Když bylo Tesse Synder z Philadephie jedenáct let, začala pociťovat silnou bolest v jedné noze. „Poprvé jsem zaregistrovala bolesti kolem jara roku 2000 a šla jsem proto za lékaři, kteří mi určili špatnou diagnózu,” vzpomíná v nedávném rozhovoru pro server Mirror. „Postupně, když jsem se každý další den probouzela, abych šla do školy, se ta bolest zhoršovala. Jednoho rána jsem se probudila v slzách, protože mi trvalo dobrých pár minut, než jsem svou nohu byla schopna ohnout,” dodává. Bolest se ale stále stupňovala, až se stala nesnesitelnou, a tak byla Tessa poslána na další sérii vyšetření, mezi nimi také na biopsii. „O deset dní později jsem seděla na pokoji, kde se lékař ubezpečoval, že se stehy zahojily. Stál přede mnou a vysvětlil mi nejjednodušeji, jak jedenáctileté dívce dokázal, že jsem měla rakovinu. Osteosarkom na mé pravé stehenní kosti, abych byla přesná,” vykresluje.
A pak se podle jejích slov vše začalo dít velmi rychle. Podstoupila chemoterapii. Tehdy velmi těžce nesla ztrátu svých dlouhých tmavohnědých kadeří, které si na rady lékařů a okolí nechala preventivně ostříhat. „Připadalo mi, že vypadám divně. A proto jsem se stala velmi zranitelnou,” vybavuje si.
A po dvou z celkem sedmi měsíců devastující chemoterapie byla v tak nízkém věku postavena před životní rozhodnutí - zda si nohu nechat amputovat a mít tak vysokou šanci na úplné uzdravení, nebo si ji ponechat, avšak s nejistým výsledkem. Rodiče nechali volbu na ní. „I ve své jedenáctileté mysli jsem si říkala, že když se zbavím nohy, a tak už tímhle nikdy nebudu muset projít, tak proč do toho nejít?” poodhaluje své tehdejší myšlenkové pochody. Rodiče ji tehdy pomocí obrázků jiných lidí s podobným osudem ubezpečili, že může žít běžný život i nadále, za pomoci protézy. A tak k amputaci přistoupila. Lékaři jí pak nohu odebrali přímo pod kyčlí 29. září roku 2000. A následovala další vlna bolesti spojenou s amputací, kterou nesli těžce také rodiče nebo přátelé. Podle Tessy bylo všude plno pláče.
„Rok 2001 byl pro mě novým rokem. Zaměřila jsem se na to, abych zesílila, zatímco jsem se učila, jak chodit s protézou. Ta první se neohýbala v koleni, byla ale sestrojena tak, abych získala sílu a byla pohyblivá,” vzpomíná. Doplňuje, že to bylo období plné frustrace a vzteku, nikdy však nepomýšlela na to, že by to vzdala.
Těžké chvíle zažila Tessa také po návratu do školy. „Cítila jsem se úplně jiná než ostatní. Připadala jsem si nemístně a myslela jsem si, že mě nikdy nepřijmou a nebudu mít žádné kamarády,” popisuje. V útlejším věku ty pocity nebyly tak silné, změnilo se to však v době dospívání. „V té době bylo mít ráda svou protézu úplně nejtěžší,” připouští. „Trvalo mi skoro dvacet let ji plně přijmout. Jsou dny, kdy ji nechci nosit nebo dny, kdy to bolí. Ale jedna věc, kterou jsem si uvědomila, je, že jsem nemohla pokračovat v životě v nenávisti vůči nečemu, co nemohu změnit,” pokračuje. „Protéza je mou součástí. Umožňuje mi dostat se na místa, kam bych ráda zašla, nebo mi dává možnost užít si život se svými dětmi a partnerem,” doplňuje.
Tessa, která dnes má partnera a dvě děti, je úspěšnou a na sociálních sítích mnoha lidmi sledovanou modelkou. Její fotografie jsou typické právě viditelností protézy. Ve svých téměř třiceti letech podle svých slov akceptovala, kým je, a cítí se dnes krásnější než kdy dřív. Snaží se být také inspirací ostatním, do jejichž života zasáhla nečekaná událost a oni se tak snaží znovu zapojit do života. „Jsem tu, abych byla inspirací. Sdílím své příběhy (dobré i zlé), zatímco si vedu digitální deník, kde zaznamenávám novinky a důležité události svého života. Nakonec, pokud nemůžeme náš příběh využít k inspirování ostatních, tak proč tu potom jsme?” ptá se na svých oficiálních stránkách. „Rakovina je na prd a mít jednu nohu taky není někdy ideální, ale dostala jsem v životě druhou šanci,” uzavírá.
Foto: Instagram Tessy Synder