Šestadvacetiletá Tereza Laubeová je od dětství na vozíku. Žije v Ústí nad Labem, kde vystudovala obchodní akademii. V současnosti studuje Evropská studia a veřejnou správu na Metropolitní Univerzitě v Praze, kam pravidelně dojíždí. V minulém roce se dostala do pozornosti médií poté, co poslala otevřený dopis Miloši Zemanovi v souvislosti s jeho výroky na adresu hendikepovaných. Jak vnímá situaci lidí s postižením v Česku a jaké měla zkušenosti se vzděláváním? Může se hendikepovaný člověk věnovat sportu? A jaké je cestovat na vozíku vlakem?
Jsi na vozíku. Od kdy máš pohybové obtíže a v jakém rozsahu?
Že je se mnou něco v nepořádku, zjistila praktická lékařka, když mi bylo patnáct měsíců. Neseděla jsem, jenom jsem se plazila. Udělala nějaká vyšetření a zjistila, že mám dětskou mozkovou obrnu (DMO). Následovala speciální cvičení, takzvaná Vojtova metoda, která se cvičí s postiženými dětmi. Je to pro ně docela bolestivé, na těle se mačkají různé reflexní body. Cvičení má pomoci k postupnému rozvoji takto postiženého dítěte.
Jak jsi taková cvičení vnímala ty sama?
Vzpomínám si, že jsem tohle dělat nechtěla, protože mě to bolelo a nechápala jsem, co a proč se mi děje. Cvičili jsme asi do mých pěti let, několikrát denně. Mám postižené obě nohy a mám horší hybnost levé ruky. Už od dětství jsem jezdila na rehabilitační pobyty do lázní, které obvykle trvaly až dva měsíce. Ty mi vždy hodně pomohly, protože kromě cvičení s fyzioterapeutkou mě čekaly procedury jako ergoterapie, bazén nebo podvodní masáže. A to všechno dalo člověka tak pěkně dohromady.
Jak se ti s hendikepem vyrůstalo?
Vyrůstala jsem v 90. letech, kdy se ještě o hendikepovaných lidech moc nevědělo ani nemluvilo. Když jsme někam s mamkou šly po ulici, lidé se za námi otáčeli. Nebyli zvyklí vidět takové lidi, jako jsem já. Občas jsem se mamky zeptala, proč se na mě pořád lidi tak divně koukají, a ona mi řekla, že jsou hloupí. A že já jsem normální jako všichni ostatní s tím rozdílem, že mám vozík.
Bylo pro tebe těžké najít si kamarády?
S navázáním přátelství jsem nikdy problém neměla. Nesetkala jsem se nikde na škole s tím, že by mě někdo šikanoval. Samozřejmě, že se mě spolužáci ve škole ze začátku ptali, proč jsem na vozíku a co se mi stalo. Občas se mě na to někdo zeptá ještě teď. Nemám o tom problém mluvit. Jsem celkem otevřený člověk a tohle nepovažuji za něco, o čem by se mluvit nemělo nebo dokonce nesmělo. Naopak si myslím, že by to mohlo třeba i někomu pomoci.
Do školy jsi začala chodit v devadesátých letech. Jak se tehdy s tvou sníženou mobilitou vyrovnala škola v Ústí nad Labem, odkud pocházíš?
Od první do páté třídy jsem chodila na ZŠ Paprsek, která byla bezbariérová. Žáků bylo ve třídě maximálně patnáct. Měli jsme úplně klasickou výuku, nebyla to zvláštní škola, jen bylo ve třídě víc dětí, které měly nějaký hendikep. Jedna moje spolužačka špatně slyšela, někteří moji spolužáci byli disgrafici nebo diskalkulici. Musím říci, že těchto pět let bylo pro mne těch nejlepších ve školním životě. Moje učitelky, které mě zde učily, byly bezvadné, hodné, milé a hodně mi daly do dalšího života. Na druhý stupeň jsem pak chodila také do běžné školy. Moje nová paní učitelka se mě a mých rodičů ze začátku ptala, jak ke mně má přistupovat. Nikdy před tím totiž ve třídě žákyni s hendikepem neměla. Postupem času jsme se to všechno společně naučili a do školy také začaly postupně přicházet i další děti s podobnými obtížemi. Od šesté třídy mně a dalším dětem z vedlejších tříd chodily se psaním zápisků pomáhat vychovatelky. Později se už začínala rozjíždět práce pedagogických asistentů. Na střední jsme byli tři vozíčkáři a měli jsme dohromady jednu asistentku, se kterou jsme se vždy přesně domluvili, kdo ji na který předmět bude potřebovat.
Jak bys zhodnotila přístupnost Ústí nad Labem pro člověka na vozíku?
Po Ústí se povětšinou pohybuji autem s rodiči, já řidičák nemám. Občas se stane, že jedu s doprovodem do města autobusem, jezdí k nám nízkopodlažní. Musím ale pečlivě zvažovat, kam přesně se chci dostat. Když jde o místo se schody, pár kroků pomalu vyjdu nebo si beru na pomoc někoho, s kým už máme nacvičené všemožné přesuny.
Jak je na tom Praha, kam dojíždíš na vysokou školu?
Do Prahy jezdím také většinou autem, ale když je čas a pěkné počasí, ráda vyrazím vlakem. Je to ale vždy větší dobrodružství. Už jen to, že se člověk na vozíku nemůže rozhodnout, že někam pojede, jen tak. Musí totiž několik dní dopředu vyplnit speciální formulář, který Českým drahám odešle. Ty pak mají čas na to, aby se k objednávce vyjádřily. Párkrát se mi stalo, že vlak, který jsem si objednala, byl zrovna někde jinde, tak museli přistavit jiný. Když přicházím k vlaku, vždy se modlím, aby tam na mě někdo čekal s plošinou, která mě i s vozíkem vyzvedne do vlaku. Zatím to pokaždé klaplo, ale často je to pro mě určitý druh adrenalinu.
