Přemýšlíš, že se jednou do Sýrie vrátíš?
Chci mít místo, kam se můžu vracet. Žila jsem v Damašku, který pro mě hodně znamená, zvykla jsem si na něj. Situace v zemi byla ale složitá a nějak na to člověk musel reagovat. Tak jsem si vnitřně vybudovala takový pocit obrany. Řekla jsem si, že můžu být občanem vlastně kdekoliv a to i se svým Damaškem. Je to o lidech, není to ani tak o stavbách.
Tvá rodina v Sýrii stále žije, jak se jim daří?
Můj otec, bratr a jeho syn jsou stále v Sýrii. Zatím jsou v pořádku, ale nevím, jak dlouho to bude trvat. Momentálně ale také přemýšlí o tom, že by zemi opustili.
Jak se díváš na situaci uprchlíků ze Sýrie? A jak se cítíš, když řekneš, že jsi Syřanka?
Zatím jsem nepotkala lidi, kteří by o syrských uprchlících nevěděli. Předtím jsem byla v Berlíně, který je hodně různorodý. Zatím jsem se s vyloženě negativním přístupem nesetkala, ale vím, že tu je a vnitřně se na něj připravuji. Zatím si toho jen všímám. Když jdeme například po ulici s mým přítelem, který má černé vlasy a vousy, vidím reakce kolemjdoucích. Je možné, že tady v Ausburgu se to bude stávat častěji. Vím, že se s tím můžu setkat, ale tak to prostě je. Jsem šťastná, že jsem potkala řadu skvělých lidí, kteří nám uprchlíkům pomáhají. Snažím se diskuzím ohledně Sýrie vyhýbat. Nechci být brána za oběť. Je smutné, co se nám přihodilo, ale může se to stát nám všem. Věřím, že já sama mám hodně co říct, a nemusí to být nutně jen k situaci v Sýrii.
Foto: Lukáš Houdek