Taťáně Okopné ještě není třicet a už přeložila do ukrajinštiny zásadní české knihy o ekonomii, politice či významnou krásnou literaturu. Za svůj nejlepší překlad považuje Moc bezmocných od Václava Havla. V současnosti Taťána pracuje pro České centrum a taky na volné noze jako lektorka českého jazyka, překladatelka a tlumočnice. Jaký význam hraje nyní česká kultura na Ukrajině? Jakou roli mají knihy v demokratické tradici a v boji za svobodu? A jaký vlastně byl Majdan a proč tam bábušky chtěly zbít policajty?
Co tě nakoplo ke studiu bohemistiky?
Na začátku jsem se tomu věnovat nechtěla, chtěla jsem studovat francouzštinu, ale nedostala jsem se tam. Na Ukrajině vlastně pak není možné změnit obor. Paní ze zkušební komise mi řekla, že jsem moc dobrá a že by byla velmi ráda, kdybych studovala, že se musím podívat na další katedry. A tak jsem objevila katedru slovanských jazyků a tam mě vzali bez přijímacích zkoušek. Nejdřív jsem plánovala, že se budu učit polsky. Protože jsem ale přišla pozdě hned první den, byla už všechna místa obsazená a já jsem si mohla vybrat jen mezi chorvatštinou a češtinou. Na chorvatštinu se přihlásilo velmi mnoho lidí a naopak velmi málo na češtinu. Tak jsem si vybrala češtinu.
Takže to byla spíš série nehod. Vytvořila sis pak postupně k české kultuře vztah?
Vždy jsem chtěla překládat. Když jsem byla ve třetím ročníku a uměla jsem alespoň trochu česky, řekla nám učitelka literatury, že můžeme zkusit něco přeložit. Že je na Ukrajině překladů z české literatury velmi málo. Zkoušela jsem překládat nějaké povídky nebo úryvky různých esejů a strašně mě to bavilo. Tehdy jsem pochopila, že se tím chci zabývat dál.
Proč tě překládání z češtiny baví?
Je to proces, kdy něco tvoříš. A je to vždycky takový trošku zázrak. Jako když člověk dělá keramiku a má jen kus nějaké hlíny a neví vlastně, co z toho potom bude. Stejně tak člověk dostane nějaký text v cizím jazyce, přečte si ho a vlastně nikdy neví, jak ten text v jeho rodném jazyce bude vypadat.
Co jsi přeložila naposledy?
Byla to Ekonomie dobra a zla od Tomáše Sedláčka a to pro mě bylo velmi náročné. Před tím to byla kniha Chladnou zemí od Jáchyma Topola nebo Konec punku v Helsinkách od Jaroslava Rudiše. Přeložila jsem také Hovno hoří od Petra Šabacha, eseje Moc bezmocných od Václava Havla, Dopis Gustavu Husákovi. Všechny tu na Ukrajině vyšly.
Je tady nějaká česká knížka populární?
Ukrajinci určitě znají Švejka. Nejsem si jistá, jestli je teď Švejk v povinné četbě ve školách, ale dříve určitě byl. Mezi sečtělejšími je známý Karel Čapek, protože ten se hodně překládal za Sovětského svazu. A z těch novějších měla velký úspěch Moc bezmocných od Václava Havla. Tu knihu vydalo České centrum a prodává se za symbolickou cenu 77 hřiven, podle Charty 77.
Proč myslíš, že zrovna Moc bezmocných může mít tady na Ukrajině úspěch?
Moc bezmocných jsem začala překládat v roce 2012, kdy tady byl prezident Janukovyč, což byl vlastně diktátor. Někteří z mých kamarádů tehdy byli stíhaní nebo i seděli ve vězení, protože třeba protestovali proti přehnaným oslavám sovětské armády. Natočili tehdy takové video na YouTube, imitaci toho, jak smaží vajíčka na věčném ohni z ruského plynu v parku, za což strávili několik měsíců ve vazbě a dostali dva roky podmíněně. Já jsem skoro všude cítila to, že se lidé bojí. Ovzduší bylo úplně jiné, než je teď. Lidé byli hodně uzavření. Tehdy jsem jela do Moskvy a viděla jsem jednu protestní akci. Bylo třicátého prvního prosince, den před Novým rokem a viděla jsem, jak obyčejní lidé nesou tašky, dárky, někdo stromeček a těší se domů. Procházejí uličkou těžkooděnců a dívají se do země, jako že je nevidí. Protože mají ty dárky, vánoční stromečky a prostě nechtějí vůbec vnímat, že tam stojí podél chodníku. Potom se objevilo asi deset aktivistů s nějakými plakáty, většinou to byli mladí lidé. Těžkooděnci je hned brutálně zbili, až popadali na zem. Pak jim dali ruce dozadu a surově je házeli do auta. Ti kolemjdoucí s dárky a stromečky se tvářili, jakoby nic. Zrovna jsem četla Moc bezmocných a spojilo se mi to se zážitky z Moskvy. Tehdy jsem začala pracovat na jejím překladu, ve dne v noci. Je to pro mě hodně osobní kniha, můj nejlepší překlad.