A jak se ti pohybuje po hlavním městě?
V Praze jsem párkrát spala u spolužačky, která mi druhý den ráno pomohla s přesunem do školy. Vzpomínám si, jak jsme jednou čekaly tak dlouho na nízkopodlažní tramvaj, až jsme nakonec šly kus cesty pěšky. Na některých tramvajích bylo nakresleno, že jsou nízkopodlažní, přitom ale nebyly. Myslím si ale, že se Praha v tomto ohledu začíná snažit o to, aby byla přístupnější i pro lidi s hendikepem. Jde to pomalu, ale jde.
Mohla bys zobecnit, jak podle tebe česká společnost k lidem s hendikepem přistupuje?
Řekla bych, že už je to lepší než dřív. Česká společnost si postupně zvyká na to, že jsou mezi nimi i spoluobčané, kteří mají určitý druh postižení. Je potřeba mluvit o tom otevřeně a nebát se toho, když někdo řekne: Já mám hendikep, ale jinak jsem úplně normální a pokud chcete, budu vám vyprávět svůj příběh. Myslím, že by to veřejnosti hodně pomohlo v pochopení naší situace. Občas například vidím, jak maminka s kočárkem potřebuje třeba vystoupit z autobusu a kolemjdoucí dělají jakoby nic. To mě dokáže naštvat. Je to však i o dalších hendikepech. Začínáme se ale zlepšovat.
Vloni jsi napsala dopis Miloši Zemanovi. Proč?
Dotklo se mě, že Miloš Zeman řekl, že by hendikepovaní žáci neměli navštěvovat běžné školy a integrovat se mezi zdravé studenty. Několikrát jsem si tento jeho výrok musela přečíst, abych správně pochopila jeho interpretaci. Nejprve jsem jen na Facebooku sdílela to, co řekl, a přidala k tomu také své vyjádření. Pár lidí mi navrhlo, abych napsala přímo na Hrad. A tak jsem sepsala otevřený dopis a nasdílela na Facebooku. Přidali se následně další lidé a informovala o tom také některá média.
V čem konkrétně vidíš ve slovech Miloše Zemana problém?
Samozřejmě, že je plno případů žáků a studentů, kteří se běžně vzdělávat nemohou. Jsem ale toho názoru, že pokud takovéto vzdělávání jde, mělo by se udržovat. Z vlastní zkušenosti vím, že hendikepovaný člověk může být, a často také je, pro člověka bez hendikepu přínosem. Ten pak například může mít jiný přístup k životu a pohled na svět. Miloš Zeman se také nevhodně vyjádřil o hendikepovaných v pořadu 168 hodin, když řekl, že hendikepovaní jsou jako kolona pomalu jedoucích vozidel a brzdí naši společnost. Přitom ten, kdo českou společnost velice často brzdí, je sám Miloš Zeman.
Jak se ty sama díváš na debaty kolem inkluzivního vzdělávání?
Myslím, že debaty na téma inkluze měly přijít daleko dříve. Teď od září bude integrace hendikepovaných žáků normální. Jistě, je to fajn, ale na druhou stranu se nedivím některým učitelům, že z toho mají obavy. Někteří z nich nikdy nikoho takového neučili. Podle mě se o inkluzi mělo diskutovat průběžně. Bylo by to smysluplnější, než něco narychlo schválit a nevědět, jak to bude fungovat.
Ne každého napadne, že člověk na vozíku může také sportovat. Ty se však sportu věnuješ. Kterému?
Baví mě plavání. Je jedno, jestli je v moři nebo v bazénu. Kdysi jsem se závodně věnovala sportu, kterému se říká boccia, což je vlastně vozíčkářská forma pétanque. Účastnila jsem se několika závodů, ale postupem času jsem zjistila, že se to moc nedá skloubit se studiem na škole a taky mě začaly naplňovat a přinášet radost různé věci, kde jsem viděla výsledky.
Na svém Facebooku občas sdílíš fotografie z trenažeru, který ti pomáhá v chození. V čem je přístroj přínosný a co ti dává?
Když jsem začala chodit na lokomat, bylo to pro mě objevení nového světa. Jsem na přístroji, který určitým způsobem chodí za mě, ale já mu musím pomáhat, nemůžu se nechat jen tak vodit. Když se člověk může zapojit aktivně, je to také zábavnější. Přináší to radost, že určité věci, které předtím vůbec nešly, najednou jdou. Sama na sobě pozoruju, že jsou mé pohyby stále ladnější. Bez problému můžu natáhnout kolena a stojím rovně, což mi předtím přes veškerou snahu nešlo.
Studuješ Evropská studia. Čemu by ses chtěla věnovat v budoucnu?
Tento obor je celkem zajímavý, ale já jsem vždy chtěla studovat něco, co se týká médií a novinařiny. Když jsem začala studovat veřejnou správu zaměřenou hlavně na české právní problémy a aspekty, nebyl u nás na škole obor, který by něco takového nabízel. Postupem času sice otevřeli obor Mediální studia, která by mě bavila, ale nechtěla jsem za běhu přeskakovat. Médiím bych se ale chtěla věnovat dál. Až dokončím současné studium, vrhnu se třeba na další. Ta vidina mě stále ještě nepustila a pořád mne drží.