Jak jsi prožívala Majdan?
Měla jsem tehdy přítele, který nesměl na Ukrajinu, protože podporoval politické vězně a za to byl obviněn ze spolupráce s teroristy. Byla to tedy pro mě i osobní výzva. Věděla jsem, že musíme vyhrát, ale samozřejmě občas jsem měla i nějaké krize a frustrace. Nové povzbuzení ale vždy dodávaly ty kritické momenty a dny během Majdanu. Když se tam něco dělo a člověk věděl, že se ten den něco rozhoduje, hned tam jel. Taky jsem tam potkala spoustu nových kamarádů a milých lidí. Do určité míry to byl takový sociální klub, člověk tam přišel, popovídal si s lidmi, našel třeba nějakého literárního kritika, popovídal si s ním o novém románu, potom potkal nějakého hudebníka, povídal si s ním o hudbě.
Máš pocit, že zahraniční média ty události podávala správně?
Já jsem to moc nesledovala, ale myslím si, že ano.
Bylo to pro tebe hodně dramatické?
Majdan byl hodně násilný. Já jsem zastánce nenásilného odporu. Jsem proti násilí, proti válce. Spousta věcí, které jsem na Majdanu viděla, prožívala, a které jsem i dokonce dělala, šla proti mé vůli. Jen proto, že tehdy v ten okamžik jsem neviděla žádné jiné řešení.
Co byl pro tebe nejtěžší moment?
Nikdy nezapomenu na požár v noci v únoru. Hoří dům odborů a u vchodu do podchodu k metru, kde všichni očekávali těžkooděnce, prostě stály babičky. Měly před sebou dlaždice, takové hromady, byly to starší ženy. A u toho říkaly: „Až se tady objeví ten první těžkooděnec, tak já tady zemřu, ale rozbiju mu hlavu.“ Nebo mladý pár, který několik hodin nehnutě jakoby začarovaně stál na jednom místě a sledoval lidi, jak si předávají jeden druhému dlaždice, připravení k boji. Teď si ale říkám, co se vlastně děje člověku v hlavě v takové situaci. Je v nějakém zvláštním stavu afektu. S odstupem je pro mě to pomyšlení strašné.
Babičky proti těžkooděncům?
V nejhorší okamžiky lidský mozek asi funguje nějak jinak. Myslím, že člověk, který je voják a musí válčit a prožívat válku, má asi pocit, že někoho zabít je správné. Traumata z války asi jsou taky o tom, že člověk vzpomíná, co dělal, jak to vlastně dokázal.
Měl Majdan pro Ukrajinu nějaký význam?
Samozřejmě. Teď třeba všichni kritizují, že reformy na Ukrajině probíhají strašně pomalu, že Ukrajina nesplňuje své sliby vůči EU a podobně. Když si ale občas snažím představit, co by bylo, kdyby třeba nebyl Majdan a byl tady dále Janukovyč, bylo by tu ještě hůř než v Bělorusku. Bez Majdanu bych emigrovala. Za Janukovyče to bylo nesnesitelné. Lidé se báli něco říct, skoro nikdo neměl vlastní názor a volil jenom ty, které musel. Majdan měl obrovský význam pro svobodu tohoto národa, vnímám ho jako boj lidí za svou vnitřní svobodu.
Ale přesto ses i ty snažila něco udělat.
No, byla jsem mladší (smích), byla v tom i romantika. Scházeli jsme se a vymýšleli různé vtipné akce. Nechali jsme třeba udělat takový vtipný obrázek Janukovyče: kondom Janukovyč. Sehnali jsme velmi levné kondomy, udělali jsme pro ně nové obaly a kamarádi to rozdávali lidem. Tehdy je to nenechali rozdávat víc než tři minuty. Prostě přijelo komando těžkooděnců a vždycky ty kondomy sebrali. Jednou jsme zjistili, že nám zatkli kamaráda s kamarádkou. S přítelem jsme si sbalili pár věcí a týden jsme stopovali po celé Ukrajině, aby nás nikdo nemohl chytit. Jednou chtěli zase schválit zákon, aby byla ruština druhým státním jazykem, což by znamenalo konec pro ukrajinštinu, stejně jako v Bělorusku, kde už bělorusky skoro nikdo nemluví. Vyšli jsme na protestní akce, kamarádi tehdy několik dní drželi hladovku. Pro mě je vnitřní svoboda důležitá.
Co si myslíš, že motivuje člověka k boji za svobodu, i když to bolí?
Každý má asi něco svého. Záleží na tom, jaký ten člověk je, jak moc přemýšlí. Protože když člověk nepřemýšlí, je mu vlastně úplně jedno, jestli tady nějaká svoboda projevu je, nebo není. On totiž stejně nechce nic říct. Člověk asi musí být trochu uličník, aby mohl jít rozdávat kondomy s prezidentem (smích). Když jsem byla malá, byly mé oblíbené knížky o dětech – hrdinech. To byly děti, které pomáhaly sovětským vojákům v boji proti Němcům třeba. Měli jsme doma asi tři takové tlusté knížky, stovky příběhů mladých kluků a holek, jak jsou stateční. A já jsem vždycky chtěla být nějaká taková silná princezna Xena.
Jaká je teď situace na Ukrajině?
Válka na východě Ukrajiny se už možná trochu podobá válce v Arménii nebo v Karabachu a tak dále. Lidi si prostě zvyknou, že to tam je. Aspoň pokud se to nedotkne člověka osobně, když třeba povolají někoho z příbuzných. Myslím, že lidé neumějí dlouho trpět, být dlouho smutní. Když je všechno dlouhodobě negativní, snaží se tomu vyhnout. Nevnímají to. Já znám spoustu lidí, kteří třeba už půl roku nečtou zprávy. Nebo se třeba dívají na televizi a když tam vidí něco ohledně války, přepnou. Ale je i mnoho aktivních lidí, kteří stále jezdí na frontu, pomáhají zraněným, jednají o výměnách zajatců nebo posílají na frontu sušenky.
Sušenky?
V roce 2014 Ukrajina neměla vlastně skoro žádnou armádu, první vojáci většinou byli dobrovolníci a neměli téměř žádné oblečení, zbraně, prostě nic. Tak se dělaly sbírky. Všechno se kupovalo a posílalo se na frontu. Potom se situace postupně zlepšovala, ale lidé na frontě stejně dostávali málo jídla nebo bylo špatné. Dobrovolníci proto každý týden jezdili na frontu a odváželi třeba náklaďák brambor, sušenek, buchet nebo mandarinek. A teď už je to spíš velmi důležitá morální pomoc, snaha ukázat vojákům, že se na ně pamatuje a že nám na nich záleží.
Co myslíš, že mají Češi a Ukrajinci společného?
Myslím, že všichni lidé mají něco společného. My možná máme společnou zažitou komunistickou minulost. Možná nejsme tak materialističtí jako například Američané. Pro ně má majetkové právo mnohem delší a hlubší tradici. V Česku i na Ukrajině si člověk může postavit stan uprostřed pole a nikdo na něj nepřijde s puškou. Společné máme taky paneláky. Paneláková kultura nám připomíná, že jsme kdysi byli součástí totalitního režimu a chceme se toho zbavit. Snažíme se paneláky přemalovat, aby nebyly tak hnusně šedé.
Je naopak něco, co nás odlišuje?
Ukrajinci v sobě mají víc takového kavkazského přátelství. Je tu pohostinnost, která je možná až destruktivní a ne úplně upřímná. Máme tradici, že když přijde host, dělá se pro něj to nejlepší. Rodina třeba tři dny nedělá nic jiného, než že vaří, uklízí, peče. Je strašně utahaná, ale je návštěva, tak to musí být velmi luxusní. Hostitelé budou s návštěvou sedět do pěti do rána, i kdyby dávno chtěli jít spát. Nebudou mít odvahu říct, že už je konec. Ukrajinská společnost je obecně víc tradiční. Můžeš to vidět například v nemocnici. Když člověk onemocní, postará se o něj vždycky rodina, je s ním v kuse i na úkor kariéry nebo zdraví. Já byla odmalička vychovávána k úctě ke stáří, k rodičům a tak dále.
Jaká je tvá nejoblíbenější česká kniha?
Vévodkyně a kuchařka od Ladislava Fukse. Pro mě knížka o tom, že vždy, když musí přijít nějaké velké změny ve společnosti, tak to ta společnost cítí. Ale nikdy není schopná odhadnout, jak velké budou.
No a ještě poslední věc. Umíš říct „Ř“?
Ř? Řeřicha, ne neumím… (smích)
Foto: Archiv Taťány Okopné